Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Klára Samková

Ačkoli se nám příčí opět o věci znovu obsáhleji psát, neměli bychom před čtenářstvem smlčet, že dnes vyhlášeným rozsudkem zrušil Městský soud v Praze, jehož povinností je, na rozdíl od nás, řádně projednat a judikatorně pojednat každý exkrement, kárné rozhodnutí rozhodnutí České advokátní komory ve stejnojmenné kause a vrátil jí věc k novému projednání. Žalobkyně Klára A. Samková nicméně neuspěla zcela, protože soud sice uznal, že některé její výroky, inter alia, výrok o padajícím shora řečeném, nejsou dostatečně intensivní, aby mohly být posouzeny jako kárné provinění, avšak trvá na tom, že Komora má právo trestat advokáty zhruba ve stejném rozsahu jako římskokatholická církev věřící, tedy za cokoli, čeho se dopustí v kteroukoli denní a noční hodinu.

Máme zde péčí Jana Šinágla zhotovený zvukový záznam dnešního jednání ([1], [2], [3]); odůvodnění rozsudku najdete ve třetí části záznamu.

Nejen velbloudy živi kární orgánové České advokátní komory. Jak je zřejmo z rozhodnutí (prvostupňové, odvolací), jejich oblíbeným thematem jsou rovněž exkrementy, jak v podobě vlivem gravitace padající, tak již na zemi, resp. v trávě, ležící. Kárně odsouzená Klára A. Samková se arci hodlá bránit a podala žalobu, která má být příští týden veřejně projednána senátem soudružky soudkyně Karly Cháberové; ano, žalobní argumentace týkající se členství soudců v KSČ tu nepadne na úrodnou půdu, ba řekl bych, že bude pokládána za přitěžující okolnost. Ještě štěstí, že soud nemůže rozhodnutí Komory zrušit s odůvodněním, že bylo nedostatečně přísné!

Přes podstatný pokrok, který právní věda za posledních několik tisíc let učinila, existují úkoly, s nimiž se vypořádat je autoritami pokládáno i dnes za stejně obtížné jako v 16. a 17. století, tedy v době, do níž se záležitost, již hodláme pojednat, thematicky nejspíše hodí.

Takovým úkolem je příkladmo vysvětlit odvolacímu kárnému orgánu bez toho, že by členové nalézací stolice byli přímo označeni za imbecily, že proklít tureckého velvyslance není výkonem advokacie. Kláře Samkové se to, řekli bychom, celkem zdařilo. Citujeme:

Není možno přehlédnout, že jednání kárně stíhané též nenaplňuje druhou pojmovou charakteristiku výkonu advokacie, totiž vykonávání soustavně a za úplatu. Kárně obžalovaná prohlašuje, že proklíná (resp. proklela) pouze jednorázově, a nikoliv za úplatu, i když té by se, samozřejmě, nevzpírala.

Případ, podobně jako stíhání Zuzany Candiglioty za urážku velblouda, vnímáme jako průvodní znak a tendenci současné doby, již charakterisuje pokračující utahování šroubů a postupné přivírání kohoutů našim svobodám. V tomto smyslu jsme skutečně všichni dnes Klára Samková: nejde totiž o svobodu proklínat, ale o svobodu dělat cokoli, co nám zákon nezakazuje.

