Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Otázku, zda je škola povinna zajišťovat pro žáky veganskou stravu, řešil v rozsudku č. j. 2 Aps 3/2010-112 Nejvyšší správní soud, a to tak, že každý má právo na alternativní životní styl, ale takříkajíc za svoje. Ježto znám kasační stěžovatelku i její případ osobně (a chovám k ní dlouhodobé sympathie), jsem asi v hodnocení tohoto judikátu podjatý, ale přesto se mi zdá, že závěry NSS jsou snad až příliš příkré a jeho uvažování poněkud simplistické a anachronické.

Způsob stravování je těsně svázán s osobností každého člověka, s jeho filosofickými a/nebo náboženskými východisky, a bývá tudíž předmětem velmi silné osobní identifikace. Za normálních okolností je člověk schopen toto své přesvědčení realisovat způsobem, který pro něj ani pro jeho okolí nepředstavuje nijak enormní zátěž: potraviny může nakupovat ve specialisovaných obchodech, místo běžných restaurací může navštěvovat specialisované vegetariánské nebo košer podniky atp. Existují však situace, kdy je tato možnost omezena, např. při pobytu v nemocnici, ve vězení, během služby v armádě a také, jde-li o dítě, ve škole. Ve všech těchto případech je možné vyjít individuálním stravovacím návykům vstříc, avšak je to nákladné a často i logisticky obtížně zajistitelné.

Druhý senát NSS (odpovídají-li skutečnosti neoficiální zprávy ze soudu, soudce zpravodaj Radovan Havelec) v zásadě vyslovil, že tyto náklady musí jít plně k tíži alternativně se stravujícího jedince, instituce je povinna zajistit mu toliko určitou základní součinnost. To je však krok zpět téměř až před r. 1989, kdy cokoli odchylujícího se od průměru bylo podezřelé a obvykle i nežádoucí: všichni jsme měli být stejní, unifikovaní a vzájemně zaměnitelní. V této věci jistě nelze absolutisovat a např. tvrdit, že alternativní strava musí být zajišťována za stejnou cenu jako standardní, avšak závěr NSS je od rozumného uspořádání podle mého názoru vychýlen opačným směrem.

Pro úplnost dodejme, že toto posouzení soud učinil toliko obiter dictum, ratio decidendi se točilo ohledně tzv. rozhodnutí v materiálním smyslu, což je postkomunistický výmysl non plus ultra, spočívající v tom, že – jak se v praxi velmi často stává – zašle-li nám úřad namísto řádného správního rozhodnutí inkoherentní disjunktní blábol, obvykle bez výroku, s nezřetelným odůvodněním a téměř vždy bez poučení, musíme se bez ohledu na míru jeho nesmyslnosti přesto tvářit, že jde o rozhodnutí (v materiálním smyslu) a jako takové je napadnout těmi opravnými prostředky, které máme k disposici u rozhodnutí skutečného.

Tato právní fikce (tj. že byl vydán správní akt) může v některých případech řízení urychlit, podle mé zkušenosti jsou ale mnohem častější případy, kdy je účastníkova posice oslabena, protože při troše zlé vůle může být jeho posouzení soudem shledáno chybným a podle jeho názoru buď rozhodnutí vůbec rozhodnutím není (a pak bylo nutno brojit proti průtahům), anebo naopak je, ale účastník nesprávně napadl průtahy místo merita.

Navíc je tu otázka, do jaké míry mají být tolerovány formální nedostatky. Mám např. sdělení presidentské kanceláře, které není elektronicky (ani nijak jinak) podepsáno a které jsem obdržel e-mailem: je to rozhodnutí v materiálním smyslu, když nelze prokázat ani jeho authentičnost? A je-li, je rozhodnutím v materiálním smyslu o odložení žádosti, jak naznačuje jeho proto-výrok, anebo o jejím odmítnutí, jak by se mohlo podávat z buněčného odůvodnění?

Bohužel, ani v tomto směru judikát NSS neučinil příliš jasno a prostor pro úřední a soudní šikanu nezúžil.

9 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Zuzana Candigliota
Počet zobrazení: 2970

Po počinech, jejichž užitečnost je v nejlepším případě sporná (infoSoud, infoJednání, EPR) či vůbec nehmatná (ePodatelna), spustilo ministerstvo spravedlnosti aplikaci Judikatura, na níž by měla být k disposici postupně celá významná judikatura nižších soudů – nižšími jsou přitom míněny všechny po úroveň vrchních. Judikatura zatím zahrnuje produkty civilního a trestního soudnictví, obdobnou databasi pro oblast správního soudnictví testuje již několik měsíců Nejvyšší správní soud.

