Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Odvolání státního zástupce proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ve věci rotavské závadové mikiny bych snad ani nezveřejňoval, ale když ono uvažování rytířů bojující demokracie (credits: Guy Peters) je prostě neodolatelné. Posuďte sami:

Obžaloba tedy považuje za vyloučené, aby [obviněný] s ohledem na svoje dosavadní zkušenosti měl na mítinku uvedené strany mikinu s neonacistickými symboly pouze náhodně. Naopak si musel být nejméně ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vědom, že se nošením mikiny s uvedenými nápisy na veřejnosti dopouští jednání postižitelného podle trestního zákoníku. Pokud by odvolatel akceptoval soudem uvedený závěr, že kdo neumí cizí jazyk, může nosit oděv s jakýmkoli nápisem či vyobrazením, nebylo by možno osoby propagující protizákonné symboly vůbec trestně postihnout. Je na každém jednotlivci, aby si ověřil, zda jím prezentované nápisy jsou v souladu se zákonem.
21 komentářů
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 3982

Jak známo, jsem jedinec morálně zpustlý a zcela zvrácený (slovy Ivo Svobody nedostudovaný deprivant) a jako takový jsem si neodpustil poslat identickou žádost o informace jako do Plzně i brněnské Masarykově universitě. Tam byli o něco sdílnější a dnes mi přišla odpověď.

Některé informace mi s odůvodněním, jež nemá oporu ani v platném právu, ani v logice, poskytnout odmítli, avšak to hlavní, co jsem potřeboval, jsem se dozvěděl, totiž že Ivo Svoboda nejspíš nemá vůbec žádné vysokoškolské vzdělání v oboru politologie ani sociologie a jeho titul Ph.D. pochází z Plzně, takže má smysl pátrat dál po tom, za jakých okolností a za co mu byl udělen.

Pokud jde o jeho brněnskou rigorosní práci týkající se správního práva, byl bych shovívavý: nikdo učený z nebe nespadl a methoda copy-paste vyžaduje praxi, než v ní člověk získá mistrovství známé ze Svobodovy nejnovější posudkové tvorby.

31 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 6375

O Šottově rozsudku ve věci poslanců Bárty a Škárky jsem původně vůbec nechtěl psát; můj názor na Věci veřejné a trestněprávní aspekty jejich působení v politice je jasný a dlouhodobě neměnný: soudím, že obviněni by měli být všichni, kdo tento politický útvar kdy volili, a obligatorní součástí trestu by mělo být nařízení ústavní léčby, neboť voliči této strany jsou pro svou naivitu reálným nebezpečím pro demokratický vývoj této země.

Výrok o zákazu výkonu činnosti poslance mne však přesto ke krátké reakci svádí, zejména pokud se našli právníci, kteří v něm nespatřují problém.

Volební právo, aktivní i pasivní, je právem ústavním, jedním z nejvýznamnějších politických práv, a jako takovému mu svědčí zvláštní ochrana zakotvená v čl. 22 Listiny základních práv a svobod. S tím je spjata i zvláštní procedurální ochrana tohoto práva, provedená zčásti přímo na úrovni ústavních norem, a na tuto úpravu je třeba pohlížet jako na úpravu komplexní. Není proto možné např. domoci se s úspěchem určení, že určitá osoba není poslancem, jinak než návrhem projednávaným ve volebním soudnictví, podobně jako nelze politickou stranu rozpustit podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, ale jedině na základě vládního návrhu předloženého Nejvyššímu správnímu soudu (na tento zdánlivý rozpor upozornil nedávno na Jiném právu Pavel Uhl).

Výrok o zákazu činnosti uloženém poslanci Škárkovi je proto ultra vires, soud jím omezil ústavní právo, o němž rozhodovat mu nepřísluší, a jako takový nemůže obstát. Mám dokonce za to, že v rozsahu tohoto výroku je rozsudek nicotný; bylo-li by tomu opačně, Škárkův mandát by právní mocí rozsudku musel zaniknout, jak M. Antoš správně argumentuje.

