Zdeněk Kühn na Jiném právu upozornil na rozhovor Tomáše Němečka s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským, k němuž poté připojil několik vlastních poznámek týkajících se nálezu ve věci komunistické minulosti soudců.

Kontroverse se točí kolem dvou themat, a to 1. zda jsou informace o minulosti soudců vůbec dostupné; a 2. k čemu jsou tyto informace vlastně dobré.

Do jisté míry souhlasím s kritikou technického provedení nálezu, který je zbytečně dlouhý, na některých místech redundantní a určitě by před publikací snesl ještě jeden průchod spojený s lepším pospojováním jednotlivých částí. Není ale pravda, že, jak tvrdí Z. Kühn, nález neobsahuje žádné právní argumenty. Popsal jsem na toto thema již docela dost stránek podání a z vlastní zkušenosti tedy vím, že čistě právní argumentace se tu nalézt nedá, protože otázka zveřejňování informací o členství soudců v KSČ má rozsáhlé a významné přesahy a konotace politické, historické, ethické, atd., přičemž práva an sich nakonec zůstane jen málo. I moje ústavní stížnost, z níž nález vzešel, je, pokud bychom ji hodnotili přísně, z hlediska právní argumentace značně deficitní.

Ústavněprávní konflikt mezi právem na ochranu soukromí a právem na informace nicméně Ústavní soud vyřešil způsobem, jemuž nelze nic vytknout, a stejně tak vyřešil i otázku eventuální nedostupnosti požadovaných informací, když v § 173 nálezu postuloval, že nemají-li soudy tyto informace k disposici, je na nich, aby si je opatřily.

Chápu, že mnoha lidem zní nelibě, jestliže Ústavní soud hovoří o – zkráceně řečeno – s demokracií neslučitelném hodnotovém systému komunistů, a není pro mne překvapením, že Pavel Rychetský, který sám vstoupil do KSČ v r. 1966, se na závěrech nálezu neshodne s Vojenem Güttlerem, který byl v té době občanem druhé kategorie a měl už za sebou zkušenost dělníka v jáchymovských dolech, a s Rychetským se sešel až v disentu za husákovské normalisace. A nejsem si vůbec jist, jak by posouzení této otázky dopadlo v plenu.

Argument, že soudy potřebné informace nemají, neobstojí ve světle toho, že již více než polovina soudů mi je poskytla, přičemž zjištěny byly nejčastěji na základě přímého dotazu předsedy adresovaného jednotlivým soudcům, když v některých případech tento seznam předsedové ještě doplnili podle toho, co nalezli v personálních spisech soudců. Proč Městský soud v Praze nebo několik desítek okresních soudů informace poskytnout mohly, zatímco Vrchní soud v Praze – a co hůř – Nejvyšší soud sveřepě setrvávají na stanovisku, že se nálezem Ústavního soudu řídit nebudou, ponechávám k přemýšlení laskavému čtenáři.

Pokud jde o argument (původně vznesený Michalem Bobkem), že informace o minulosti soudců stejně k ničemu nebudou, nemohu zcela přisvědčit. Konkrétních odhalení, jako že Hučínovu správní žalobu na BIS projednávali (a zamítli), jistě jen naprostou náhodou, tři exkomunisté, bude asi jen málo, ale seznam komunistických soudců přinesl (a přinese, až informace poskytnou i zbývající soudy) řadu zjištění systémového charakteru, o kterých jsme dosud mohli jen hypothetisovat a která jsou vysoce relevantní z hlediska obecné charakterisace českého soudního systému.

Mám na mysli např. to, že v justici působí sice jen cca 20–25 % soudců-exkomunistů, avšak ve funkcích předsedů soudů je těchto osob podstatně víc než polovina, a na rudé knížce postavila kdysi svou kariéru rovněž většina z těch soudců, kteří pracují u vrchních a u Nejvyššího soudu. A to je problém, protože takový stav nemohl vzniknout zcela náhodně; to lze ostatně prokázat i methodami mathematické statistiky.

Co statisticky prokázat nelze, je vzájemná provázanost těchto osob: systém, který byl pertinentně nazván justiční mafií a který se čas od času projeví takovými excesy, jako bylo usnesení Vrchního soudu v Praze o odnětí případu Vojtěchu Ceplovi.

A to je důvod, proč má smysl se o minulost soudců i dnes zajímat.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)