Aplikace je to velmi rozumná a mimořádně užitečná pro všechny uživatele i provozovatele české justice. Jejím problémem je zatím vedle malého rozsahu archivovaných rozhodnutí nezpracovaný pomocný aparát, prakticky zcela chybí kategorisace i vazba na vykládané právní normy, tedy právě to, co se fulltextem hledá nejsložitěji.

První zkušenosti s databasí, k otázkám vybraným spíše namátkově, mne přesvědčily o obrovských rozdílech a nejednotnosti v rozhodování jednotlivých odvolacích senátů; to mne vede k přesvědčení, že není příliš rozumné omezovat přístup k dovolacímu soudu mechanickými limity částky předmětu řízení: i pod hranicí 50, resp. 100 tisíc korun se u soudů děje mnoho právně zajímavého.

Zároveň s tím ministerstvo odstranilo z hlavní strany portálu link na seznamy komunistických soudců a státních zástupců. Samotné seznamy ovšem zůstaly dostupné, jen není snadné se k nim dostat, protože uživatel se musí proklikat seznamem tiskových zpráv až k lednu 2011. Tento krok je celkem pochopitelný, každý o sobě raději vystavuje positivní než negativní informace; jen je třeba doufat, že v dalším kroku nezmizí Pospíšilovy seznamy v propadlišti dějin zcela.

Pozn.: Při hledání seznamů jsem náhodou narazil na tiskovou zprávu o tom, že v konkursu na ředitele Justiční akademie zvítězil Jan Petrov. Opožděně blahopřejeme!

Aktualisováno.
Link na seznam komunistických soudců a státních zástupců se na portál ministerstva spravedlnosti vrátil.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2206

A když bude nejhůř, tak ji uzákoníme! Těžko říct, jak jinak interpretovat poslední vývoj v kause advokátských talárů.

Předesílám, že Českou advokátní komoru (ČAK) považuji za vzornou stavovskou organisaci: své členy chrání před klienty, před nutností pracovat i před zdravým rozumem tak udatně, že ostatní monopolní stavovská sdružení jí mohou jen tiše závidět (byť, pravda, lékařská komora v tomto ohledu dýchá ČAK na záda).

Myšlenka, že má-li ČAK pravomoc stanovit provedení taláru, může přímo určit i jeho povinného dodavatele, je tím nejpřirozenějším na světě: přece bychom nečekali, že tak velká akce jako vybavení desetitisíců advokátů a koncipientů stavovským oděvem může v této zemi proběhnout bez masivní korupce?

A že je talár několikanásobně dražší, než by byl v případě nákupu na volném trhu? A co má být, však oni advokáti, se svou komorou za zády, zvýšené náklady z klientů nějak dostanou!

3 komentáře
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 2503

Zprávy od přímých účastníků hlavního líčení zatím nemám, avšak je-li pravda, co píše ČTK, není divu, že i podruhé padly odsuzující rozsudky: takto hájit se může jen authentický idiot. Buďto své výroky zlehčuji, řekl jsem se v zápalu politické euforie, nevěděl jsem, byl jsem podveden, sveden a znásilněn, anebo na nich trvám, a pak se musím hájit svým právem takový výrok kdykoli a kdekoli zopakovat, třeba i u soudu. Kromě toho se mi ze zprávy nezdá, že by byl znalec podroben právě tvrdému výslechu ze strany obhajoby: byla přitom příležitost jeho odborné závěry rozložit na subatomární částice. Ach jo…
4 komentáře
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Dělnická strana
Počet zobrazení: 2344

Po doručení rozsudku Městského soudu v Praze, čímž došlo k registraci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, se energicky pouštíme do práce.

Jako první jsme pro nové sdružení navrhli logo:


Jeho autorem je pražský fotograf a grafik Daniel Trojan. Návrh vychází z tradičního erbu sudetských Němců, který vznikl cca v roce 1940 a byl o deset let později – v mírně upravené podobě – převzat mnichovským Sudetoněmeckým krajanským sdružením. Od německého vzoru se znak českého sdružení liší nejen modernějším grafickým pojetím, ale i tím, že orlice nemá na prsním štítku symbol bílé (stříbrné) mříže, který je součástí erbu města Chebu a u spolku s celostátní působností by postrádal logiku. Místo toho jsou na štítku tradiční sudetské barvy: červená a černá. Oba základní motivy erbu, říšskou orlici a kříž jako symbol Řádu německých rytířů, však naše sdružení převzalo beze změny, stejně jako uspořá­dání těchto motivů ve vertikálně půleném poli.

Aktualisováno.
Tisková zpráva, nejen o logu, ale také o stavu sporu s ministerstvem vnitra a o nejbližších plánech sdružení.

52 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Sudetští Němci
Počet zobrazení: 7692