Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Klára Samková

Případ Kláry Samkové a jejího projevu ve Sněmovně pokračuje. Česká advokátní komora si na výzvu tajemníka Ladislava Kryma vyžádala plné znění projevu, který do té doby (domněle) neznala, a požádala Samkovou o vyjádření k němu. Její odpovědi nemohu ničeho vytknout: sám bych to nenapsal lépe.

A mám pro ni inspiraci: než příště něco veřejně řekne, měla by kopii zaslat Komoře a požádat o dobrozdání, zda je politický názor z řečeného plynoucí pro českého advokáta v r. 2016 přípustný, pokud možno i se stanovením záruční lhůty, tedy jak dlouho takovým ještě zůstane; jak známo kupř. z let 1938–9, kdy byl zakázán výkon advokacie Židům, názory řečené stavovské organisace mají tendenci k jisté časové nestálosti.
Foto: Vít Hassan
O kouzelném světě postkomunistického dokazování jsme psali minule, dnes tu máme něco podobného: případ vyvedeného advokáta. Jak barvitě líčí na svém blogu advokátka Klára Samková, soudce Obvodního soudu pro Prahu 8 Miloslav Sládek ji v pátek nechal vyvést ze soudní síně a poté nerušeně pokračoval v projednávání opatrovnické věci. Bez advokáta se panu soudci jistě jednalo pohodlněji, o tom žádná. Fascinující však je, nakolik si český soudce může být jist, že se mu nic nestane, přestože se dopustil jednání, které má všechny znaky trestného činu.

Nenávist soudců k advokátům je známá. V případě RWU (tzv. čarodějnických procesů) vyvrcholila arogance soudkyně Daniely Reifové tím, že přímo při hlavním líčení řekla obžalovaným, že je jí jich líto, jak špatně jsou obhájcem Robertem Cholenským hájeny. Po právu za to byla poté z projednávání kausy vyloučena, arci až po intervenci odvolacího senátu Felicie Hruškové; několik dalších senátů městského soudu toto extempore ponechalo v klidu.

Soudce Sládek – jenž se mimochodem už svou prací proslavil, když nechal odebrat dítě z rodiny za účelem lepšího odborného zkoumání jeho stavu – si může být jist nejen tím, že nebude stíhán trestně, ale v bezpečí je i před nevolí kárného senátu: pokud se tam vůbec dostane, čeká ho téměř s jistotou zprošťující rozhodnutí. Trestáni jsou tímto senátem totiž jen ti, kteří se znelíbili mocným, tak jako soudce Miloš Zbránek; ani nezákonné vzetí do vazby, jako v případě soudce Ondřeje Lázny, důvodem k potrestání není, a lze proto s pravděpodobností hraničící jistotou tvrdit, že kárný senát podrží i soudce Sládka.
Spíláno mi, a to nejen od – na tomto blogu arci výjimečných – čtenářů, u nichž lze mít důvodné podezření, že jejich kognitivní funkce odpovídají nižším stadiím hlavonožce a příslušné k tomu uzpůsobené fysiologické ústrojí dorostlo rozměrů lískového ořechu, že prý zveličuji a situaci zbytečně dramatisuji, tvrdím-li, že v boji s extremismem platí princip slippery slope: rozsah toho, co je trestné říkat na veřejnosti, má tendenci k samovolnému rozšiřování.

Co se před pěti lety zdálo malováním čerta na stěnu, je dnes realitou: jako by se nám, minimálně v oblasti svobody projevu, vracela léta husákovské normalisace. Klára Samková tak musela na policii hájit svůj projev v poslanecké sněmovně. Dobře vědouc, že policista není placen za filosofické disputace se sprostým podezřelým, pojala svou obhajobu vstřícně, a poručíku Vojtěchu Motykovi, jenž se na její výslech zjevně intelektuálně nachystal lépe než na výslech, řekněme, notorického zloděje bicyklů (o čemž formulace jako ta z titulku mého postu nezvratně svědčí: ten dobrý muž se evidentně domníval, že vyslýchá-li právničku, musí tak činit slovy aspoň zdánlivě kultivovanými a jazykem prima facie právnickým; výsledek je arci více než směšný), připadla nevděčná role postavy, již v Přítelkyních z domu smutku výborně ztvárnil Michal Dlouhý: vyšetřovatele, který ví, že je jen vykonavatelem politické represe, hrubým nástrojem režimu, s jehož praxí se sám příliš neztotožňuje, avšak protože si chce zachovat všechny výsady příslušníka privilegované kasty, poslušně plní uložené zadání.

Snad jsem nespravedlivý, ale docela bych si uměl představit, že poručík Motyka si po výslechu Samkové musel svou frustraci vybít na dalším vyslýchaném.
Zatímco jiní bloggeři pokojně řeší nadbytek sopranových partů v Příhodách lišky Bystroušky, my se chtě-nechtě musíme opět věnovat thematu svobody slova, jež dostává v posledních měsících v této zemi stále vic na frak.

Klára Samková byla předvolána k podání vysvětlení ohledně svého projevu ve sněmovně, čímž její persekuce přešla z úrovně stavovské na úroveň státní, policejní.

Třeba se to některým nelíbí, je to přesně tak, jak řekl pastor Niemöller: když nacisté přišli pro komunisty, mlčel jsem…
Minulý týden přednesla advokátka Klára Samková na parlamentním semináři nazvaném Máme se bát islámu? projev. To už se v parlamentu občas stává, že tam lidé hovoří, ba samotný termín parlament má prý s mluvením etymologicky cosi společného.

Jenže tolik demokracie, aby si každý mohl – notabene v parlamentu! – říkat, co si myslí, nemáme, a proto ideologický tajemník (zatím jen tajemník, ale to přijde) České advokátní komory Ladislav Krym podal Komoře podnět, aby se projevem zabývala. A takový podnět je potřeba přísně prošetřit, čehož se Komora ochotně ujala.

Připomeňme, že podle ustanovení čl. 4 odst. 3 ethického kodexu platí, že projevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie jsou věcné, střízlivé a nikoliv vědomě nepravdivé. Soudruh tajemník nespecifikoval, čím tento projev z řečených mantinelů vybočil, to arci nebude šikaně Komorou neoblíbené advokátky na překážku: možná by se kárný orgán mohl inspirovat soudy a dát projev přezkoumat znalcem, který, jak víme z mnoha případů kontextuálního extremismu, jediný umí kompetentně zjistit, co pachatel svými slovy ve skutečnosti mínil.