Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Strýc František byl, jak známo, autodidakt neboli samouk, což způsobovalo, že jakýkoli užitečný poznatek v oboru, o který se zajímal (tj. v chemii), dobýval na přírodě zaručeně fungující, avšak z hlediska efektivity a poměru výkon/cena drasticky suboptimální methodou pokus-omyl.

O strastech tohoto přístupu jsem se přesvědčil, když jsem se pokusil navrhnout v GIMPu jednoduchý banner, jímž hodlám oživit poněkud polevující zájem signatářů o naši petici www.bezkomunistu.cz.

Po zhruba tříhodinovém experimentování, při němž jsem objevil celou řadu dotud netušených možností vrstev, masek, alfa-kanálů a dalších vychytávek, jsem s nadšením hodným renesanční osobnosti uploadoval hotový banner na svůj server, načež mě napadlo si banner přečíst; tím jsem zjistil, že v jeho textu mám překlep a mohu tedy začít od nuly.

Ne, tvorba reklamní grafiky není a stěží kdy bude mé hobby!

5 komentářů
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Komunističtí soudci
Počet zobrazení: 1889

My se tady fackujeme, vysvětluje komisař Ledvina místní poměry Nicku Carterovi v Adéle. Není ovšem facka jako facka: zatímco facka policisty občanovi bývá pro orgány činné v trestním řízení, notabilně pro Inspekci ministra vnitra, obvykle neviditelná, neslyšitelná a hlavně naprosto neprokazatelná, v opačném směru mívá taková facka pro recipienta následky téměř tragické.

Kupříkladu (soudně dosud neprokázaná) facka, kterou měl uštědřit John Bok vloni v květnu strážníkovi městské policie, si vyžádala 42 dnů pracovní neschopnosti; být jen o málo silnější, strážníkovi by po tomto projevu občanské neposlušnosti zřejmě uletěla hlava.

1 komentář
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 3023

Serie šílených a zdánlivě nekompatibilních trestních rozsudků hýbe medii. Vítkovští žháři dostali výjimečné tresty v rozmezí 20–22 let, nejdecká travička, zatím nepravomocně, rovněž výjimečný trest 25 let, a mladistvému romskému útočníku z Krupky snížil odvolací Vrchní soud v Praze trest za brutální napadení a znásilnění chlapce z deseti na pět let vězení.

To nedává smysl a tak by to jistě být nemělo.

O vítkovském i nejdeckém případu jsme zde již psali. V obou případech je zřejmé ovlivnění soudu medii generovanými veřejnými náladami, rozsudky jsou nepřiměřeně přísné a vůbec neodpovídají tomu, že je ukládán trest sice za mimořádně brutální, ale nedokonaný trestný čin.

O okolnostech krupského případu není k disposici tolik informací, a osobně se nedomnívám, že vinu za těžko pochopitelné zmírnění trestu odvolacím soudem nese okolnost útočníkova ethnického původu. České soudy obecně nemají tendenci posuzovat romskou kriminalitu mírněji, spíš naopak, což je markantní zvlášť při rozhodování o vazbě: romský původ obviněného je běžně chápán jako dostatečný důvod, proč vazbu uvalit.

Na vině je v prvé řadě nesmyslně nízká hranice trestního postihu pro mladistvé delikventy. Je-li možno poslat pachatele, který v době spáchání trestného činu dovršil osmnácti let věku, do vězení na doživotí, není žádný důvod, proč v případě, že skutek byl spáchán o den dřív, omezovat výměru trestu hranicí deseti let, a zjevně neadekvátní tresty např. u vraždy pak dohánět theoreticky až doživotní detencí v ústavu. Za výjimečné zločiny, jakými byl ten v Kmetiněvsi nebo ten v Krupce, musí přijít výjimečný trest, protože zájem na ochraně společnosti před pachatelem tak závažného trestného činu musí mít přednost před ohledy na jeho předpokládanou mentální nevyzrálost.

