Česko-slovenský blog Lexforum připomněl jednu z otázek, která je předmětem neustávajícího odborného diskursu, totiž použitelnosti důkazů získaných v rozporu se zákonem.
S podobným případem jsem se setkal v loňském roce. Šlo o celkem banální případ, kdy zmocněnec pronajímatele násilním znemožnil nájemkyni přístup do jejího bytu a počínal si při tom natolik hrubým způsobem, že jí způsobil zranění, jež si vyžádalo několikatýdenní léčbu.
Incidentu byla přítomna dcera poškozené a té se podařilo pořídit v jeho průběhu několik fotografií (jeden ze snímků; obličej násilníka je záměrně rozostřen). Když u soudu začal žalovaný tvrdit, že se žalobkyně ani nedotkl, pouze nehybně stál se zkříženýma rukama u dveří, navrhli jsme důkaz těmito fotografiemi.
Soudce Krajského soudu v Plzni Mgr. Martin Šebek se poté s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 191/05) žalovaného dotázal, zda souhlasí s tím, aby byl proveden důkaz těmito fotografiemi, a ten to – nepřekvapivě – odmítl.
Poslal jsem soudu stanovisko, v němž argumentuji proti nadměrně široké aplikaci doktriny "ovoce z otráveného stromu" a dovolávám se mimo jiné možnosti soudu posoudit výkon práva ze strany žalovaného jako šikanosní ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ.
Jak by soudy tuto otázku vyřešily, se nedozvíme, protože žalobkyně krátce poté těžce onemocněla a zemřela. Problém však zůstává: je opravdu ideálem právního státu situace, ve které se budu muset vandala, jenž mi právě sprejem ničí fasádu domu, nejprve dovolit, zda si jej smím vyfotografovat, a nechat si od něj pro jistotu podepsat písemný souhlas?
Aktualisováno.
Příliš světla do otázky nevnesl ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4172/2007, ve kterém Nejvyšší soud, shodně s judikaturou Ústavního soudu, dovodil nutnost souhlasu protistrany s použitím záznamu telefonického rozhovoru jako důkazu v občanském soudním řízení.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Nad procesní použitelností nelegálně získaných důkazů
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Úvahy a komentáře
- Počet zobrazení: 9919
Komentáře
"Za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Takovým zákonem je trestní řád, který v této souvislosti upravuje odposlech a záznam telekomunikačního provozu v trestním řízení. Občanskoprávní předpisy nic podobného nestanoví. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru."
Takové hodnocení ÚS je však matoucí a nerespektuje ty nejzákladnější rozdíly mezi postavením státu a občana: státní orgány (včetně orgánů činných v trestním řízení) mohou činit jen to, co jim zákon (tj. trestní řád upravující i získávání důkazů) dovoluje. U občanů je tomu přesně naopak, mohou činit cokoli, co jim zákon nezakazuje. Občanské právo hmotné připouští úřední zákonnou licenci při pořizování záznamů a občanské právo procesní současně vychází z toho, že jako důkaz může být použito vše, z čeho lze zjistit skutek (tak nějak kdysi v těchto souvislostech publikoval i KS Ostrava a myslím, že i Švestka). A pak je to vždy o kolizi dvou práv, o principu proporcionality. Jakýkoli paušalní zákaz není namístě.
Obecně si myslím, že nezákonně získané důkazy jsou nepoužitelné.
Nápad s krajní nouzí ovšem není špatný.
Rozlišuje se:
a) souhlas s pořízením záznamu,
b) souhlas s použitím záznamu (předvídatelným způsobem použití).
Druhé není v prvním automaticky obsaženo, souhlas se navíc podle Švestky vykládá restriktivně.
To o krajní nouzi je ale dobrá idea.
Co se týká souhlasu s použitím záznamu, tak výkon práva nemůže být podmíněn souhlasem (§ 12 odst. 2 OZ).
