Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Volby

K množícím se dotazům, co říkám startující presidentské kampani a koho budu volit, odkazuji na svůj loňský text na toto thema, k němuž nemám a nebudu mít (resp. maximálně se budu snažit, abych neměl) co dodat.

Volit budu samozřejmě Vladimíra Franze.

Aktualisováno.
Patrně jen pod vlivem letních veder se kandidovat na presidentku rozhodla rovněž Klára Samková. Pokud by byla ochotna projevit lítost nad svým dosavadním postojem k Romům a prohlásit, že podle jejího přesvědčení je parasitická romská komunita tím vůbec největším problémem této země, měla by, obávám se, v těchto kritickým myšlením nedotčených končinách aspoň marginální šanci uspět.

Ačkoli úroveň státovědy a politologie nebyla tehdy rozhodně srovnatelná s dnešním stavem, staří Římané dobře věděli, že lidu stačí ke spokojenosti, dáte-li mu panem et circenses. Od dob Iuvenalových se mnoho nezměnilo, a tak český lid nadšeně vítá novou cirkensii, celonárodní hru zvanou přímá volba presidenta republiky.

Hra bude ovšem tvrdě regulována a z gladiátorů budou do areny připuštěni pouze ti, kteří dostanou podporu dostatečného počtu zákonodárců (přece byste si, prosťáčci, nemysleli, že vám dovolíme zvolit někoho opravdu nezávislého!), ale jinak je nápad vpravdě geniálním odpoutáním pozornosti mas – a masy kontrolujících medií – od podstatného k nedůležitému.

Faktem je, že poslední presidentské volby znamenaly vždy velkou vnitropolitickou krisi, protože nebylo snadné realisovat politický kuhhandel s tak velkou bankovkou: jednání vyměním presidenta za tři ústavní soudce, viceguvernera ČNB, osm velvyslanců a milost pro vašeho předsedu se vedou z principu obtížně. To tedy odpadne, a místo toho nás čekají populistické orgie, televisní duely kandidátů, předvolební sliby zhruba stejně reálné jako ty senátorské, to vše ale násobeno deseti, cinknuté průzkumy veřejného mínění, prostě vše, co k pravé a nefalšované demokracii východoevropského střihu patří, přičemž k poměrům africkým budou chybět už jen ty šerpy.

Nedobrý dojem z ústního odůvodnění ve mně ještě zesílil poté, co jsem si přečetl písemné vyhotovení nálezu. Je z něj zřejmé, že základním faktorem, který rozhodování soudců ovlivnil, byla jejich politická afinita – a to je skutečně zlé, protože stranická spravedlnost bývá jen zřídka shodná s tou občanskou.

Za argumentačně neudržitelnou pokládám pasáž o nepřípustnosti brojit proti gerrymanderingu Prahy jinak než v řízení o opatření obecné povahy, jímž o něm bylo rozhodnuto. Nejvyšší správní soud se ve svém rozsudku vypořádal s ústřední námitkou žalobců tvrzením, že (§ 97) navrhovatelé nemohou předem predikovat, nýbrž toliko spekulovat o tom, jaký bude výsledek komunálních voleb, jestliže organizačně proběhnou podle napadeného usnesení, a odkázal je na prostředky obrany ve volebním soudnictví.

Ústavní soud naproti tomu tvrdí, že obranu proti gerrymanderingu je třeba uplatnit bez ohledu na konkrétní výsledek voleb, což ovšem žalobce staví před dosti prekerní úkol prokázat, jaký vliv bude mít rozdělení na výsledek voleb ještě předtím, než tyto proběhnou. Jak velmi případně vypočetl ve svém disentu Pavel Rychetský, ODS potřebovala k získání jednoho mandátu čtyřicet tisíc hlasů, kdežto Zelení (v koalici s Evropskými demokraty) přes dvě stě tisíc. Taková nerovnost je frapantním porušením zásad upravujících demokratickou politickou soutěž a zároveň je zřejmé, že podobný argument není před volbami k disposici jinak než právě jen v rovině prognos, predikcí a spekulací.

To, jak Ústavní soud posoudil otázku možnosti brojit proti gerrymanderingu volební stížností, je podobné, jak kdyby byla zamítnuta žaloba na škodu způsobenou výbuchem plynu s odůvodněním, že žalovat bylo třeba již ve chvíli, kdy byly provedeny vadné instalační práce.

Ve své pět let staré volební stížnosti jsem se snažil soud přesvědčit, že není v pořádku, je-li republika bez přiměřeného důvodu rozdělena na volební kraje s tak rozdílným počtem oprávněných voličů, že v nejmenším kraji je volební systém prakticky většinový, kdežto v největším je poměrný. Stížnost byla pochopitelně zamítnuta.

Ústavní soud nyní zašel ještě dál a připustil, že o tom, bude-li se volit poměrně nebo většinově, smí rozhodnout většina v aktuálním zastupitelstvu obce, což je ve svém výsledku podobné, jako kdyby se volby týkaly pouze tří čtvrtin zastupitelů a zbývající čtvrtina byla určena jejich předchůdci. Kromě bonusu, který obecní koalice mají ve formě komunálních periodik, jež se před volbami pravidelně mění v jejich bezplatné volební tiskoviny, jim nyní dal Ústavní soud zelenou i v podobě možnosti upravit volební systém tak, aby jim co nejlépe vyhovoval: jsou-li strany koalice silné, zvolí většinovou volbu, jestliže některá ze stran oslabila, rozhodnou se raději pro volbu poměrnou.

