Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Česko-slovenský blog Lexforum připomněl jednu z otázek, která je předmětem neustávajícího odborného diskursu, totiž použitelnosti důkazů získaných v rozporu se zákonem.

S podobným případem jsem se setkal v loňském roce. Šlo o celkem banální případ, kdy zmocněnec pronajímatele násilním znemožnil nájemkyni přístup do jejího bytu a počínal si při tom natolik hrubým způsobem, že jí způsobil zranění, jež si vyžádalo několikatýdenní léčbu.

Incidentu byla přítomna dcera poškozené a té se podařilo pořídit v jeho průběhu několik fotografií (jeden ze snímků; obličej násilníka je záměrně rozostřen). Když u soudu začal žalovaný tvrdit, že se žalobkyně ani nedotkl, pouze nehybně stál se zkříženýma rukama u dveří, navrhli jsme důkaz těmito fotografiemi.

Soudce Krajského soudu v Plzni Mgr. Martin Šebek se poté s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 191/05) žalovaného dotázal, zda souhlasí s tím, aby byl proveden důkaz těmito fotografiemi, a ten to – nepřekvapivě – odmítl.

Poslal jsem soudu stanovisko, v němž argumentuji proti nadměrně široké aplikaci doktriny "ovoce z otráveného stromu" a dovolávám se mimo jiné možnosti soudu posoudit výkon práva ze strany žalovaného jako šikanosní ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ.

Jak by soudy tuto otázku vyřešily, se nedozvíme, protože žalobkyně krátce poté těžce onemocněla a zemřela. Problém však zůstává: je opravdu ideálem právního státu situace, ve které se budu muset vandala, jenž mi právě sprejem ničí fasádu domu, nejprve dovolit, zda si jej smím vyfotografovat, a nechat si od něj pro jistotu podepsat písemný souhlas?

Aktualisováno.
Příliš světla do otázky nevnesl ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4172/2007, ve kterém Nejvyšší soud, shodně s judikaturou Ústavního soudu, dovodil nutnost souhlasu protistrany s použitím záznamu telefonického rozhovoru jako důkazu v občanském soudním řízení.

29 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 9935

Poslyšte krvavý příběh, který se odehrál v Praze-Bubenči na podzim roku 2002. Jak si místní asi ještě vzpomenou, v té době se Praha vzpamatovávala po povodních a doprava ve městě byla na mnoha místech regulována přenosnými dopravními značkami, které se měnily prakticky den ze dne. Pro strážníky městské policie to byly hotové žně: nikdy předtím nevybrali na pokutách (a na úplatcích) tolik jako tehdy.

Jednou z jejich obětí se stal i mladý podnikatel M. Ž., který projížděl spolu se svou přítelkyní – ona za volantem, on jako spolujezdec – ulicí Nad Královskou oborou v Praze 7. Přehlédli přenosnou dopravní značku, údajně zakrytou parkující avií, vjeli do ulice ze zakázaného směru a padli tak do pasti číhajícím strážníkům. A co hůř, odmítli nabídku vyřešit přestupek přiměřenou "pokutou bez bloku".

Následná konversace mezi panem Ž. a čtyřmi strážníky nebyla přátelská, soudě podle toho, že Ž. po ní skončil v nemocnici s mnohačetnými zlomeninami žeber, otřesem mozku, efusí krve do očí a nesčetnými tržnými ranami a podlitinami na různých částech těla, způsobenými tím, že jeden ze strážníků ho na zemi rdousil a další dva ho zároveň bili a kopali (ti otrlejší ze čtenářů mohou výsledek komunikace pana Ž. s policií posoudit na fotografii).

Dvakrát po sobě ztratil Ž. při zákroku vědomí, ale ani to nepřimělo strážníky, aby k němu přivolali záchrannou službu, naopak jej zadrželi, spoutali a odvezli na policejní stanici, neboť jak je z předchozího popisu zjevné, pan Ž. se – jako každý, koho zbije česká policie – dopustil trestného činu útoku na veřejného činitele.

Inu, neměl si začínat, řekne si každý, kdo má s tímto skvěle vycvičeným policejním sborem zkušenost.

