Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Hodnotíme-li dnes období mezi roky 1945 a 1948, tedy tzv. třetí československou republiku, činíme tak obvykle sub specie následujících událostí, definitivního převzetí moci komunisty v únorovém putschi. Lidé, kteří tehdy v této zemi žili, ale nevěděli, co se kolem nich děje, a opíjeli se představou šťastné budoucnosti, ve svých konturách arci nikoli nepodobné tomu, o čem snili němečtí nacionální socialisté. Nevěříte-li, podívejte se na košický vládní program a na volební program KSČ z r. 1946: obé přehledně shrnuto v tomto studijním dokumentu, jejž doporučujeme i z jiných důvodů prostudovat in extenso: vnímavý čtenář v něm nalezne koncisní shrnutí důvodů, proč je Česká republika ve většině ohledů, přes vynikající startovní podmínky, které měla na přelomu 19. a 20. století, dnes spíše neúspěšnou zemí – je to svého druhu průvodce inteligentního Čecha po nedávných dějinných karambolech jeho národa.

Leč vidíme, že opět odbíháme od práva, obecně zaměřený blog již přes rok nemajíce, a musíme tento exkurs rázně ukončit, nechceme-li své namnoze odborně zaměřené čtenáře nudit. Hodláme totiž psát o události ryze právní, o události, jež přišla v době předvánočně utlumené mediální pozornosti a byla nadto přehlušena jinými významnými ději, jako je zmírnění EET nebo presidentská kandidatura jedničky mezi místními politiky, Mirka Topolánka.

Pokračující ministr spravedlnosti za Agrofert Robert Pelikán využil své pravomoci a dočasně zprostil funkce trestní soudkyni Obvodního soudu pro Prahu 1 Helenu Královou, a to na základě toho, že na ni byly podány dva kárné návrhy. Problémem je, že oba tyto návrhy jsou v dějinách kárného soudnictví bezprecedentní a frapantně, evidentně šikanosní.

V prvém případě byla Králová obviněna z toho, že nerespektuje závazné pokyny odvolacího soudu, a ve druhém, kdy je kárným žalobcem předseda Městského soudu v Praze Libor Vávra, má její delikt spočívat v tom, že Králová nejprve rozhodla, že odposlechy v kauze jsou nezákonné, poté přes tiskovou mluvčí soudkyně informovala, že se nejednalo o odposlechy, ale o nepodstatné SMS. To je ovšem zásah do jednou vyhlášeného a tudíž nezměnitelného rozhodnutí soudu. Popis skutku notně arkánní, jak bystrý čtenář jistě sám nahlédne.

Dimunův server Česká justice k tomu dodal, že podle svých – přirozeně nejmenovaných a zřejmě tedy virtuálních, autorem textu vymyšlených – soudcovských kolegů Králová prý odborně nestačí na agendu, kterou řeší. Problém je arci v tom, že takových soudců je nejméně polovina, a Králová není mezi nimi jakoukoli výjimkou, spíše patří do šedého průměru: mírná, na rozdíl od řady svých kolegů vždy slušně vystupující soudkyně, rozhodně nikoli intelektuálka, ale ani vyslovený pitomec v taláru, jakých se u pražských soudů v aktivní službě a bez vážnějšího risika postihu pohybují desítky (vzpomeňme Ondřeje Láznu, Jiřího Horkého nebo Tome Frankiče mladšího, máme-li jmenovat jen tři příklady z mnoha). Ovšem ani jeden z nich se nepostavil záměrům mocného oligarchy a neodmítl odsoudit milenku někdejšího předsedy ODS, čímž by aspoň do jisté míry a dodatečně legitimisoval Šlachtův a Ištvanův putsch.

Případ Králové je tedy pokusným balonkem, který Agrofert vypustil, signálem justiční veřejnosti, že kárná pravomoc může být a napříště bude využívána k politickým cílům, k trestání nepovolných soudců, případně státních zástupců. A teď si, moji milí, představte soudce-blázna, který by se pokusil odsoudit obviněné v kause Čapího hnízda – něco takového je, řekli bychom, pojmově vyloučeno. A bude ještě líp: třetí republika nám už klepe na dveře.

