Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Volby

Presidenta Klause málem zastřelili v Chrastavě, jeho nástupce Miloše Zemana před podobným zneuctěním jeho ochranka zachránila, jen mu přitom vyrazila z ruky hůl, takže ho pak musela z volební místnosti spíš vynést (zachyceno je to nejlépe na videu Lidovek, které, žel, nelze embeddovat).

Příliš nerozumíme, proč je věc šetřena jako podezření z výtržnictví, ve zkráceném řízení, když jde nejvýš o přestupek podle § 5 odst. 1 písm. e) ZNP – přičemž je zde silná obhajoba tím, že proti podobně jednajícím účastníkům LGBT pochodů policie nezasahuje –, ani se nedomníváme, že by šlo o předem pečlivě orchestrovanou akci ke zvýšení Zemanovy popularity; nic podobného Zeman nepotřebuje, a už vůbec ne v prvním kole volby.

Nápis Zeman's Putin's slut (nikoli děvka, to odpovídá spíš anglickému bitch, nýbrž, prominete-li, úplně jednoduchá kurva) je politickou proklamací par excellence, a to proklamací skutkově rozhodně nikoli nepodloženou, a i když způsob její presentace byl pohoršlivý, je zde validní argument precedentem policejního bezpráví při návštěvě čínské delegace: běžný transparent by aktivistka do volební místnosti stěží pronesla.

Domníváme se, že 1. trestný čin výtržnictví měl z trestního práva dávno zmizet; a 2. mediální pokrývání toho, jak hlasují politici, je anachronický kitsch a porušení zákazu politické agitace ve volební místnosti.

Víc není, co bychom k oné banalitě dodali.

Aktualisováno.
Podezřelá akceptovala trestní příkaz, jímž dostala podmíněný trest a vyhoštění. Oceňujeme báječnou práci delikventčiny obhájkyně Lucie Hrdé. Tahkhle nějak má správná obhajoba podle ČAK vypadat: vysvětlit obviněnému, že bude nejlépe, když se nebude bránit. Kde mohly být takové členky RWU, mít místo R. Cholenského za obhájce tohle, s odpuštěním, jelito v taláru!

Aktualisováno.
Zde je, pro úplnost, předmětný trestní příkaz.

Jindřich Šídlo občas udělá vtip. To by neměl, nebo to dopadne takhle:


Kausu dementuje ministr vnitra, policie ji šetří jako možné maření voleb, presidentský balamut Ovčáček na svém twitteru šílí, a pokud by (náhodou) Miloš Zeman do druhého kola nepostoupil, bude mít Nejvyšší správní soud na krku blíže neupřesnitelný počet důvodných volebních stížností.

Jindřichu, v této zemi, a zvlášť před volbami, už, prosím, nežertujte!

Rysy s lehkou hysterií hraničícího zoufalství má místy majoritní votum v usnesení Ústavního soudu, jímž byla odmítnuta stížnost Terezie Holovské. Daleko věcnější a přesnější je disent čtyř soudců, kteří požadovali, aby bylo rozhodnuto nálezem, v němž by se ÚS vypořádal s otázkou, jak to tedy je s multiplicitními podpisy zákonodárců.

Nám nezbývá než opakovat, že podmínit přípustnost volební stížnosti napadající neoprávněnou registraci jiného kandidáta tím, že navrhovatel se zároveň musí domáhat vlastní registrace, je v rozporu s výslovnou dikcí zákona a představuje to porušení ústavního práva na přístup k soudu. Stížnost Terezie Holovské byla nejen meritorně projednatelná, ale i důvodná.
O periodicky každých pět let opakované taškařici, volbě presidenta republiky, jsme napsali až dost a nechceme své čtenáře touto dosti fadní právní materií nudit; omezíme se proto na konstataci, že nesouhlasíme ani s ratione decisionis, ani s obiter dicto odmítavého usnesení volebního senátu Nejvyššího správního soudu, a jen velmi stručně vysvětlíme důvody.

S prvním nesouhlasíme proto, že si umíme představit situaci, kdy by úvaha NSS narazila na mez absurdity: totiž kdybychom měli dva neúspěšné kandidáty, kteří by oba nesplnili zákonné podmínky, a jeden z nich by byl přesto registrován; podle názoru NSS by se druhý kandidát, chtěl-li by tuto nespravedlnost zvrátit, musel sám domáhat své nezákonné registrace, tudíž jeho argumentace by nutně byla vnitřně rozporná: tvrdím, že jsme porušili zákon oba, a proto požaduji, aby ten druhý byl vyloučen a já byl naopak zaregistrován. Takovou argumetaci by arci mohl ocenit jedině docent Chocholoušek, nikoli kterýkoli myslitelný příčetný soudní senát.

K tomu, že NSS pocítil nutkání vyjádřit se k věci samé, máme podobné výhrady jako disentující Miloslav Výborný. Když už se však soud do těchto úvah pustil, měl dodat, jak by se podle jeho náhledu mělo postupovat v případě defektního návrhu, tedy zda multiplicita návrh kontaminuje, podpis se nepočítá nebo se počítá pouze prvnímu/poslednímu vadně podpořenému kandidátu.

