Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Aby se mohl každý na vlastní oči přesvědčit o lžích v obžalobě sepsané brněnským státním zástupcem Janem Petráskem, rozhodli se vydavatelé Hitlerových projevů k bezprecedentnímu kroku: každý, kdo se zúčastní v pondělí jejich hlavního líčení u Městského soudu v Brně, obdrží bezplatně jeden exemplář inkriminované knihy; ta normálně stojí 790 Kč.

Tisková zpráva.
30 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Hitlerovy projevy
Počet zobrazení: 6080

Musel to být pohled (a poslech) pro bohy: komunistický senát Městského soudu v Praze soudkyně Hany Veberové, který jako by vypadl z komiksu, a před ním Tomáš Vandas, vůdce s hodně malým v a politik téměř zcela prostý charismatu i schopnosti přesvědčit jiné než již přesvědčené.

Thematem bylo, zda smí být po rozpuštění Dělnické strany její název užíván jiným politickým subjektem čili nic. Dilema by nebylo vzniklo, kdyby zákonodárce neopomněl přijmout zvláštní zákon, předpokládaný ustanovením § 16 zákona o politických stranách, který by upravil další důsledky zrušení strany a hnutí a pozastavení jejich činnosti. To, že takový právní předpis nebyl vytvořen, způsobuje nutnost kreativního výkladu, a při něm tahá městský soud za kratší konec provazu: positivněprávní zákaz užívat tímto způsobem opuštěný název totiž neexistuje.

Lze pouze tvrdit, že ten, kdo by název rozpuštěné strany převzal, by na ni ideově navazoval, jenže platné právo zná nejvýš sukcesi, nikoli ideové navazování, a navazuje-li na tuto stranu někdo, pak je to jistě – a dosud bez konfliktů se státní mocí – Vandasova DSSS.

V úvahu by přicházela i cesta aplikace ustanovení § 132 odst. 2 občanského zákoníku, tedy klamavost názvu právnické osoby, který skutečně může na určitý okruh osob působit dojmem totožnosti se stranou zrušenou, a protože Ústava, Listina i zákon o politických stranách o názvu strany mlčí, subsidiárně by se mohla uplatnit úprava obsažená v občanském zákoníku (to však není tak samozřejmé, protože např. rozpuštění politické strany trestním rozsudkem nejspíš možné není).

Pokud tentokrát náhodou Vandas nezmešká některou lhůtu, konečným arbitrem nebude Nejvyšší správní soud, nýbrž soud Ústavní, jemuž Ústava v čl. 87 odst. 1 písm. j) svěřuje pravomoc rozhodovat o tom, zda rozhodnutí o rozpuštění politické strany nebo jiné rozhodnutí týkající se činnosti politické strany je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony. Těšíme se.

2 komentáře
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Dělnická strana
Počet zobrazení: 3303

Tohle vypadá na další trestněprávní pikanterii: Poslankyně Zuzana Kailová (ČSSD) má být vydána k trestnímu stíhání, protože jako ústecká radní mohla, ale nemusela, hlasovat pro korupčně relevantní projekt Vítání občánků (vedlejší otázkou budiž, zda se v komunální politice ještě vůbec vyskytují jiné než korupčně relevantní akce…). To, jak kdo hlasoval, policie totiž neví, resp. ví, že jeden z radních z jedenácti přítomných pro návrh nehlasoval, aniž by mohla prokázat, který z nich to byl. Souhlas Kailové prý policie dovozuje z toho, že projekt podporovala i mimo hlasování.

Ať už případ dopadne jakkoli, je to použitelný návod pro ostatní orgány, které rozhodují kolektivně: nikdy nehlasujte jednomyslně, vždy zajistěte, aby se aspoň jeden z hlasujících zdržel nebo hlasoval proti, a do zápisu uvádějte pouze počty hlasů. Pak proti vám bude policie bezmocná.

43 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 11801

Tento text, ač se tak snad může podle titulku jevit, nebude o fotbale, nýbrž o politice a právu v této zemi. V ní se poslední dobou odehrávají děje, jejichž pochopení přestává vyžadovat dovednosti politologa, resp. právníka, ale číst místní tisk správně a s porozuměním začíná být doménou oborů zcela jiných, více či méně esoterických.