Tvrdá trestní represe kriminality mladistvých není v rozporu ani s mezinárodními závazky České republiky. Konkrétně Úmluva o právech dítěte toliko stanoví, že za trestné činy spáchané osobami mladšími osmnácti let nesmí být uložen trest smrti a trest odnětí svobody na doživotí bez možnosti propuštění na svobodu.

V souvislosti s třemi zde zmíněnými kausami by mohlo být zajímavé konfrontovat dnešní tresty s těmi, které by byly uloženy podle téměř sto let platného rakouského trestního zákoníku z r. 1852. A šlo o zákoník relativně přísný, připomeňme, že např. za vraždu byl jediným možným trestem trest smrti.

Za útok ve Vítkově by žháři mohli podle § 167 písm. e) TrZ/1852 dostat od deseti do dvaceti let žaláře, tedy méně, než kolik jim uložily moderní soudy.

I za otravu dcery fridexem by matka dostala méně než dnes, deset až dvacet let (§ 138 TrZ/1852).

Za útok v Krupce by pachatel, bez ohledu na svůj věk, jenž by byl pouze polehčující okolností, dostal trest ve výměře do dvaceti let (§ 128 TrZ/1852).

Takové tresty by byly sice přísné, ale přiměřené a spravedlivé.

6 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4018

Duch spacákové revoluce se opět vznáší nad Kavčími horami: staré křivdy nejsou zapomenuty, stará příkoří mohou být i po letech pomstěna. Ozbrojený team vojenských policistů včera večer provedl, na základě příkazu vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6, prohlídku kanceláře redaktora České televise Karla Rožánka a odnesl odtamtud značný objem dokumentů a techniky, včetně tří počítačů.

Po stránce praktické je zřejmě nejdůležitější, že armáda získala počítač a dokumenty televisního redaktora, který se zabývá armádními skandály, a informace z nich se nepochybně dostanou do správných rukou. Méně vyspělé společnosti užívají pro to, co bude následovat, termín vendetta.

Právně je situace složitější, nikoli však neřešitelná:

Ustanovení § 41 odst. 2 vysílacího zákona stanoví, že fysická osoba nebo právnická osoba, která se podílela na získávání nebo zpracování informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v rozhlasovém nebo televisním vysílání, má právo soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy odepřít předložení nebo vydání věci, z nichž (patrně má být: z níž) by mohl být zjištěn původ či obsah těchto informací.

To je evidentně lex specialis k trestnímu řádu (s výjimkou specifikovanou v odst. 3) a takto zakotvený institut práva na ochranu zdroje má přímý dopad i do ustanovení TrŘ o provedení prohlídky jiných prostor než obydlí: věc, kterou novinář nemusí vydat, nesmí být od něj získána ani prohlídkou jeho kanceláře – to by bylo evidentní a frapantní obcházení zákona.

Jde tu o zcela jiný případ než u ústavního zákazu sebeobviňování, který dovoluje pachateli trestného činu jednat tak, aby se sám neusvědčoval, avšak není chráněn před provedením úkonů, které k jeho usvědčení povedou, jako je např. odběr pachové stopy, otisků prstů, bukální stěr apod.

Zde by podobný restriktivní výklad ustanovení § 41 odst. 2 vysílacího zákona právo jím zakotvené prakticky popřel a osoby, které jednaly v důvěře v ochranu na základě tohoto ustanovení zajištěnou, by vystavil risiku možné persekuce a šikany.

Příkaz k provedení prohlídky jiných prostor vydaný Obvodním soudem pro Prahu 6 je proto nezákonný a případná ústavní stížnost proti němu (za situace, kdy jiný prostředek ochrany není přípustný) má solidní naději na úspěch.

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3824

Nejvyšší správní soud podle očekávání zamítl kasační stížnost Úřadu městské části Brno-střed ve věci zakázaného prvomájového pochodu brněnskou čtvrtí zvanou Bronx.

