Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Sudetští Němci

První je, že Městský soud v Praze vyhověl naší žádosti o osvobození od soudního poplatku (faktem ale je, že kdyby to neudělal, poplatek bych zaplatil), druhá, že v senátu není ani jeden bývalý komunista, takže se nebudeme zdržovat sporem o podjatost.

Špatná zpráva je nicméně přítomna také, a to, že senát městského soudu 5 A patří mezi ty nejméně kompetentní, ba dalo by se říct, že kdyby hloupost nadnášela, museli by pro JUDr. Pechovou strop nad jejím křeslem velmi bytelně vypolstrovat. Prostor pro další příjemná překvapení je tedy velmi široký.

Jak podrobně vysvětlujeme ve své tiskové zprávě (německy), chtěli bychom, samozřejmě tempem, jaké dovolí dostupnost finančních zdrojů, postavit na místech největších masakrů sudetoněmeckého obyvatelstva vlastní, trvanlivé a vandalům i zubu času odolávající pomníky.

Dosavadní stav je tristní, zvlášť v porovnání s lidickým monstrem: pomníky a pamětní desky buď rychle podlehnou zkáze šovinistických emocí, anebo jsou formulovány tak, aby to nebylo nic proti ničemu, jak zní velmi případná hovorová frase. Snad se nám to podaří změnit.

Fantazírování a štvaní pana Bechera

FRANKFURT NAD MOHANEM 7. června (Od našeho zpravodaje) — Již podvaatřicáté se sešli v sobotu a neděli příslušníci sudetoněmeckého landsmanšaftu, aby utvořili kulisu pro revanšistické prohlášení. Tentokrát se po mnoha letech odvážili uspořádat svůj sraz na sever od Bavorska — v metropoli západoněmeckého kapitálu Franfurtu nad Mohanem.

Jejich mluvčí Becher je zapřísahal, aby neklesali na duchu a věřili a čekali. Jejich údajné právo na vlast prý dojde naplnění. Zní to neuvěřitelně, ale Becher pasoval své příznivce na jedny z nejdůslednějších zastánců míru, jako by nebylo nacistických zločinů. Odsun musí být podle něho napraven za pomoci sjednocené Evropy v čele s potomkem habsburské monarchie. Vydával se za zastánce svobody východních národů, útočil na protiválečné hnutí NSR a přispěchal na pomoc bonnské vládě prohlášením, že i oni jsou pro politiku z pozice síly, jak ji praktikuje Reaganova vláda. Mnoho zájmu nevzbudil, protože většina ze sto tisíc účastníků si hleděla více krajíce chleba a piva.

Je příznačné pro revanšisty, že čím více stárne jejich základna, tím více se snaží na sebe upozornit křikem a teatrálními gesty. Aby si dodali větší váhy, mluví o čtrnácti miliónech členů landmanšaftů (aby dostali více marek na své rejdy), a aby upoutali na chvíli veřejnost, pozvali si prominenty z oblasti politiky. Hesenský zemský premiér Börner (SPD) jim sice zpočátku poklepal na rameno a politoval je, ale vzápětí byl nucen naznačit, že neustálé omílání revanšistických požadavků vede do izolace. Připomenul jim, jak nebezpečné je vznášet územní nároky, a nabádal uznat skutečnost, že jejich mladá generace vyrůstá v NSR.

Mezi hosty byl i předseda spolkového sněmu NSR Stücklen, který si považoval za čest převzít od Bechera i jednu z cen, jejichž náklady fakticky hradí západoněmečtí poplatníci. Nebyl by to sraz sudeťáků, kdyby na něm nezaznělo servilní přitakání těch, kteří zradili vlast a za jidášský groš zpívají o údajném bezpráví, jemuž byli Němci v Československu vystaveni. K normálnímu obrazu patří také církevní knížata stejně jako různí vědci odvažující se jít na veřejnost se svými pochybnými historickými díly. Na podniku vydělávají i různí spisovatelé a vychovatelé, usilující o uplatnění nacistických názorů o východních sousedech i ve školách NSR.

Fangle, píšťaly a bubny připomenuly, že síly revanše se nevzdávají svých plánů a že dovedou využít každé možnosti k demagogické hře, při níž je v sázce spolupráce mezi národy a mír.

JAN KOVAŘÍK

(Vyšlo v Rudém právu právě před 30 lety, v pondělí 8. 6. 1981)

Napsal nám ministr Kubice, že otázka naší registrace je velmi složitá a ministerstvu bude trvat ještě měsíc, než se rozhodne, zda bude respektovat zákon a vydá nám stejnopis stanov s registrační doložkou čili nic. Přirozeně ministerstvo znovu žalujeme.

Zde je k tomu tisková zpráva.

S jakou frivolní surovostí urážejí náš národní cit, kterak namáhají svou duševní impotenci, aby zohyzdili, zlehčili a potupili kulturní práci našich předků… přišli jako cizí minéři, aby podryli naši společnost, aby odcizili ji svému původu, zohavili naše dějiny, zlehčili kulturní naši práci a otrávili, co zbylo z dávné lepší naší minulosti… napsal kdysi Julius Grégr v Národních listech na adresu pochybovačů o pravosti známého literárního falsa, tzv. Rukopisů.

Učinil jsem podobnou chybu jako zmínění pochybovači a dovolil si napsat několik nevlídných slov na adresu Františka Palackého. Tonem téměř hysterickým se ohradil Guy Peters, tvrdě, že Palacký byl historik zcela mimořádný.

Inu, byl – v míře toho, jak českému národu uškodil, se mu stěží může druhý vyrovnat, leda snad další mimořádný, naštěstí však ne tak plodný historik, Zdeněk Nejedlý, Palackého duchovní dvojče.

Problémem Palackého nebyl v tom, že národní dějiny jako někteří jeho jiní po světské slávě toužící vrstevníci glorifikoval, nýbrž že je zčásti fabuloval, zčásti pak vykládal způsobem, pro který není opory v pramenech, který je zcela diskontextuální a který vede – v rovině politické – k závěrům, jež jsou ve svých důsledcích ekvivalentní vyhlášení občanské války, války Čechů proti Němcům.

Ne vše je v Palackém vyjádřeno explicitně, jeho sdělení byla upravována pro censuru asi stejně, jako je rozhlasový FM signál před vysíláním modifikován preemfasí. Po deemfasi, kterou si každý čtenář podle naturelu a temperamentu provedl sám, vychází z Palackého koncepce jasné sdělení: smyslem českých dějin je boj proti Němcům, dědičnému nepříteli českého národa. A kromě toho, zajdeme-li v deemfasi o kousek dál, Němci nemají (autonomní) právo žít na území naší země, toto jejich právo je odvozeno od vůle českých panovníků a může jim být tudíž kdykoli odejmuto.

Podobně nesmyslné jsou Palackého představy o české reformaci. Je nejen zcela mimo kontext postavené, ale vyloženě trapné, máme-li dnes v Praze celou jednu čtvrť a půlku druhé plnou ulic pojmenovaných po náboženských fanaticích a hrdlořezech, jimž nebylo ve své době rovno, a je-li Praha plná domů z počátku století ozdobených husitskou symbolikou. I to je Palackého zásluha.

Není proto příliš nadnesené říci, že František Palacký byl jedním z duchovních otců poválečné genocidy, s níž by, pokud by žil v oné době, musel nadšeně souhlasit. Tím méně je pochopitelné, proč se jej zastávají dnešní historici, kteří sami jeho koncepci nesdílejí a ve slabé chvíli i přiznají její škodlivost.