Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Snažil jsem se nevyplýtvat si lednového Osla měsíce předčasně, ale text, který se mi dostal do rukou, prostě nemůže být oceněn ničím menším. Nejde o můj případ a neznám všechny podrobnosti, avšak vše důležité lze seznat z dokumentu samotného.

Opět se jedná o odškodňovací agendu. Obviněný strávil tři měsíce ve vazbě a poté byl obžaloby v plném rozsahu zproštěn, protože jediné důkazy, které proti němu existovaly, byly získány nezákonně provedenou domovní prohlídkou.

Neznámý genius na ministerstvu spravedlnosti, náš laureát, těmito vzletnými slovy vysvětluje soudu, proč obviněný nemá právo na kompensaci za nezákonnou vazbu:

Je zřejmé, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočíval v opožděné provedené domovní prohlídce. Z odůvodnění rozsudku ovšem jednoznačně vyplývá, že vina žalobce byla prokázána, ale s ohledem na okolnosti provedené domovní prohlídky došlo ke zproštění obžaloby. […] Ministerstvo spravedlnosti ČR považuje za rozporné s dobrými mravy, aby žalobce za takového stavu věci z nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení jakkoli profitoval, zvlášť když tento postup vedl ke zproštění obžaloby, a byl tedy již sám o sobě k jeho prospěchu.

A aby svým slovům dodal váhy, cituje náš osel ze zprošťujícího rozsudku větu Vina obžalovaného byla prokazována výsledky domovní prohlídky a na ni navazujících důkazů opatřených domovní prohlídkou,, v níž ovšem, jistě jen nedopatřením, místo prokazována cituje prokázána, takže dospívá ke shora citovanému závěru, že vina obviněného prokázána byla, jen byl, bohužel, zproštěn (ale to, pane předsedo, rozhodně nelze vykládat tak, že by snad byl nevinen!).

Myslím, že bych urážel inteligenci svých čtenářů, kdybych vysvětloval, proč je takový názor nejen právně zcela scestný, ale naprosto skandální, tím spíš, že je předkládán na hlavičkovém papíře ústředního správního úřadu. Tragedií je, že některým úředníkům – a nepochybně i soudcům – na tomto uvažování nic divného připadat nebude a klidně by se mohlo stát, že stejným způsobem bude odůvodněn i zamítavý rozsudek.

Navrhuji, aby, když už máme talárem oděné i advokáty, pro podobné případy ministerstvo vydávalo svým zástupcům vhodnou ústroj, aby nemohlo být pochyb, jak právně hodnotný názor budou před soudem presentovat. Vhodným modelem může být šaškovská čepice, jakou měl Jiří Korn v musikálu Dracula.

29 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 6452

Není obvyklé, aby soudní rozhodnutí vyvolalo tolik vášní a tak dalekosáhlou odezvu a dlouhotrvající polemiku, jako se to stalo v případě nálezu o právu veřejnosti znát komunistickou minulost soudců. Že k tomu došlo, naznačuje, že Ústavní soud ťal do živého a léta neměnný, usazený postkomunistický establishment byl konfrontován s něčím, co nikdo příliš neočekával a na co nebyli ti, jichž se věc dotýká, vůbec připraveni.

Vybavuje se mi sebejistý výraz soudkyně Městského soudu v Praze Karly Cháberové (předlistopadové členky KSČ) při rozhodování o mé obecně formulované, ale jednoznačné námitce podjatosti – ta nečestná žena si vůbec nedokázala představit, že by některý z jejích kolegů dokázal soudcovský stav zradit tak, jak to posléze učinil první senát Ústavního soudu, a ona by mohla být veřejně zostuzena. Stalo se však to, co jsem i já sám pokládal za prakticky nemožné, a, nadneseně řečeno, sedmihlavé sani polistopadové morální bídy byla uťata první hlava, hlava bezpečí anonymity.