4 komentáře
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 3804

Každý, komu se kdy poštěstilo komunikovat s Nejvyšším soudem stran přípustnosti civilního dovolání, patrně potvrdí, že tento výkon lze přirovnat ke konversaci s hluchoblbým, respektive, anžto dovolací řízení jest převážně vedeno písemnou formou, se slepoblbým. Dovolatel přesně a pečlivě vymezí důvody přípustnosti dovolání ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu, jak mu ukládá § 237 OSŘ, načež se dozví, že tak neučinil, přičemž text odmítavého usnesení nese viditelné znaky nestřídmého užívání – abusu – Ctrl+C/Ctrl+V.

Neprávem odmítnutému dovolateli tak zbývá ústavní stížnost, a Ústavní soud, jsa již z podstaty věci personálně i materiálně vybaven daleko méně než jeho konkurent z Burešovy, skřípě institucionálními zuby, věc meritorně, případně quasimeritorně, přezkoumá – případně, žel, quasipřezkoumá.

Učiniti tomuto stavu přítrž se Ústavní soud pokusil v plenárním stanovisku Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Nejvyššímu soudu sdělil, že až na zcela výjimečné případy (§ 64) nebude jím nesprávně za vadná označená dovolání projednávat ve větším rozsahu, než pokud jde o existenci těchto vad.

S tím souhlasíme, stejně jako s tím, že Ústavní soud netrvá na tom, aby se dovolatel omezil na judikaturu Nejvyššího soudu, může-li namítnout rozpor se silnější judikaturou soudu Ústavního, a a fortiori též zřejmě i s judikáty ESLP.

S čím arci srozuměni nejsme, je vyloučení situace, kdy je přípustnost dovolání dovozována z namítaného porušení základního práva dovolatele, buď takového, k němuž došlo v samotném řízení, anebo předchozího, jež však nižší soudy nerozpoznaly nebo mu neposkytly náležitou ochranu (§ 39). Ačkoli ke každému takovému případu lze zkonstruovat formulaci vyhovující podmínkám ustanovení § 237 OSŘ, praxe ukazuje, že výsledek je právně křivolaký a k jasnosti a kvalitě dovolání rozhodně nepřispívající.

Vysvětleme si to na jednoduchém hypothetickém případu zásahu do práva na ochranu osobnosti. Kdosi, po vzoru starého ruského filmu, nazve národem milovanou odkvétající celebritu negramotnou ochechulí. Celebrita se urazí a smělce žaluje o omluvu a relutární satisfakci. Nižší soudy rozhodnou, že se sice, minimálně z hlediska zoologického, jedná o živočicha druhu Homo sapiens a nikoli o příslušníka čeledi ochechulovitých, a že z doloženého výučního listu celebrity se podává, že jde o osobu minime zčásti gramotnou, avšak jako satisfakce celebritě postačí omluva.

Protože právo na ochranu osobnosti je právem základním, logicky formulované dovolání by uvedlo, že tomuto porušenému právu nižší soudy neposkytly (dostatečnou) ochranu, a že je na Nejvyšším soudu, aby toto pochybení napravil. Nově se však bude muset za ochechuli označená celebrita zabývat otázkou, zda existuje judikatura týkající se negramotných ochechulí, a pokud – presumujme – nikoli, musí navrhnout, aby dovolací soud tuto mezeru ve své judikatuře zacelil, a bude-li chtít být důsledná, bude muset rovněž projít korpus existující judikatury týkající se nejrůznějších urážek na cti a dovodit, s čím lze pro ni užité označení porovnat, které je expresivnější a urážlivější a které je méně expresivní a bylo by ji urazilo méně.

Výsledkem je prima facie lehce absurdní, těžce bizarní a víceméně samoúčelné dovolání, přičemž vymezení se vůči judikatuře Nejvyššího soudu nemůže v řešení základního problému, tedy nedostatečně ochráněného základního práva, přinést nic nového nebo cenného.

Ještě složitější je pak situace tehdy, kdy odvolací soud odůvodní své rozhodnutí principem fiat – tedy protože si to my, moudří soudci, myslíme – případně zatíží svou úvahu do očí bijící logickou chybou, případně frapantním rozporem s výslovným zněním zákona. Nešťastnému dovolateli pak nezbude, než hledat judikát, z něhož vyplývá, že rozsudek musí mít nějaké odůvodnění, resp. že v něm nemůže absentovat elementární logika a musí respektovat zákon, a nenalezne-li takového, musí navrhnout Nejvyššímu soudu, aby v tomto smyslu nově judikoval.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2932

O periodicky každých pět let opakované taškařici, volbě presidenta republiky, jsme napsali až dost a nechceme své čtenáře touto dosti fadní právní materií nudit; omezíme se proto na konstataci, že nesouhlasíme ani s ratione decisionis, ani s obiter dicto odmítavého usnesení volebního senátu Nejvyššího správního soudu, a jen velmi stručně vysvětlíme důvody.