Jinou, a složitější, otázkou je výkon poslaneckého mandátu z vězení. Precedens existuje z r. 1998, kdy byl uvězněn republikánský poslanec Miroslav Sládek, jenž se tak nemohl zúčastnit hlasování při presidentské volbě.

Vězněné osobě je upírána možnost vykonávat celou řadu subjektivních práv, překvapivě však nikoli aktivní právo volební. Úvahou a minori ad maius dospíváme k otázce, zda by jí nemělo být tím spíš umožněno vykonávat daleko důležitější volební právo pasivní, resp. práva a povinnosti plynoucí z poslaneckého nebo senátorského mandátu. Zvlášť výrazně vystupuje tento nesoulad v případě vazebního stíhání, kdy by poslanec nebo senátor mohl být zbaven práva hlasovat – a tím by mohla být potenciálně nevratně ovlivněna činnost zákonodárné moci v zemi – jestliže dosud nebyl ani odsouzen a může se ukázat, že jeho vazba byla nedůvodná a tedy a limine nezákonná.

I zde jsou precedenty, kdy byli ve 30. letech minulého století rutinně vězněni komunističtí poslanci.

V tomto kontextu je tedy nepodmíněný trest pro poslance Škárku dobrou zprávou, protože stihne-li Škárka nastoupit do vězení přes zánikem svého mandátu, bude dán prostor Ústavnímu soudu, aby na tyto otázky, v 90. letech s ohledem na nepopularitu M. Sládka v justičních kruzích judikatorně pojednané jen povrchně, zevrubně a autoriativně odpověděl.

Osobně se kloním k názoru, že vězni-poslanci nebo senátorovi musí být zajištěno právo vykonávat přiměřeným způsobem svůj mandát, přičemž klíčem je právě možnost vězňů vykonávat aktivní volební právo. Je nutné ptát se, proč je jim právě toto právo zachováno, pozbývá-li vězeň tolika jiných práv, včetně práv politických. Jednoduchá, resp. simplistická odpověď zní, že důvodem je snadnost, se kterou lze výkon hlasovacího práva zachovat; dovézt do věznice volební urnu je snadné a levné, vozit poslance do sněmovny složité a nákladné. Složitější zní, že důvod je dvojí: za prvé důležitost tohoto práva, jež nesmí být suspendováno, není-li to naprosto nezbytné, a za druhé risiko, že exekutiva může uvězněním velkého počtu osob ovlivnit výsledek voleb. To není ilusorní hrozba, něco podobného se skutečně stalo před volbami v r. 1946, kdy bylo zbaveno volebního práva více než dvě stě tisíc osob obviněných z kolaborace: před procesem, nevratně a rozhodnutím (komunisty ovládaného) bezpečnostního aparátu.

V případě věznění zákonodárců je to ještě snazší: jediným usnesením o vzetí do vazby se efektivně odnímá právo na zastoupení padesáti tisícům občanů, které poslanec representuje, a zejména ve stavu volebních patů je skutečně a reálně možné, aby justice tímto způsobem zasahovala do zákonodárného procesu. Soud možná zjistil, že poslanec je ničema, ale to ještě neznamená, že jsou ničemy i všichni jeho voliči, a není možné tímto způsobem je trestat.

Proto je můj závěr jasný: v demokratické společnosti není přípustné, aby bylo členu zákonodárného sboru upřeno právo účastnit se hlasování proto, že je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody.

Aktualisováno.

19 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 6159

Po lednovém případu Kočí v. Mazel je zde další situace, kdy stát svými orgány zasahuje do práva na obhajobu, v daném případě na svobodnou volbu obhájce. Okresní soud v Liberci zatím nepravomocně vyloučil advokátku Kláru Samkovou z obhajoby pětice obviněných v kause tzv. mačetového útoku, protože dovodil existenci kolise zájmů mezi obviněnými.

