Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Národní database DNA

Vánoce jsou obdobím, kdy si lidé dávají dárky. Proto jsem se rozhodl věnovat drobný dárek i milované Policii České republiky a otevřít v dlouholeté kause database DNA novou frontu.

Žaloba má čtrnáct stran a devatenáct poznámek pod čarou, z čehož patrno, že jsem pro tentokrát opustil svou zásadu psát stručně a pokládat vše, co má více než pět stran, za výraz inkoherentní právnické blábolivosti.

Jsou výjimečné situace, kdy prestižní cenu tohoto blogu Osel měsíce neudělím z úcty k oslům: to jsou skromná a užitečná zvířata, na rozdíl od mnohých velikánů místní justice, kteří sice spotřebovávají z veřejných rozpočtů nemalé prostředky, ale výsledky jejich práce nestojí za nic.

Soudkyně Městského soudu v Praze Jaroslava Lobotková (bývalá členka KSČ, přirozeně!) se takto vyznamenala rozsudkem, jímž zamítla tři roky starou žalobu Davida Kundli a Lucie Šlégrové týkající se toho, že jim policie v souvislosti s obviněním z držení praporu se symbolem Dělnické strany odebrala DNA a sejmula otisky prstů.

Žaloba byla poměrně obsáhlá, rozsudek se tradičně omezil na hypertrofovanou rekapitulaci a poté na závěr, který nenechává nikoho na pochybách, jak vážně bere soudružka soudkyně ochranu porušených ústavních práv sprostých žalobců:

Pokud se žalobci cítí poškozeni, je to pouze jejich subjektivní pocit. V zájmu celospolečenské ochrany proti trestné činnosti je nutno, aby subjektivní zájmy či názory jedince byly korigovány obecně závaznými předpisy. Pokud se jedinec pohybuje v rámci vymezeném obecně závaznými předpisy, nedostane se do střetu s nimi, pokud se v nich nepohybuje, vědomě je porušuje, musí si být vědom následků.

Psát proti takové perle právního myšlení odvolání je nevděčné a demotivující, a člověk si říká, že české soudy jsou institucionální demonstrací druhého thermodynamického zákona: ať jim dodáte cokoli, díky personálnímu substrátu, na němž jsou vypěstovány, vyprodukují stejně jen odpad, karikaturu na spravedlnost.

Potvrzuje se závěr, k němuž jsem dospěl již před mnoha lety: má-li se kvalita soudnictví zvýšit, musí být soudci podobných kvalit jako J. Lobotková zbaveni taláru, i za cenu, že tím bude krátkodobě ohrožena nezávislost justice.

Jinak než jako velké zklamání nelze nazvat rozsudek čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu, ve složení Dagmar Nygrínová, Jiří Palla a Aleš Roztočil, ve sporu Úřadu pro ochranu osobních údajů s ministerstvem vnitra ohledně Národní database DNA.

Soud se vůbec nezabýval tím, co je podstatou problému a co detailně pojednal ESLP ve svém judikátu v případu S. et Marper v. Spojené království. Ze soudců tak vypadly podobné judikatorní perly:

…tento zásah [tj. doživotní evidence v databasi profilů DNA–pozn. TP] je ospravedlněn předcházejícím úmyslným a protiprávním jednáním této osoby, která si musí být vědoma, že za splnění příslušných podmínek proti ní může být vedeno trestní řízení a může ji být uložen trest a v souvislosti s tím bude vedena v Rejstříku trestů a v příslušných evidencích vedených Policií, tj. že musí nést negativní následky spojené se spácháním protiprávního jednání. Nejvyšší správní soud přitom poukazuje na to, že Národní databáze profilů DNA není veřejně přístupná, nehrozí proto, že by si někdo třetí, mimo orgány činné v trestním řízení, jejím prostřednictvím zjišťoval citlivé informace o subjektu údajů, resp. o pachatelích trestných činů, tj. není možná další dehonestace takové osoby na základě uchování jejího profilu v Národní databázi. Informace tam uvedené budou použity pouze v případě ověřování shody se stopami nalezenými na místě spáchání jiného trestného činu.

Ve skutečnosti jde o to, že Ing. J. P. se dostal do database za krácení daně a nikoli za násilný trestný čin, takže evidence jeho DNA je prima facie excesivním zásahem, policie bude jeho osobní údaje evidovat po neomezenou dobu, aniž by přezkoumávala, zda je to ještě nutné, jak by podle zákona měla, a fakt, že jeho případ skončil odsuzujícím rozsudkem, nemá na zařazení do evidence žádný vliv: evidují se profily DNA všech sprostých podezřelých, případné zproštění se posuzuje jako irelevantní okolnost (známá policejní logika: obviněn=vinen, zproštění obviněnému nejvýš polehčuje). A povídačky o tom, že v policejních rukou jsou naše osobní údaje zcela v bezpečí? Ty se hodí snad do humoristické literatury, s realitou nemají nic společného: krádeže dat z policejních databasí jsou v této zemi na denním pořádku.

Několik let trvající spor o to, aby mi policie poskytla interní předpisy, na jejichž základě obviněným odebírá vzorky DNA a snímá otisky prstů, definitivně skončil: můj závěrečný nápor se ukázal tak účinným, že policie kapitulovala, provedla autoremeduru a dosud odpíraný poslední zbytek požadovaných předpisů mi poskytla.

Nyní tedy máme všechny podklady k tomu, abychom uspěli u Městského soudu v Praze s kausou Lucie Šlégrové a jejího přítele Davida K., kterým policie odebrala DNA a sejmula otisky jako obviněným v případu závadového mávání praporem Dělnické strany.

K thematu si můžete přečíst i dnešní post Libora Duška, který na Jiném právu plošné odběry DNA s vervou až policejně-aktivistickou, byť zřejmě jen z nedostatku informací, hájí.

A máme tu další, tuším, již osmé kolo sporu o informace o odběrech DNA. Po dlouhé, posičními manévry charakterisované střední hře se partie pomalu dostává do koncovky. Oba soupeři jsou zjevně vysíleni, policie, která v minulém kole vydala devítistránkové rozhodnutí, téměř zcela upustila od rekapitulace a poskytnout informace odmítla na pouhých třech stranách, já jsem naopak rozvinul agresivní křídelní hru a v odvolání vyjevil, že jsou mi požadované informace známy, takže je zbytečné zkoušet na mě další triky.

Rozhodnutí, odvolání.