Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

K mediálně ostře sledovanému případu manželů Kolečkových z Karlových Varů, které jejich pronajímatel terorisoval způsobem neobvyklým i na tuto právem zapomenutou část Sudet, byla vydána tisková zpráva a byla zveřejněna žaloba.

Osobně nejsem optimistou a očekávám, že případný úspěch v Plzni zvrátí pražský vrchní soud, jehož tři soudkyně, "princezny s rudou hvězdou na čele", dosud nikdy nezaváhaly, naskytla-li se jim příležitost pomoci utlačovateli proti utlačovanému. Naštěstí je tu i Nejvyšší soud a tak je šance, že – dožije-li se zbývající žalobce výsledku – kolem roku 2012–3 bude nějaká satisfakce za skutek, který se odehrál v r. 2005, nakonec přece jen přiznána.

Aktualisováno.
Odročeno na 25. listopadu od 12.30 hod., místo nezměněno.

2 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Manželé Kolečkovi
Počet zobrazení: 1933

Krajský soud v Ostravě doručil rozsudek v osobnostním sporu mezi Vladimírem Hučínem a bývalým ministrem vnitra Tomášem Hradílkem.

Odůvodnění rozsudku pokládám za výsměch požadavku spravedlnosti: evidentní skutková tvrzení jsou vydávána za hodnotící soudy, závěr že žalovaný svou difamací toliko vyjadřoval své subjektivní obavy, zda Hučín není přerovskými výbuchy vinen, je postavený na hlavu (ve skutečnosti Hradílek napsal, že Hučín vinen je), a argument o přípustnosti tvrzení, že některé z Hučínových předlistopadových činů, za něž byl plně rehabilitován, měly ryze kriminální charakter, je vyloženou parodií na právo: podle krajského soudu je prý zřejmé, že "hodnocení činů žalobce žalovaným má pravdivý základ".

Inu, výkon třídně pojaté spravedlnosti v celé její argumentační bohatosti, takže nezbývá než litovat, že Osel měsíce září už je udělen…

17 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 2600

Když jsem dnes zjistil, že ministerstvo vnitra konečně zprovoznilo svou datovou schránku, nedalo mi to a zaslal jsem mu první datovou zprávu.

Odeslání proběhlo (pod virtualisovanými Windows XP) bez problémů, překvapivé bylo jen to, že ačkoli systém okamžitě ohlásil úspěšné doručení příjemci, v seznamu odeslaných zpráv údaj o doručení stále chybí. Rovněž není jasné, jak budu schopen prokázat v případě soudního sporu odeslání zprávy: nic jako doručenku systém datových schránek (zatím) nevytvořil.

Vyčkejme tedy v klidu věcí příštích…

Aktualisováno.
Dalším zkoumáním jsem zjistil, že systém rozlišuje dodání a doručení (což má logiku, k doručení dojde, až někdo z ministerstva zprávu otevře), a elektronickou dodejku lze vygenerovat a/nebo vytisknout po kliknutí na link ve sloupci týkajícím se dodání; kliknutím na link v dalších sloupcích se namísto toho zobrazí zpráva. Uživatelsky nepřívětivé a těžko předvídatelné, ale použitelné řešení.

Aktualisováno.
K doručení zprávy došlo v 7.34 hod., takže celý proces mohu ukončit tím, že na původní dokument vyznačím potřebná data. Oproti poštovní přepravě je to daleko jednodušší, a na rozdíl od posílání e-mailem elektronické podatelně se nemusím s nikým dohadovat, že potřebuji mít potvrzení o doručení (u soudů to až na výjimky není problém, ale úřady – naposledy Kancelář presidenta republiky – mnohdy nereagují ani na urgence, přestože povinnost potvrzovat zprávy vyplývá přímo z vyhlášky o elektronických podatelnách).

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1327

Na slova teplického "soudce Dredda" Miroslava Čapka jsem si vzpomněl – a dovolil si je v nadpisu tohoto článku parafrasovat – nad zprávami o relativně přísných trestech, které udělil Obvodní soud pro Prahu 2 skupině cca dvaceti mladých lidí, kteří minulý týden demonstrativně obsadili dlouhodobě neužívaný dům v Praze na Albertově.

Otázkou squattingu jsem se na tomto blogu zabýval již v souvislosti s násilným vyklizením vily Milada. Tam šlo převážně o občanskoprávní aspekt squattingu, o to, že provozování této modní kratochvíle je neprotiprávním způsobem možné jen na základě souhlasu nebo přinejmenším tiché tolerance vlastníka nemovitosti.