Nepromyšleně a nešťastně do debaty zasáhl Pavel Rychetský, když přirovnal členství v KSČ ke křtu, a čest Ústavního soudu musel poté zachraňovat soudce Stanislav Balík, který ve vynikající úvaze Proč rozlišovat dobré a zlé stručně, výstižně a s ledovou přímostí, nedbaje požadavku loyality k pochybivšímu kolegovi, napsal: Nešťastná země, kde si předseda Ústavního soudu myslí, že lze srovnávat členství v totalitní komunistické státostraně s členstvím v církvi skrze křest. Nelze. Církev nenavádí člověka, aby útočil na samou podstatu společnosti a lidství, jako to činila komunistická doktrína.

Česká společnost se v otázce správnosti rozhodnutí Ústavního soudu rozštěpila do tří názorových proudů: komunistická levice, osmašedesátnická i normalisační, odmítá samotnou myšlenku zveřejnění (je to irelevantní), pravice ho podporuje a dále se člení podle toho, zda požaduje nebo nepožaduje odchod soudců-bývalých straníků. Jádrem argumentace obou stran je to, co ve svém textu přesně vystihl S. Balík: otázka legitimity morálního odsudku komunistických myšlenek.

Pro levici jsou komunisté lidmi, kteří usilovali o správnou věc nevhodnými, případně nelegitimními prostředky, kdežto pro pravici jsou to zločinci, s nimiž se nediskutuje, ale které je na místě trestat. Nejradikálnější jsou pro zákaz komunistické strany a propagace komunistických myšlenek, v naivní ilusi, že marxistické zlo lze porazit silou (lze, ale jedině chilskou cestou, za cenu občanské války).

Otázka výměny soudců, kteří se zkompromitovali, tak dostává rozměr diskuse dvou hluchých, která nemůže přinést dobré řešení. To by muselo být neideologické, a na takovém se česká společnost nedokáže shodnout.

Proto kontroverse vyústí v občasnou právní bitvu nad námitkou podjatosti, v níž si strany budou navzájem sčítat každého vyloučeného nebo nevyloučeného soudce. Princip přitom zůstane nedotčen, a systémové změny v nedohlednu, ponechány času, jenž se naplní v roce 2041, kdy justici opustí poslední komunistický soudce.

Pokud jde o mne osobně, mám již jasno: V případě, že by někdy v budoucnu měl o mé věci rozhodovat komunistický soudce, jsem připraven mu říct toto: Pane, vy mě přece nemůžete soudit! V době, kdy jste měl prokázat aspoň to minimum osobní statečnosti, abyste své jméno nepropůjčil podpoře zrůdného režimu, dal jste přednost vlastním zájmům a osobnímu prospěchu před zájmem celku. Soudce nemusí být hrdina, ale musí to být čestný člověk. Za svého soudce vás proto nechci a neuznávám.

Ale bojím se, že i to bude jen další příspěvek k dialogu hluchých.

Aktualisováno.
Byl jsem upozorněn, že autorem úvahy je nikoli ústavní soudce Stanislav Balík, nýbrž Stanislav Balík, politolog. Za chybu se omlouvám.

12 komentářů
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Komunističtí soudci
Počet zobrazení: 3383

Včera vyhlášeným rozsudkem vyhověl Obvodní soud pro Prahu 2 bývalému politickému vězni, plukovníku letectva v. v. Josefu Hejtmánkovi, a vyslovil, že usnesení Rady Konfederace politických vězňů (KPV) o jeho vyloučení z Rady KPV je v rozporu se stanovami KPV, a proto je neplatné (tisková zpráva).