Nutno předeslat, že Klára Samková nedostála našemu očekávání, ana poté, co jí uložena pokuta 25 000 korun, kárný orgán na místě neproklela, a na svém Facebooku toliko poznamenala, že je-li podle orgánu prokletí vyhrožováním, tedy jednáním, jímž byla schopna způsobit proklatci újmu, dostáváme se z domeny práva do oblasti hermeneutiky. S čímž arci souhlasíme, a je-li tato vědní disciplina samotným jádrem obživy soudních znalců a znalkyň na protiextremistické frontě (Pane znalče, vysvětlete, co chtěl obžalovaný symbolem zahnutého orlího pařátu v kleci na svém tričku vyjádřit!), není důvodu, proč nezřídit při ČAKu, bohatě financovaném jeho nedobrovolnou klientelou, oddělení advokátní hermeneutiky, jež by v podobných případech bylo s to podat orgánu dobrozdání. Představujeme si to v živých barvách, vyvedeno výpravnou formou v PDF: Nejprve rekapitulace, co advokát řekl, poté výklad, co tím myslel, a na závěr samostatný oddíl věnovaný tomu, co advokát neřekl ani nemyslel, ale co by příště říci mohl, pokud by proti němu nebylo důrazně kárně zakročeno a jeho závadové jednání v samém zárodku – ne-li ještě dříve – bdělou první instancí censorního dohledu rozpoznáno a efektivní sankcí pro futuro eliminováno.

Nechávajíce stranou podobné žerty, nemůžeme než opakovat, že na rozdíl od zákona o státním zastupitelství (§ 24 odst. 2) a zákona o soudech a soudcích (§ 80 odst. 5) není pro regulaci jednání advokáta v osobním životě zákonného podkladu: a kde nic není, tam nejenže nebere ani exekutor, ale nevyloží ani kárná komise České advokátní komory. Advokát proto může, činí-li tak mimo výkon advokacie, mluvit sprostě, mít mimomanželský intimní poměr, a to i s několika partnery současně, dlužit a své dluhy neplatit, ba i, což, chápeme, je v očích ČAKu tím vůbec nejzávažnějším deliktem, vyznávat nežádoucí politické názory, tak jako Klára Samková, anebo samotnou Komoru kritisovat, tak jako Petr Kočí. U obou nejde o nic jiného než o zneužití kárné pravomoci k šikaně nepohodlných advokátů.

Pobavila nás odpověď veřejné ochránkyně (velmi pečlivě selektovaných a rozhodně jen něčích) práv Anny Šabatové advokátce Kláře Samkové ohledně genderově-diskriminační praxe České advokátní komory. Ač i neozbrojené oko vidí na webu této, že v orgánech jsou ženy zastoupeny zcela disproporčně, a oko ozbrojené kalkulačkou si spočítá, že v představenstvu je žen 18 %, v kontrolní radě 14 %, v kárné komisi 27 % a v odvolací stolici téže 10 %, pro ochránkyni k diskriminaci nedochází. Hodnocena tedy nebyla tato, nýbrž ona: rozuměj nikoli stížnost, nýbrž osoba stěžovatelky, a tato byla z důvodu oné, jež shledána stěžovatelkou nehodnou, zamítnuta.

Nezbývá než si povzdechnout, že veřejná funkce obsazená někým tak totálně, blyštivě nekompetentním a ve svém rozhodování v nejhorším slova smyslu stranickým, to je jev raritní i této, kvalitní veřejnou správou tedy věru nikoli slynoucí zemi.

A propos, již dlouho se domníváme, že ČAK by měla být zrušena a nahrazena pluralitním systémem státem registrovaných nezávislých komor, které by si konkurovaly. Není to přístup mezinárodně obvyklý, leč zřejmě jediná cesta, jak advokacii z neuvěřitelného marasmu, kam ji vedení stávající Komory dostalo, postupně vymanit.

Systém, který je zaměřen na utužování diktatury vedoucí kliky a trestání advokátů, kteří proti ní vystupují (Petr Kočí, Václav Láska), přičemž přímá volba kamerálních orgánů na sněmu, kam se všichni oprávnění volitelé nemohou dostavit ani fysicky, místo demokratické volby delegáty územních organisací, jež by přinesla skutečně representativní kreaci vedoucích představitelů, je ostudný v míře, která nemá jinde obdoby.

Podobně, je-li členem odvolací kárné komise sám etalon neethické advokacie Tomáš Sokol, jenž svou živnost založil na dvojjedinosti advokáta a rozhodce (sám si – formulářově – zažaluji, sám si přiznám), není nutné zabývat se pestrými životopisy dalších komorních výtečníků podrobněji.