Incident se poté začal vyšetřovat. Inspekce městské policie podle očekávání dospěla k závěru, že strážníci nepochybili a svá zranění si pan Ž. způsobil sám, když kladl odpor jejich zákonnému zákroku.

Ž. byl proto obviněn a poté i obžalován z trestného činu útoku na veřejného činitele, jehož se měl dopustit tím, že se jednoho ze strážníků pokusil udeřit.

Věc ale měla háček. Jednak tu byli dva nezávislí svědci, jejichž výpovědi potvrzovaly versi M. Ž. a jeho přítelkyně a vyvracely tvrzení stážníků, jednak rozsah a povaha zranění ukazovaly na to, že míra brutality, s níž si strážníci počínali, přece jen překročila mez, kterou orgány činné v trestním řízení násilníkům v uniformách běžně tolerují. Proto byli po jistém váhání obžalováni i dva ze tří zakročujících strážníků.

Obě obžaloby se dostaly na stůl soudci Obvodního soudu pro Prahu 7 Mgr. Tomáši Hájkovi. Tomu bylo hned po prvním hlavním líčení jasné, která bije: strážníci si ve výpovědích odporovali, nebyli schopni vysvětlit, jak je možné, že výsledkem jejich "přiměřeného" zákroku je téměř uškrcený poškozený, a byly tu i svědecké výpovědi dvou nezúčastněných.

Soudce Hájek proto udělal, co považoval za spravedlivé: M. Ž. zprostil obžaloby a oba strážníky odsoudil za zneužívání pravomoci veřejného činitele v jednočinném souběhu s ublížením na zdraví k podmíněným trestům a zákazu činnosti.

To byl ale jen začátek martyria. Ukázalo se totiž, že městská policie má u odvolacího Městského soudu v Praze účinnou "tlačenku", takže začal klasický instanční ping-pong. Městský soud opakovaně rozsudky rušil, soudce Hájek výtečníky opakovaně odsuzoval. Po třech kolech přetlačované se přece jen aspoň u jednoho ze dvou strážníků – shodou okolností u toho, který si počínal méně brutálně – podařilo dosáhnout pravomocného odsouzení. Právní moci nabyl tento rozsudek v červnu 2006, tedy tři a půl roku po činu.

Zároveň běžela civilní řízení, v nichž se poškozený M. Ž. po hlavním městě, které za jednání svých strážníků nese odpovědnost, domáhal zaplacení bolestného, omluvy a peněžitého zadostiučinění.

V prvním stupni Městský soud v Praze přiznal relutární satisfakci ve směšné výši 20 000 Kč a odmítl přiznat omluvu s odůvodněním, že pokud na zákroku participovali tři strážníci a odsouzen pro trestný čin byl jen jeden z nich, zákrok nemohl být nezákonný. V únoru 2009, tedy více než šest let po události, Vrchní soud v Praze rozsudek změnil, omluvu přiznal a částku náhrady za nemajetkovou újmu zvýšil na 50 tisíc – tedy na celou polovinu "hodnoty" Mackovy facky Davidu Rathovi. Oba dva soudy přitom neopomněly zdůraznit, že za svá zranění si Ž. může zčásti sám, protože místo aby se podvolil autoritě strážníků, protivil se jim a opovážil se s nimi diskutovat.

Spor tím nekončí, M. Ž. podává proti rozsudku dovolání a je rozhodnut obrátit se, bude-li to nutné, na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Poučení? Právo v této zemi nefunguje, soudy mají tendenci poskytovat ochranu ničemům proti slušným lidem a dovolat se spravedlnosti není možné, minimálně v reálném, přiměřenému očekávání odpovídajícím čase. A to může pan Ž. hovořit o štěstí, že se jeho případ dostal do rukou výjimečně slušnému a fairovému soudci Hájkovi: být na jeho místě některý "soudruh soudce", byl by M. Ž. dodnes v podmínce a městské policii by musel zaplatit i vyčištění uniforem, které se při zákroku potřísnily jeho krví.