Ustanovení § 37a odst. 2 TrŘ, jež dává soudu pravomoc za takové situace vyloučit zvoleného obhájce z obhajoby, nebylo zatím předmětem příliš intensivního judikatorního zájmu, ba dá se říct, že státní orgány kolem něj doposud chodily tak trochu jako kolem horké kaše.

Důvod je nasnadě: Úmluva totiž v čl. 6 odst. 3 písm. c) výslovně zakotvuje právo obviněného obhajovat se osobně nebo za pomocí obhájce podle vlastního výběru, a to bezvýjimečně, ale Listina v čl. 40 odst. 3 tento dodatek neobsahuje, hovoříc pouze o obhájci (bez přívlastku).

Sama o sobě jsou tedy ustanovení § 37a TrŘ umožňující soudu právo na svobodnou volbu obhájce zkrátit v rovině ústavnosti přinejmenším sporná, a záruky vyplývající z ustanovení § 37a odst. 3 TrŘ jsou alibistické a spíše ilusorní, jestliže soudu dovolují jednoznačně projevenou vůli obviněných ignorovat, jak se to stalo v Liberci.

Určitá obtíž je i v tom, že nelze dost přesně definovat kolisi zájmů mezi spoluobviněnými, protože ta v té nebo oné podobě existuje prakticky vždy; mělo by být ponecháno rozhodnutí obviněných, zda ji akceptují anebo si zvolí jiného obhájce, přičemž úkolem státu může být nejvýš zajistit, že to bude volba informovaná a nikoli zjevně nerozumná [takto pravidelně judikuje i ESLP, který porušení práva na obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy ve svých rozsudcích často řeší].

Jak judikoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1855/08, pokud si […] obviněný obhájce sám zvolí, může stát do jeho svobodného výběru zasáhnout pouze za splnění zákonem stanovených podmínek, které je nutno vždy vykládat restriktivně se zřetelem na jeho ústavně zaručená práva. To se v daném případě nestalo, za snahou dostat K. Samkovou mimo hru jistě není starost o práva obviněných, soud by naopak chtěl ustanovit na její místo některého z obhájců, který soudci nebude dělat potíže a na odsouzení svých klientů bude aktivně participovat; tedy nebude soud svádět na scestí, jak tuto představu konformní obhajoby ve slabé chvíli (a osobně soudím, že i pod vlivem alkoholu) pregnantně popsal Karel Čermák.

Faktem totiž je, že české OČTŘ s efektivní obhajobou nepočítají a neumějí jí čelit. Archetypální obhájce je pro ně ten sympathický chlapík v ošoupaném sáčku, který přijde, řekne za svého klienta pár slov, na závěr navrhne, dle situace, mírný trest nebo zproštění, a za to, že soudcům a státním zástupcům nikdy nedělá potíže, bývá odměněn snadnými a výnosnými státními zakázkami ve formě obhajob ex offo a/nebo – nověji – opatrovnictví účastníkům, jejichž pobyt se soud neobtěžoval vypátrat.

Držím Kláře Samkové palce, aby se jí podařilo uspět a když to nepůjde jinak, aby judikaturu ESLP, která tuto konkrétní situaci na úrovni rozsudku dosud neřešila, obohatila o nový, cenný judikát.
32 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Klára Samková
Počet zobrazení: 9029

Očekávané rozhodnutí přišlo dnes, a je proti němu podáváno neméně očekávané odvolání.

Celé mi to přijde symbolické: prostě žijeme v zemi, kde soudní znalec, pyšnící se tituly před i za, neumí vysvětlit, kde k nim přišel, a škola, již měl podle vlastního C.V. vystudovat, s ním drží basu a žádné informace o jeho studiu veřejnosti nesděluje. Překvapen bych byl, kdyby to snad bylo jinak…

9 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Plzeňská práva
Počet zobrazení: 4062