Albertovský případ otevírá jinou, trestněprávní rovinu tohoto fenomenu. Je to totiž, pokud je mi známo, vůbec první případ, kdy v České republice padly za squatting u soudu tresty. Přestože ty byly uloženy trestním příkazem a nemusejí tedy být ještě definitivní, nemohu se ubránit jistému znepokojení.

Faktem je, že squatteři svým jednáním tento výsledek přivolali: tím, že obsazení provedli demonstrativně, zbavili se prakticky všech efektivních možností procesní obrany. Nepochybně věděli, že jde o cizí majetek, a bez nejmenších pochyb do nemovitosti vstoupili s úmyslem užívat ji bez souhlasu a zřejmě i proti vůli vlastníka. Jindy účinná obhajoba typu "Já jsem tam byl/byla jen na návštěvě!" tudíž padá, a stejně tak není možné dovolávat se absence úmyslu, neboť "animus squatendi" z jednání squatterů vyplývá více než zřetelně.

Přesto mám uložené tresty, pohybující se od 80 hodin obecně prospěšných prací po podmíněné tresty vězení, za nepřiměřené, protože soud při posuzování skutku, možná pod vlivem silné protisquatterské inklinace veřejnosti, vůbec nepřihlédl k jeho fakticky nulové společenské škodlivosti.

Na nemovitosti nebyla způsobena škoda ani obsazením, ani by nebyla způsobena případným užíváním, a z jednání vlastníka vyplynulo, že o nemovitost nestojí a její chátrání mu není proti mysli (pokud to není dokonce jeho záměrem), takže z celého činu nám zbývá holá skutková kostra, naplnění formálního znaku trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 1 TrZ, nedoprovázené společenskou nebezpečností.

Vlastníku nemovitosti, který o ni nedbá, nemůže z principu příslušet stejný stupeň veřejnoprávní ochrany jako vlastníku dbalému a pečlivému, a i když zásada nedotknutelnosti vlastnictví svědčí i takovému "nehodnému" vlastníku, v trestním právu je třeba míru represe vážit na lékárnických vahách.

Proto bylo na místě trestní stíhání, když už bylo zahájeno, buď podmíněně zastavit, anebo v krajním případě upustit od potrestání.

Trestní právo je prostředkem ultima ratio a nemělo by se nikdy stát nástrojem politických gest nebo úliteb snadno manipulovatelné a málo informované veřejnosti.

1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2390

Málokdy uděluji tradiční cenu tohoto blogu Osel měsíce, jíž oceňuji mimořádné příspěvky v oblasti práva, s takovým gustem jako tentokrát: soudkyně Městského soudu v Praze Eva Pechová sice nepatří mezi pražskými soudci k těm úplně nejhloupějším, ale je to, dalo by se říct, z hlediska odborných kvalit slušný, zasloužený dolní decil.

Poslyšte příběh, který mne k udělení ceny vedl:

Vloni v listopadu vydal městský soud usnesení, jímž odmítl mou žalobu a nařídil, že mi bude vrácen dvoutisícový soudní poplatek (meritorně se spor mezitím dostal před zvláštní "Mazancův" kompetenční senát, to ale není v našem příběhu důležité). Když mi soud poplatek nevrátil ani půl roku po právní moci usnesení, podal jsem stížnost na průtahy v řízení. Místopředseda soudu ji shledal důvodnou, omluvil se a přislíbil nápravu. Ale ani to nestačilo a soud zůstal nečinný dalších šest týdnů; podal jsem proto návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. K němu se vyjádřila předsedkyně senátu E. Pechová, která místo aby vrácení poplatku promptně zařídila, zaujala právní názor, že v řízení, které je pravomocně skončeno, nemůže k průtahům docházet, a nemám si tedy nač stěžovat.

Takovou míru "positivistické" tuposti a nezájmu o problémy účastníků řízení aby člověk pohledal i mezi českými soudci!

Cenu přesto uděluji jako podmíněnou: pokud snad její názor potvrdí senát Nejvyššího správního soudu, budou oslí uši ve tvaru paragrafů relegovány jemu.

Aktualisováno.
To se však již nestane, protože soud poplatek nakonec vrátil, takže jsem svůj návrh mohl vzít zpět.

1 komentář
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 3811