Českou politiku posledních let charakterisuje stav rostoucí a prohlubující se neprůhlednosti: jde stále více o mocenskou hru, která se odehrává v pozadí a na povrch vystupuje spíše jen sporadicky, v okamžicích krisí a provozních nehod.
Ještě před patnácti lety bylo možné dění v zemi popsat prostředky víceméně regulerní politologie: byly zde politické strany, aspoň nominálně pravicové a levicové, byli tu podnikatelé a podnikatelské zájmy, byla tu media a jejich vlastníci a byly tu arci i orgány činné v trestním řízení, které sice aktivitou ani schopnostmi neoplývaly, ale chovaly se přece jen do určité míry transparentně a předvídatelně.
Ne tak dnes. Zemi ovládají podnikatelské skupiny, jejichž vlastnická struktura i vazby jsou z větší části nejasné a širší veřejnosti nesrozumitelné, a tyto skupiny uplatňují svůj vliv na zkorumpované politiky prostřednictvím sítě svých agentů, různých janoušků a rittigů. Politici, komunální i celostátní, se stali pouhými překupníky vlivu, politické programy, se kterými jejich strany kandidovaly, jsou rok od roku méně významné.
Korupce je v zemi normou, veřejná zakázka, která by nebyla za mnohonásobek tržní ceny a s provisí, se stala naprostou raritou; dodavatelé vědí, kde je jejich místo, resp. kde je čí. A až na pár populistů a chaotů typu Rekonstrukce státu nikdo neprotestuje a nesnaží se tento systém změnit.
Novou roli však získaly orgány činné v trestním řízení. Ty jsou nyní přímým vykonavatelem politické objednávky a převodovou pákou moci. V mnoha podobách se opakuje standardní scenář, takový, jaký se odehrál na pražském magistrátu v kause Opencard. Garnitura, která na uplacené zakázce zbohatla, si objednala trestní stíhání těch, kteří z ní neměli nic a aspoň verbálně usilovali o její vyšetření. Policie a státní zástupci se činí a objednávku plní, a i když soud, až se k němu obžaloba dostane, ji za pár let s největší pravděpodobnosti shodí se stolu, účel bude splněn. Našel by se za těchto okolností dobrodruh, který by šel třeba do vyšetřování korupce kolem tunelu Blanka? Možná v pohádce, v realitě pražské komunální politiky rozhodně nikoliv…
To samé na Úřadu vlády. Premier, který nastupoval do funkce s programem boje proti korupci, byl zlikvidován tak spektakulárně, že na to bude vzpomínat ještě generace našich vnuků, a sám nyní čelí obvinění – překvapivě – z korupce.
Problémem ale je, že nevíme, kdo si Svobodovu a Nečasovu likvidaci objednal. Byli to skutečně jen Bém a kmotři napojení na ODS? Anebo je takové vysvětlení příliš prvoplánové a v celé akci byli zainteresováni ti, kteří ovládají presidenta Zemana a díky putschi tak získali pod svůj vliv na půl roku celý státní aparát? A kdo ovládá Babiše, je skutečným oligarchou, jak se tváří, nebo je to jen figurka representující zájmy těch, které mají dobrý důvod zůstat v zákulisí?
Právě v tom je největší potíž současné politiky v této zemi: jsme svědky jakési šachové partie, ale vůbec netušíme, kdo hraje proti komu a kdo kterou figurkou táhl.
Nepopírám, že existují různé zjednodušující výklady toho, co se děje. Např. antikomunistický: zemi se snaží ovládnout bolševici otevření i skytí, komunisté, sociální demokrati, babišovci a další Putinovi agenti, a ODS spolu se zbytky roztříštěné a fatálně oslabené pravice jim v tom z posledních sil brání. Nebo televisně-posthavlovský, pravdoláskařský: v zemi probíhá authentický, upřímný zápas s korupcí, jehož protagonisté, notabilně státní zástupci Bradáčová a Ištvan, čelíce mnohým protivenstvím, utínají korupční hydře jednu hlavu za druhou. A naopak populistický: zkorumpovaní jsou tam nahoře všichni stejně a čím víc se jich navzájem vybije, tím lépe.
Přiznám se, že občas lidem schopným věřit těmto jednoduchým ideologickým schematům závidím, protože sám vím o této zemi rok od roku méně a méně a stále hůře jí rozumím. Od bodu nula, roku 1989, kdy bylo vše zdánlivě jasné a popsatelné politologickými paradigmaty, pomalu dospíváme do stavu, kdy se jevová stránka politického života už zcela odtrhne od stránky kausální, a kdy se volební billboardy začnou podobat těm, které známe třeba z Nigerie: ať budeme volit kohokoli, vládnout budou stále jedni a ti samí, ovládajíce politiku stejně jako media i justiční orgány – noví majitelé státu.
37 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4393

A máme tu další affairu, nebo spíš affairku: šéfka protokolu ministerstva obrany Štěpánka Nezmarová se dostala do konfliktu s policistou, který nevěděl nic lepšího, než na ni vytáhnout služební pistoli. Media, včetně debaterů pod články, řeší naprosto podružnou otázku, zda úřednice na policistu opravdu najížděla, anebo zda si to vymyslel, jak je běžnou policejní taktikou, místo aby zmlkla v úžasu nad tím, jak je možné, že ten cowboy za dané situace skutečně vytáhl služební zbraň. Co s ní, proboha, mínil udělat? To chtěl Nezmarovou zastavit střelbou, jak mu nesmyslné ustanovení PolZ dodnes umožňuje? Nebo snad hodlal pro výstrahu začít střílet do vzduchu!?

35 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 4060