Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Každý, komu se kdy poštěstilo komunikovat s Nejvyšším soudem stran přípustnosti civilního dovolání, patrně potvrdí, že tento výkon lze přirovnat ke konversaci s hluchoblbým, respektive, anžto dovolací řízení jest převážně vedeno písemnou formou, se slepoblbým. Dovolatel přesně a pečlivě vymezí důvody přípustnosti dovolání ve vztahu k judikatuře Nejvyššího soudu, jak mu ukládá § 237 OSŘ, načež se dozví, že tak neučinil, přičemž text odmítavého usnesení nese viditelné znaky nestřídmého užívání – abusu – Ctrl+C/Ctrl+V.

Neprávem odmítnutému dovolateli tak zbývá ústavní stížnost, a Ústavní soud, jsa již z podstaty věci personálně i materiálně vybaven daleko méně než jeho konkurent z Burešovy, skřípě institucionálními zuby, věc meritorně, případně quasimeritorně, přezkoumá – případně, žel, quasipřezkoumá.

Učiniti tomuto stavu přítrž se Ústavní soud pokusil v plenárním stanovisku Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém Nejvyššímu soudu sdělil, že až na zcela výjimečné případy (§ 64) nebude jím nesprávně za vadná označená dovolání projednávat ve větším rozsahu, než pokud jde o existenci těchto vad.

S tím souhlasíme, stejně jako s tím, že Ústavní soud netrvá na tom, aby se dovolatel omezil na judikaturu Nejvyššího soudu, může-li namítnout rozpor se silnější judikaturou soudu Ústavního, a a fortiori též zřejmě i s judikáty ESLP.

S čím arci srozuměni nejsme, je vyloučení situace, kdy je přípustnost dovolání dovozována z namítaného porušení základního práva dovolatele, buď takového, k němuž došlo v samotném řízení, anebo předchozího, jež však nižší soudy nerozpoznaly nebo mu neposkytly náležitou ochranu (§ 39). Ačkoli ke každému takovému případu lze zkonstruovat formulaci vyhovující podmínkám ustanovení § 237 OSŘ, praxe ukazuje, že výsledek je právně křivolaký a k jasnosti a kvalitě dovolání rozhodně nepřispívající.

Vysvětleme si to na jednoduchém hypothetickém případu zásahu do práva na ochranu osobnosti. Kdosi, po vzoru starého ruského filmu, nazve národem milovanou odkvétající celebritu negramotnou ochechulí. Celebrita se urazí a smělce žaluje o omluvu a relutární satisfakci. Nižší soudy rozhodnou, že se sice, minimálně z hlediska zoologického, jedná o živočicha druhu Homo sapiens a nikoli o příslušníka čeledi ochechulovitých, a že z doloženého výučního listu celebrity se podává, že jde o osobu minime zčásti gramotnou, avšak jako satisfakce celebritě postačí omluva.

Protože právo na ochranu osobnosti je právem základním, logicky formulované dovolání by uvedlo, že tomuto porušenému právu nižší soudy neposkytly (dostatečnou) ochranu, a že je na Nejvyšším soudu, aby toto pochybení napravil. Nově se však bude muset za ochechuli označená celebrita zabývat otázkou, zda existuje judikatura týkající se negramotných ochechulí, a pokud – presumujme – nikoli, musí navrhnout, aby dovolací soud tuto mezeru ve své judikatuře zacelil, a bude-li chtít být důsledná, bude muset rovněž projít korpus existující judikatury týkající se nejrůznějších urážek na cti a dovodit, s čím lze pro ni užité označení porovnat, které je expresivnější a urážlivější a které je méně expresivní a bylo by ji urazilo méně.

Výsledkem je prima facie lehce absurdní, těžce bizarní a víceméně samoúčelné dovolání, přičemž vymezení se vůči judikatuře Nejvyššího soudu nemůže v řešení základního problému, tedy nedostatečně ochráněného základního práva, přinést nic nového nebo cenného.

Ještě složitější je pak situace tehdy, kdy odvolací soud odůvodní své rozhodnutí principem fiat – tedy protože si to my, moudří soudci, myslíme – případně zatíží svou úvahu do očí bijící logickou chybou, případně frapantním rozporem s výslovným zněním zákona. Nešťastnému dovolateli pak nezbude, než hledat judikát, z něhož vyplývá, že rozsudek musí mít nějaké odůvodnění, resp. že v něm nemůže absentovat elementární logika a musí respektovat zákon, a nenalezne-li takového, musí navrhnout Nejvyššímu soudu, aby v tomto smyslu nově judikoval.

Komentáře   
0 # Niki 2017-12-17 14:19
Jó Burešova.... Kdysi jsme tam do nejvyšších poschodí chodili na Fakultu informatiky, ale teprve dneska mi došlo, že to asi bude nějaké ošklivé znamení. Bureš... Burešova...
Odpovědět | Odpovědět s citací | Citovat
0 # Anonymní 2017-12-18 04:44
Odpad z NS, naprosto zbytečná individua, opisující své paskvily jeden od druhého, občas vydají i nějaký judikát, aby to své flákání trochu zlegalizovali. Paka jako Dvořák aj. mají ještě čas psát Pelikánovi zákony.
Odpovědět | Odpovědět s citací | Citovat
Přidat komentář