S prvním nesouhlasíme proto, že si umíme představit situaci, kdy by úvaha NSS narazila na mez absurdity: totiž kdybychom měli dva neúspěšné kandidáty, kteří by oba nesplnili zákonné podmínky, a jeden z nich by byl přesto registrován; podle názoru NSS by se druhý kandidát, chtěl-li by tuto nespravedlnost zvrátit, musel sám domáhat své nezákonné registrace, tudíž jeho argumentace by nutně byla vnitřně rozporná: tvrdím, že jsme porušili zákon oba, a proto požaduji, aby ten druhý byl vyloučen a já byl naopak zaregistrován. Takovou argumetaci by arci mohl ocenit jedině docent Chocholoušek, nikoli kterýkoli myslitelný příčetný soudní senát.

K tomu, že NSS pocítil nutkání vyjádřit se k věci samé, máme podobné výhrady jako disentující Miloslav Výborný. Když už se však soud do těchto úvah pustil, měl dodat, jak by se podle jeho náhledu mělo postupovat v případě defektního návrhu, tedy zda multiplicita návrh kontaminuje, podpis se nepočítá nebo se počítá pouze prvnímu/poslednímu vadně podpořenému kandidátu.

Posuzováno sub specie věcí příštích, nelze než usnesení označit za úspěšný střelecký zásah do vlastní nohy: podle § 66 odst. 2 zákona totiž může návrh na neplatnost volby prezidenta podat každý volič, který má za to, že byla porušena ustanovení zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby presidenta, a lze si jen těžko představit, že by počet hlasů všech pěti vadně registrovaných kandidátů měl na výsledek volby tak malý vliv, že by se o hrubém ovlivnění nedalo hovořit – stát se to jistě může, avšak příliš pravděpodobné to není, zejména v případě Mirka Topolánka.

Nejvyšší správní soud proto bude muset zavrčet a nadskočit ještě jednou, mnohem silněji.
17 komentářů
Kategorie: Volby
Počet zobrazení: 3735

Čta diskusní příspěvky na zpravodajských webech a sociálních sítích reflektující zprošťující rozsudek nad skupinou obviněnou v souvislosti s pádem mostu ve Studénce, uvědomuji si na jedné straně se vší strašlivostí důsledky zavedení všeobecného volebního práva, na straně druhé je mi jasné, že názory veřejnosti na orgány činné v trestním řízení jsou formulovány velkou měrou právě podobnými causes célèbres, jakými je případ Davida Ratha nebo kausa Studénka.

Pokud vůbec bude Rath odsouzen, stane se tak za cenu znásilnění trestního procesu v synergii s brutálním nátlakem na soudce, včetně výhružek kárným řízením za právní názor. Případ spadlého mostu je z hlediska veřejné percepce ztracen již nyní, protože přijde-li rozsudek v prvním stupni devět a půl roku (!) po události, je to otevřené přiznání, že justice selhala.

Netvrdíme, že spadne-li před vlak rozestavěný most, aniž by k tomu došlo vinou pádu meteoritu, zemětřesení, sesuvu půdy nebo mimořádně silného orkánu, a dojde-li následným nárazem k četným obětem na životech, musí jít někdo za každou cenu do vězení: je arci nutné, aby byla věc vyšetřena během několika měsíců a aby soud prvé instance o vině a trestu rozhodl nejpozději za rok, v krajním případě za osmnáct měsíců. A úplným výsměchem je výrok z ústního odůvodnění, že soud neví, proč most spadl.

Video zachycující, jak soudce Jaromír Pšenica komentoval rozsudek pro media, je, myslím, výmluvné. Více dodat netřeba – daňový poplatníče, pohleď, co si v Novém Jičíně platíš:

81 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 9804

Před třemi lety jsme psali o případu, kdy vinou technické chyby jistý e-shop nabízel nepřiměřeně levné zboží. Když se totéž stalo nyní znovu, reagují novináři jinak než tehdy a připouštějí, že takto domněle uzavřená kupní smlouva neplatí. Poučení: i novináře lze vzdělat, jen to vyžaduje víc úsilí a trvá to déle – asi jako když cvičíte cirkusovou kočku. Stejně jako tehdy se arci domníváme, že korektiv dobrých mravů zde vůbec nemá místo, anžto se jedná o omyl, automatické vygenerování putativní oferty.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2069