3 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Příběhy pana Ž.
Počet zobrazení: 5520

Již jsem tomu téměř nevěřil, ale přece se to stalo: v pořadí třetím rozsudkem vyhověl senát 8 Ca Městského soudu v Praze mé žalobě na průtahy na straně ministerstva spravedlnosti a opustil tak právní názor, jehož se dosud navzdory jednoznačně artikulovanému nesouhlasnému stanovisku Nejvyššího správního soudu přidržoval. Určitě to nebylo lehké rozhodnutí: jen doufám, že členům senátu nebude muset daňový poplatník zaplatit skupinovou psychotherapii – vzhledem k tomu, že identicky rozhodl MS-P ve třech dalších mých věcech, mohly by její náklady překročit – ostatně zcela zbytečně vynaložené a ne právě malé – náklady řízení.

Po třech letech je tedy šance, že požadované informace obdržím: oč jednodušší a levnější by bylo dodržet zákon hned napoprvé!

Na rozsudku mne zaujaly dva detaily: jednak to, že MS-P stále operuje se SprŘ/1967, ačkoli řízení bylo zahájeno v r. 2006, za účinnosti SprŘ/2004, a že podle jeho názoru může žalovaný pariční lhůtu svémocně prodloužit. Jsem přesvědčen, že nemůže, přesto doufám, že nebude třeba tuto hypothesu otestovat v další exekuci.

Přidat komentář
Kategorie: Informační právo
Počet zobrazení: 1249

Bylo asi naivní myslet si, že si ministr vnitra přikáže upustit od průtahů, ale rozhodnutí o svém rozkladu z 11. 12. 2008 jsem přesto, snad v mladické zaslepenosti, na základě své stížnosti očekával. Nestalo se nic. Proto mi nyní nezbylo než podat na ministerstvo správní žalobu.

Připomínám, že žádostí o informace jsem se dožadoval kopie stanov občanského sdružení, přičemž Nejvyšší správní soud jednoznačně judikoval, že takovou informaci nelze žadatelům odpírat. Přesto ministerstvo vnitra mou žádost odmítlo, na rozklad, o němž je povinno do tří týdnů rozhodnout, už čtvrtý měsíc nereaguje a stížnost na průtahy prostě hodilo do koše. Až si pak jednoho krásného dne přijde pro informace exekutor, nastane veliké divení a obviňování ve stylu karlovarských výhrůžek trestním oznámením a žalobou na ochranu dobré pověsti právnické osoby, že…?

A pokud se týká "respektu" ministerstva k judikatuře NSS, začínám mít dojem, že si pánové na ministerstvu poněkud popletli dělbu moci: soudy mají být nezávislé na exekutivě, nikoli exekutiva na rozhodování soudů!

3 komentáře
Kategorie: Informační právo
Počet zobrazení: 1904

V řadě medií byla publikována zpráva o pirátu-paličovi, který nelegálním šířením DVD způsobil škodu za 52 milionů korun.

Počítejme: činí-li škoda způsobená jedním vypáleným filmem v průměru 500 Kč, znamená to, že pirát musel nelegálně vypálit 104 tisíc DVD. Celková hmotnost "výpalu" by byla, s úvahou 15 g/DVD, půldruhé tuny. Ve skutečnosti, jak se ze zprávy dozvíme, bylo vypáleno cca 600 DVD, a prodáno bylo jen 138 kusů.

A tak, jestli skutečně, jak stojí ve zprávě, "ve spolupráci s Českou protipirátskou unií vyčíslila policie škodu na 52 milionů korun", nebylo by na místě koupit policistům z příslušného útvaru kalkulačky, resp. poslat je na doškolovací kurs v oblasti základů mathematiky? Obávám se, že v 21. století není bezchybná obsluha pendreku jediným kvalifikačním předpokladem, který je k policejní práci potřeba… Něco jiného je, co si myslí "protipirátská unie", a něco zcela jiného oficiální policejní údaj.

A další otázka, samozřejmě, co dělal dozorující státní zástupce, že dovolil policejnímu orgánu takovou přitroublost vypustit do světa? Mozek musel mít ten den volno.

(O problematice výše náhrady za pirátsky šířené autorské dílo jsme na tomto blogu nedávno psali.)

6 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2436