Strany, které utvořily pražskou koalici, jsou spokojeny a nemají důvod proti Ústavnímu soudu vystoupit. Jen demokracie pláče v koutě; to je ovšem stav, na který bychom si měli zvyknout jako na trvalý průvodní jev postkomunistického vládnutí.

Ústavní soud dnes zčásti zamítl a zčásti odmítl ústavní stížnost malých stran směřující proti manipulacím při komunálních volbách v Praze.

Do poslední chvíle jsem si netroufal predikovat, jak Ústavní soud rozhodne. Na jedné straně mi bylo jasné, že vyhovět by znamenalo jednat proti politickému pudu sebezáchovy (ústavní soudnictví, v současnosti až nepostkomunisticky účinně fungující, by se stalo jen imitací téhož, po vzoru dalších institucí jako např. NKÚ, a soud by byl nejpozději jmenováním nových soudců efektivně normalisován). Na straně druhé, kdyby Ústavní soud vyhověl a pražské volby zrušil, výrazně by tím posílil své magnitudo mediální hvězdy a ukojil ješitnost a ambice těch svých soudců, kteří politickou realitu dlouhodobě odmítají uznat – a kteří, v nebývale vysokém počtu pěti, proti majoritnímu votu disentovali.

Ústně přednesené odůvodnění nálezu mne nepřesvědčilo, ale to je můj dlouhodobý problém s právním názorem, že volební soudnictví by mělo být zdrženlivější než soudnictví v ostatních případech. Mám naopak za to, že volební soudnictví by mělo být tak přísné, že by si každý avanturistické akce typu gerrymanderingu dvakrát rozmyslel a volební legislativu se snažil dodržovat na 105 %.

Po čestném titulu Osel měsíce ocenilo ústecký senát Dagmar Štullerové i plenum Ústavního soudu. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 57/10, jehož soudcem zpravodajem byl Stanislav Balík, se dostalo tržně-komsomolským představám senátu 15 A náležitého zhodnocení:

34. Součástí práva na spravedlivý proces je i řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Takovým nemůže být v žádném případě odůvodnění, jehož východiska jsou v nesouladu s principy demokratického právního státu ve smyslu preambule a čl. 1 Ústavy. Exces, jehož se dopustil krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí v pasážích o přípustnosti pojetí voleb obchodně tržním způsobem je východiskem, které je s principy demokratického právního státu v natolik extrémním a hrubém nesouladu, že by sám o sobě stačil k tomu, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil, neboť při testu proporcionality zájem na ochraně demokratického právního státu bez jakékoliv pochybnosti převažuje nad minimalizací zásahu, a to i v případě, že by snad nebyla v řízení před krajským soudem provedeným dokazováním zjištěna objektivní příčinná souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možná příčinná souvislost. Stěží si lze ostatně představit postavení ústavně souladným způsobem zvoleného zastupitele, jak na důkaz svého zvolení veřejnosti prezentuje soudní rozhodnutí, s obsahem jehož odůvodnění nemůže být vnitřně ztotožněn. Rovněž legitimita a dobré jméno zvoleného orgánu by se takto nepřímo staly předmětem pochybností. Domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů, je již samotným zjištěným uplácením logicky vyvrácena.

35. Krajský soud zcela mylně dovodil, že obchodně tržní pojetí voleb je sice nečestné, není však protizákonné. Takové posouzení věci neobstojí ani v rovině podústavního práva. Argument, že podplácení není na rozdíl od voleb do Parlamentu České republiky volebním zákonem v případě voleb do obecních zastupitelstev explicitně uvedeno jako skutková podstata porušení volebního zákona, nemůže obstát. Smyslem voleb do obecního zastupitelstva není dražba funkcí v obecní samosprávě, ale vyjádření nezávislé vůle voličů při výběru kandidátů. Vůle voliče, který je zkorumpován, není nezávislá.

36. Při posouzení příčinné souvislosti mezi volební vadou a ovlivněním, resp. možností ovlivnění volebního výsledku v případě volební korupce je třeba vzít rovněž v úvahu protiprávní jednání toho, kdo je uplácen, a to jakkoli toto nese v sobě nižší stupeň protiprávnosti ve srovnání s jednáním toho, kdo uplácí.

Že se zrušené usnesení týká Krupky a listopadového Osla jsme udělili za rozhodnutí ve věci Kadaně, je nevýznamné (byť jistý význam může hrát i to, že kadaňskou volební stížnost podal extremista Petr Kotáb a extremisté, jak známo, v této zemi žádná ústavní práva nemají).

Mimochodem, poslední volby ukázaly, jak nevhodné je, jestliže je ve volebním soudnictví – značně nesystémově – vyloučena možnost podat proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost. Sjednocovat judikaturu tak místo Nejvyššího správního soudu musí Ústavní soud.