Je obvyklé, pokud na mne míří něčí foťák a někdo u toho mačká spoušť, tak, že mne fotí. Zpravidla se u toho sice říká "sýýýr", ale podmínkou obvyklosti to není :o) Současně je obvyklé, že pokud s tím běžný člověk nesouhlasí, tak se proti tomu ozve.
Z takového souhlasu ale nelze bez dalšího dovozovat jakýkoli souhlas s použitím záznamu v soudním řízení. Možnost provedení takového důkazu v o.s.ř. proto není věcí souhlasu, ale věcí výkonu zákonné licence.
Nelze-li dovodit souhlas s pořízením záznamu, je to o kolizi práv a o proporcionalitě.
Nešlo by ale potom o to, že by soud tak nějak apriori již během řízení posoudil "vinu" toho druhého účastníka, i když takové posouzení by mělo být až výsledkem řízení?
ad Schumacher:
Mám dojem, že snad v Ostravě se stalo něco takového (ale nejsem si už stoprocentně jistý, kde jsem to četl): určité osobě někdo opakovaně poškozoval auto zaparkované před domem. Dotyčný proto nainstaloval kameru, kterou zachycoval dění v blézkém okolí svého auta, až se mu podařilo natočit i pachatele. Záznam z kamery nicméně nebyl připuštěn jako důkaz, protože zachycoval i obyčejné lidi, kteří prošli kolem auta a tedy zasahoval do jejich práv.
~jb~
Veřejnoprávní delikt nemá žádný dopad do soukromého práva. A v soukromém právu to, že zasahoval do práv třetích osob neznamená, že se protiprávnosti dopustil i vůči protistraně.
To jste v začarovaném kruhu, protože "vinu" druhého účastníka obvykle posoudíte jen z důkazu, o jehož přípustnosti rozhodujete.
Štěpán Šťastník
Proč nepovažovat za onen zákonný důvod použití přímo zákonnou úřední licenci? Jak jsem již uváděl, takové snahy byly (KS Ostrava, Švestka).
Štěpán Šťastník
Mimochodem, bylo by dobré, kdybyste se podepisoval v kolonce k tomu určené.
To je chyba, že neznáte. Rozhodnutí bylo publikováno (R 6/1997) a je např. i v růžovém Švestkovi (s. 116) či v ASPI (JUD12435CZ):
"Jednání spočívající v pořizování záznamů projevů fyzické osoby osobní povahy za tím účelem, aby si jednající opatřil důkazy pro správní, soudní či jiné řízení, porušuje právo na ochranu osobnosti fyzické osoby. Ustanovení procesních předpisů o tom, že za důkaz mohou v řízení sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (např. § 125 OSŘ, § 34 odst. 1 SpŘ), pouze umožňují provedení takových důkazů v řízení před příslušným státním orgánem (vytvářejí tedy zákonnou úřední licenci k použití projevů fyzické osoby osobní povahy v důkazním řízení), ale nijak nezbavují toho, kdo je pořídil, odpovědnosti za jejich neoprávněné pořízení."
Ideálně tedy rozlišuje již zmíněnou odlišnost požadavku na souhlas s pořízením a s použitím záznamů (i význam absence těchto souhlasů)a řádně umožňuje zjistit skutek. Dodávám, že však nerozlišuje význam (Vámi částečně zpochybněné) myšlenky odlišného režimu odpovědnosti za získání důkazů v civilu a v trestu.
2)K záznamům na veřejných prostranstvích:
"Monitorování jednání jednotlivce na veřejných místech užitím fotografického zařízení, které nezaznamenává vizuální data, není jako takové zasahováním do soukromého života jednotlivce."