Posuzováno sub specie věcí příštích, nelze než usnesení označit za úspěšný střelecký zásah do vlastní nohy: podle § 66 odst. 2 zákona totiž může návrh na neplatnost volby prezidenta podat každý volič, který má za to, že byla porušena ustanovení zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby presidenta, a lze si jen těžko představit, že by počet hlasů všech pěti vadně registrovaných kandidátů měl na výsledek volby tak malý vliv, že by se o hrubém ovlivnění nedalo hovořit – stát se to jistě může, avšak příliš pravděpodobné to není, zejména v případě Mirka Topolánka.

Nejvyšší správní soud proto bude muset zavrčet a nadskočit ještě jednou, mnohem silněji.
Znepokojen volební stížností Terezie Holovské, presidentský kandidát za Realisty Jiří Hynek uspořádal tiskovou konferenci, kde spolu se svým advokátem Alešem Gerlochem poučil Nejvyšší správní soud, jak by měl o stížnosti jmenované dámy správně rozhodnout.

Troufáme si tvrdit, že kdyby volebnímu senátu předsedal Vojtěch Šimíček, nebyl by k obavám důvod, ten by zvolil nejjednodušší možnou cestu a judikoval by, že T. Holovská není žalobkyní hodnou pozornosti soudu, a věc by byla vyřízena jedním škrtnutím pera a problém zameten pod koberec.

Nyní se složení senátu změnilo a přestože ani tento výsledek nelze vyloučit, je prostor pro sofistikovanější řešení. Je nám arci konstatovat, že NSS nestojí před jednoduchou úlohou.

Zopakujme si fakta: Ústava v čl. 56 odst. 5 nespecifikuje zcela jasně, zda je přípustná pluralita návrhů, textualistický výklad svědčí spíše pro tuto možnost než proti ní, výklad teleologický lze vést oběma způsoby. Zákon o presidentské volbě v § 21 odst. 2 pluralitu stricte vylučuje u občanských návrhů, leč pokud jde o návrhy privilegovaných navrhovatelů-zákonodárců, je jeho text rovněž nejasný: buď může být vyložen tak, že nesmí být identická celá navrhující skupina (vyloženo textualisticky, avšak s poněkud absurdními důsledky a konotacemi), nebo má každý zákonodárce jen jeden návrhový hlas (logický a teleologický výklad). K tomu, aby nebylo nejasností málo, ministerstvo vnitra před letošní volbou zastávalo jeden výklad a poté, zcela překvapivě, přišlo s výkladem opačným.

Nejčistší by bylo prohlásit zákonnou úpravu za nejasnou a navrhnout Ústavnímu soudu derogaci první věty § 21 odst. 2 VolPr a požádat ho o interpretativní výrok ve vztahu k čl. 56 odst. 5 Ústavy. To by, pokud by ÚS návrhu vyhověl, vedlo k tomu, že volba by se musela uskutečnit v jiném než původně vyhlášeném termínu, a bylo by zde několik týdnů, možná i měsíců, bezpresidentí – což by mohlo být užitečné, protože by si tím víc lidí uvědomilo zbytečnost tohoto úřadu.

Druhou možností je přesunout břemeno na Ústavní soud zamítnutím návrhu: je téměř jisto, že T. Holovská by podala ústavní stížnost, protože její možnost účastnit se volby byla zmařena a místo rovnosti podmínek pro všechny by byli zvýhodněni ti, kteří zákon ignorují.

Třetí možnost je návrhu vyhovět, avšak pak by měli u Ústavního soudu stejně legitimní postavení ti kandidáti, kteří by takto byli vyřazeni, tedy mj. Mirek Topolánek a Pavel Fischer. Protože mnohým se – dle našeho soudu arci lehce naivně – jeví být zejména prvně jmenovaný horkým kandidátem minimálně na účast ve druhém kole volby, na hlavy soudců by se snesly hromy a blesky.

Tři ze čtyř alternativ, tedy Plán koberec (nevyhovění pro absenci aktivní věcné legitimace stěžovatelky), zamítnutí i vyhovění stížnosti otevírají snadnou cestu k Ústavnímu soudu a dávají ústavním stěžovatelům do rukou – arci různě silnou – ústavněprávní munici. Jedině možnost obrátit se na Ústavní soud přímo tuto alternativu, minimálně v tomto kole, uzavírá, avšak nejsme si jisti, zda se k ní ve volebním senátu najde dostatek hlasů: pro mnohé soudce NSS je bohužel prioritou být s orgány veřejné moci, a s ministerstvem vnitra tím víc, zadobře a klást mu překážky toliko symbolické, podobající se příslovečnému stéblu přes cestu přeloženému, a tak se bude hledat takové řešení, které se bude nejvíc zamlouvat právě tomuto ministerstvu.

V každém případě, konečné slovo bude mít soud Ústavní, a tam jsou priority, troufáme si odhadovat, předem dány.