Příjemným překvapením je, že tak učinil antiliberální osmý senát NSS, a co musí inteligentnímu čtenáři způsobovat hotovou rozkoš, jež četba pasáží z hojně rekapitulované kasační stížnosti, pod kterou je podepsán advokát Radek Ondruš (těžko říci, zda jde o produkt jeho vlastního mentálního ústrojí anebo o text, který dodali úředníci a on ho pouze, úpěje, podal).

Ačkoli mám obvykle k nadměrným rekapitulacím výhrady, tentokrát jsem Nejvyššímu správnímu soudu vděčen; perly obsažené v kasační stížnosti tak zůstanou zachovány příštím generacím. Příkladmo tohle:

Je obecně známým historickým údajem, že svátek práce byl zneužíván k propagaci svých ideí i fašistickým režimem v letech 1933, 1936, 1939 a po celou dobu války. S tichým souhlasem německých státních orgánů, zastávajících stejně formální a formalistický přístup, jaký nyní slepě uplatnil Krajský soud v Brně, začínal stejným způsobem i nacismus v Německu, výsledkem byla Osvětim, Majdanek, milióny zavražděných a umučených obyvatel Evropy, více než 6 milionů zabitých židů a nevyčíslitelné škody na majetku, kultuře a dalších společenských hodnotách. Tyto škody v řadě ohledů přetrvávají dodnes, stěžovatel si osoboval právo nebýt stejně slepý.

Jak prosté: dnes povolíte pochod závadovým osobám, a zítra tu máte nový holokaust!

Jak rekapituluje NSS, podle stěžovatele ani dnešní hypertrofie lidských práv nemůže popřít, že práva jednoho končí tam, kde začínají práva druhých.

Anebo převratný právní názor, že [p]rávo několika osob konat shromáždění a prezentovat na něm své názory pak nelze upřednostnit před právem obyvatel města pokojným způsobem a bez zbytečných komplikací je užívat.

Členové svolavatele se podle Úřadu hlásí k myšlenkám národně socialistické revoluce a odmít[ají] hodnoty a usiluj[í] o změnu společnosti v souladu s vlastním světonázorem, takže je logické, že, jak píše kasační stěžovatel, samotný zákaz shromáždění je sám o sobě odůvodněn charakteristikou svolavatele shromáždění, kdy souhrn důkazů opatřený v dané souvislosti tvoří logickou, uzavřenou a ničím nenarušenou soustavu důkazů, které na sebe navzájem navazují a vzájemně se doplňují. Takže to máme černé na bílém: některé osoby jsou již svou povahou z universálního shromažďovacího práva vyňaty!

Souhrnem důkazů je zde, mimochodem, míněno několik povšechných odkazů na domnělé notoriety a informace šířené medii (záběry České televize například z května 2008, 2009, webové stránky anarchistických skupin, údaje z regionálního tisku). Zákaz je pak prý plně odůvodněn tím, že svolavatel neskýtá záruku, že účel shromáždění nebude zneužit a je zjevné, že svolavatel, jako myšlenkově spřízněný subjekt s nástupnickou DSSS a k jeho programu se hlásící, je veden snahou pokračovat v podobném programu.

To, myslím, bylo příliš i na NSS, který ve svém rozsudku Úřadu vysvětlil to, co je pro nás samozřejmostí, ale pro úředníky městské části je to zřejmě novinkou:

Zmínil-li proto stěžovatel německý režim v třicátých letech dvacátého století, Nejvyšší správní soud připomíná český, resp. československý režim v letech 1948–1989. Česká republika roku 2011 se pak jistě nenachází v situaci obdobné třicátým letům dvacátého století a tím méně v nutnosti bránit projevům extremismu pouze za cenu nezákonností v rozhodování správních orgánů. Uvedl-li stěžovatel, že si osoboval právo nebýt slepý, měl tak učinit již při svém rozhodování o zákazu shromáždění s oporou v důkazech, o něž by přesvědčivě a přezkoumatelně opřel své závěry.
2 komentáře
Kategorie: Shromažďovací právo
Počet zobrazení: 3460