Není to první a zřejmě ani poslední případ, kdy se KPV dostala do sporu se svým členem: připomeňme, že stejně jako J. Hejtmánek byl vyloučen další její člen, František Přeslička z Přerova, a několika dalším členům se vedení KPV rozhodlo členství pozastavit, bez ohledu na to, že stanovy tohoto spolku nic podobného neumožňují: pozastavené členství má jedině a pouze ten člen KPV, který byl vyloučen rozhodnutím pobočky a proti tomuto rozhodnutí se odvolal, a trvá pouze do doby, než je o jeho odvolání rozhodnuto příslušným smírčím orgánem Konfederace.

Příčina všech sporů uvnitř KPV je jednoduchá, a typicky postkomunistická; členskou základnu KPV tvoří v zásadě dvě skupiny politických vězňů: za prvé ti, kteří byli komunistickým režimem pronásledováni až do r. 1989, a nemohli proto studovat ani pracovat v jiných než dělnických profesích, a pak lidé, kteří byli sice v 50. letech vězněni, ale za Husáka se polepšili a i když neměli takový příděl práv jako ostatní, mohli pracovat v úřednických nebo odborných profesích a v rámci svých – někdejším škraloupem omezených – možností udělat v době normalisace karieru.

Když se tyto dvě skupiny setkaly v 90. letech v Konfederaci, je celkem pochopitelné, že zvítězili ti flexibilnější a kvalifikovanější, tedy polepšení, a postupně vedení organisace zcela ovládli.

Typickým představitelem této skupiny je místopředseda KPV Jiří Málek: typický bezcharakterní karierista, který byl pro osobní výhody ochoten obětovat jakékoli ideály – přirozeně, pokud je kdy měl. J. Málkovi jsme na tomto blogu věnovali samostatný článek, kde jsme jeho normalisační eskapády popsali, myslím, dosti barvitě, včetně odkazů na listinné důkazy.

Další napravenou vězeňkyní je předsedkyně Konfederace Naděžda Kavalírová, žena, která po svém polepšení pracovala na komunistickém ministerstvu a jak si v době normalisace počínala, dosvědčuje její přihláška do bytového družstva; s. Kavalírová tehdy osvědčila politickou angažovanost, za kterou by se nemusel stydět kandidát vstupu do Strany.

Mezi polepšenými a nepolepšenými politickými vězni existoval po dlouhou dobu smír, jehož základem bylo, že ti druzí nechávali těm prvním, méně početným, ale administrativně neporovnatelně obratnějším, volnou ruku ve všem, co se běžného provozu organisace týkalo, a pouze sporadicky kontrolovali jejich počínání.

Ke krisi tohoto systému došlo v r. 2001, kdy sociální demokracií ovládaná policie a justice zahájila tažení proti Vladimíru Hučínovi, hrdinovi III. odboje, který měl mezi členy KPV velmi silné postavení a podporu. Tato akce nebyla vůbec realisovatelná bez toho, že by Konfederace byla napřed neutralisována nebo – uplacena. Jinak hrozilo, že bývalí političtí vězni, obrazně řečeno, vyjdou do ulic a vyvolají takové hnutí odporu, že Hučínovo trestní stíhání – jež se nakonec stejně ukázalo jako obrovská blamáž – zmaří.

Bezpečnostní informační služba (BIS) se proto spojila s polepšenými, tzn. s vedením Konfederace, a našla s nimi rychle společnou řeč. Motivace byla positivní i negativní: na vedení se ze svazků StB leccos vědělo, a za příslib spolupráce při Hučínově persekuci dostala KPV tučnou výslužku: především několikanásobné zvýšení ročního příspěvku ze státního rozpočtu, a také slib nových funkcí a dalších státních vyznamenání pro lidi z vedení Konfederace.

BIS dodržela, co slíbila, a slib dodrželi i polepšení političtí vězni: Hučín zůstal ve vazbě, aniž by proti tomu kdokoli z KPV pozvedl hlas, a, abychom jmenovali jen jednu odměnu za mlčení, která byla KPV za spolupráci poskytnuta, předsedkyně KPV Kavalírová se stala předsedkyní Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, což je, vzhledem k materiálům, které o ní archivy vydaly, čirým výsměchem všem, kteří v 70. a 80. letech její privilegia neměli a byli komunistickým režimem skutečně pronásledováni.