(ESLP, Perry vs. UK, 17.7.2003)
Děkuji za odkaz, našel jsem ho a souhlasím, že takový názor inspirativní je. Pokud to chápu správně, tak podle něj lze rozlišovat to, že na jedné straně jsem oprávněn soukromě pořízené záznamy (ať už audio nebo video) použít jako důkaz na základě úřední licence, podle níž lze za důkaz použít vše. Což ale na druhé straně toho kdo tak učiní nezbaví rizika, že bude čelit osobnostní žalobě. Ponechávám stranou, zda taková žaloba může být úspěšná a zda bude úspěch záviset na výsledku řízení, kde byly takové důkazy použity a otázku pasivní legitimace. V každém případě myslím, že tu nelze rozlišovat mezi civilním a trestním řízením. To je dáno tím, že v obou je potřebný zákonný základ a v obou procesních předpisech je ustanovení, že lze za důkaz použít vše. To co jsem v této souvislosti naznačoval byla spíš z nouze ctnost či vyrábení biče z ... jak je někdy činěno.
Když to shrnu suma sumárum, tak by se lapidárně dalo uvést, že důkaz předmětem, jehož pořízení či použití by za jiných okolností představovalo nepřípustný zásah do osobnostních práv nelze považovat za důkaz procesně nepřípustný. Chápu to správně?
"Právo na spravedlivý proces má každý účastník procesu. Svědčí proto i navrhovateli důkazu, který by nepřipuštěním a neprovedením důkazu mohl být krácen (postižen) na právu a mohl by se stát obětí porušení svého práva na spravedlivý proces. Nepřipuštění důkazu patří mezi skutky, které mohou zavdat porušení práva na spravedlivý proces.
Podobné případy, které se týkají jemného vycítění spravedlnosti, je nutno právně řešit s ohledem na jejich konkrétní okolnosti. Nástrojem k dosažení řešení může být test poměrnosti cíle a prostředku.
Podle okolností si lze představit kupř. situaci, kdy oběť domácího násilí má jediný důkaz o psychickém násilí na sobě, soukromě pořízený skrytou kamerou, umístěnou v bytě, bez vědomí násilníka. Takový důkaz by – s ohledem na okolnosti případu zvláště s ohledem na vyvážení hrozící nebo nastalé újmy na každé straně – měl být podle všeho soudem připuštěn a proveden, pakliže by žalobce nenavrhnul jiný přímý nebo alespoň nepřímý důkaz, např. svědeckou výpovědí či zprávou ošetřujícího klinického psychologa, který by byl procesně dovolenou invazí do osobnostního práva násilníka, přičemž žalobcova žaloba by nebyla zjevně bezdůvodná. A to vše i s ohledem na dosavadní průběh řízení, na jiné již provedené důkazy, např. na výpověď žalobce slyšeného jako účastníka řízení, která by se jevila věrohodná.
Byl-li by soudem nepřipuštěný a v důsledku toho i neprovedený důkaz jediným nebo tak významným důkazem, že bez něj by se oběť věrohodně tvrzeného domácího násilí nedomohla ochrany svého práva na ochranu života, zdraví nebo osobní svobody, jednalo by se – podle všeho – ze strany státu o spáchání deliktu porušení práva na spravedlivý proces, jehož obětí by se stal žalobce. Oběť domácího násilí by tak byla postižena dvakrát. Jednou násilníkem, podruhé soudcem, resp. státem."
Svatá pravda.
V citovaném článku zmíněný příklad záběrů domácího násilí pořízených bez souhlasu násilníka je poměrně výstižný (stejně jako závěr o dvojí újmě oběti v případě mechanického zavržení takového důkazu soudem).
Proporcionalita práva na fair trial je sice pěkný koncept, ale přijde mi slabší než např. aplikace § 3 odst. 1 ObčZ (žalovaný výkonem svého práva odepřít souhlas jedná šikanosně).
Test proporcionality přitom poslouží docela dobře - je obecně rozšířený a uznávaný při řešení řady kolizí práv (divím se, že ÚS ho právě zde nepoužil).
S "dobromravnictvím" se před Vámi otevírá jiný problém - podle staršího judikátu NS nemůže být výkon osobnostních práv v rozporu s dobrými mravy. Osobně s tím sice nesouhlasím, ale proč celou věc ještě komplikovat dalším sporným aspektem...
RSS kanál komentářů k tomuto článku