Jenže čas se nezastavil a padla jak vláda ČSSD, tak nesmyslná obvinění, která vyšetřovatelé na Hučína vyfabrikovali, a čas zúčtování tak nastal i v Konfederaci.

Mlčící většina sice stála dál za Kavalírovou a jejím BIS-positivním vedením, ale objevila se celá řada disidentů, kteří žádali vysvětlení: např. František Zahrádka, Josef Hejtmánek, František Přeslička, a z lidí mimo KPV např. Jan Šinágl, Girolamo Giormani a Zbyněk Horváth. V Konfederaci vypuklo cosi jako občanská válka, která trvá dodnes.

Vedení využívá pasivity (a stáří) členské základny a pokouší se odpor umlčet serií vylučování a pozastavování členství, avšak tyto snahy nemohou slavit dlouhodobý úspěch, neboť stanovy KPV jsou založeny na principu primátu poboček nad vedením a soudy sice pracují pomalu, ale budou postupně dávat za pravdu disidentům a rušit další a další nezákonná rozhodnutí vedení KPV.

Nakonec věci musejí dojít do stavu, kdy jedna strana zvítězí: buď budou lidé odpovědní za Hučínovu persekuci (resp. její toleranci) z vedení KPV odstraněni, nebo budou z KPV vytěsněni Hučínovi příznivci.

Polepšení mají dostatek představivosti, aby si dokázali spočítat, jak dopadnou soudní spory s disidenty, a připravili proto náhradní variantu: rozhodli se Konfederaci zrušit a její majetek v hodnotě několika desítek milionů korun, nad kterým mají v současné době plnou kontrolu a z jehož správy neskládají nikomu účty, potajmu rozdělit mezi sebe – neboli, řečeno soudobou frasí, Konfederaci vytunelovat. Nechali už odhlasovat změnu stanov, která snížila quorum potřebné pro toto rozhodnutí, a založili cosi jako likvidační komisi.

Zda tento pokus skončí úspěchem, není dosud jisté, ale pokud se tak stane, bude to pro postkomunistickou dobu nadmíru symptomatické: největší polistopadová organisace bývalých politických vězňů zanikne tím, že její majetek bude rozkraden samotnými mukly.

9 komentářů
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 3204

Mezi téměř stovkou soudů, které jsem po listopadovém úspěchu u Ústavního soudu požádal o informace o minulosti jejich soudců, nebyl ten přerovský ničím výjimečným. Komunikace s ním, pravda, připomínala spíš než co jiného lidové rčení leze to z něj jako z chlupaté deky, ale takových soudů bylo mnoho: na žádost o informace mi soud nejprve odpověděl, že požadované informace nemá. Následovala stížnost a po ní váhavé přiznání, s výhradou, že soudkyně Táňa Šimečková právě dlí v daleké Olomouci a nelze proto nikterak zjistit, zda členkou Strany byla či nebyla. Poslal jsem proto další podání, v němž jsem naznačil cosi o existenci e-mailu a o tom, že na soud mohu třeba taky podat žalobu, a výsledek se dostavil: soudkyně Šimečková uvedla, že byla členkou KSČ.

Teď zbývá jen vysvětlit, proč tato soudkyně na Pospíšilově seznamu, včetně nejnovější verse, chybí – že by se snad opomněla v čestném prohlášení přiznat? Nebo zapomněla požádat o doplnění na seznam? Cyničtější na mém místě by možná prohlásili, že čestné prohlášení českého soudce, to je přímo učebnicové oxymoron…

2 komentáře
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Komunističtí soudci
Počet zobrazení: 3096

Nálepkový zločinec Patrik Vondrák poskytl po propuštění z vazby dva rozhovory:
4 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Samolepkový proces
Počet zobrazení: 2671