Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

O tomhle chlapíkovi budou jednou naši vnuci vyprávět svým vnukům, a ti jim neuvěří. Mám na mysli Ivo Rittiga, figurku i svou fysiognomií vhodnou pro zpracování ve formě komiksového stripu, jenž byl čerstvě nepravomocně zproštěn dalšího ze serie obvinění, v kause Oleo Chemical neboli premie 0,17 Kč z každé prodané jízdenky pražské MHD, již Rittig podle tvrzení obžaloby inkasoval. Další proces, týkající se vynášení tajných informací ze zprávy Bezpečnostní informační služby, bude zakrátko korunován písemným odůvodněním, jehož hodnota, jak si dovolím kvalifikovaně předpovědět, bude než literární: posuďte sami z výroku soudce Nováka, že jediným rozumným vysvětlením je setkání [Nečasové s Rittigovým právníkem] za účelem specifikace jistých informací, které se mailovou poštou či prostřednictvím telefonu nehodí sdělovat. Odůvodnění jako noha, řekli bychom v dobách školní docházky.

Rittig si přitom užívá života a orgánům činným v trestním řízení se na svém Twitteru nepokrytě a často velmi nápaditě vysmívá. Řečené orgány nad ním vyhrály vlastně jen jednou, krátce před převratem, kdy jej poslaly, za tehdy astronomické manko přes 700 tisíc Kčs, na devět let do kriminálu. Tam arci dlouho nezůstal, díky Havlově amnestii vyšel z vězení záhy a očištěn, a od té doby zaznamenává ve svých trestních kausách úspěch za úspěchem: byl to ostatně on, komu se Šlachtovi melody boys museli omluvit za mediálně šířené zprávy o zajištěných milionech a metrácích zlata, a tato omluva jistě nebyla poslední.

Tajemstvím Ivo Rittiga je, že dokázal být vždy o krok napřed před pronásledovateli. Není to gangster ve stylu Mrázka nebo Krejčíře, je to spíš inteligentní parasit, který se umí přisát k veřejným rozpočtům, zejména tedy tomu pražskému, a protože se o výtěžek dokáže rozdělit se správnými lidmi, nikdy se mu nic nestane. Protože kdyby ano a kdyby jej skutečně jednou zavřeli, mohl by začít psát paměti, a to je něco, co si v této zemi nikdo mocný nepřeje.

4 komentáře
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 3664

Nikoli v Praze, jako před dvěma lety, ale pro změnu na Slovensku. Nedivme se: jeho strana uspěla ve volbách a je v parlamentu a to jsou pak všechny prostředky politického boje dobré. Usnesení jeví se být, v porovnání s českým, projevem jakéhosi troglodyta v uniformě, a obviněný si ve své stížnosti proto neodpustí na jeho adresu několik jízlivostí.

No, budiž mu Ilava ľahká!

80 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Marián Magát
Počet zobrazení: 6970

Thema policejní provokace bývá na tomto blogu častým hostem; byli jsme ostatně první, kdo upozornil na ústavněprávní konotace nasazení agentů Petra a Roberta při Operaci Fénix. Hlavní líčení se arci nevyvíjí ve prospěch obžalovaných, rozhodujícím organisátorem chystaného útoku na vlak se podle odposlechů jeví být vůdce anarchistické skupiny Petr Sova a nikoli provokatéři Petr s Robertem. Faktem však je, že presentovány jsou pouze odposlechy policií předem pečlivě vybrané a dle tvrzení obhajoby dokonce i sestříhané, s konečnými soudy proto vyčkejme.

O podobném případu referuje lobbistický server Česká justice: policisté potřebovali získat na muže, který intimoval svým známým myšlenku na vraždu své manželky, usvědčující důkaz, a tak mu přes prostředníka podstrčili SIM kartu s kontaktem na údajného nájemného vraha (proč nestačilo samotné vrahovo číslo, server nevysvětluje). Za to, že na ono číslo poslal prázdnou SMS, byl muž stíhán, a i když jej Vrchní soud v Praze pravomocně zprostil obžaloby, bylo v jeho neprospěch podáno dovolání.

Nám nezbývá než zopakovat, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 je nepřípustnou provokací, vstoupí-li orgány činné v trestním řízení do skutkového děje tak, že způsobí trestnost prověřovaného jednání, tedy, v daném případě, dodají-li pachateli kontakt na vraha, a popřát dovolateli hodně štěstí u Nejvyššího soudu.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2943

V pátek uplynulo 25 let od chvíle, kdy v této zemi začalo, poprvé v historii, fungovat ústavní soudnictví, ve formě Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky. Neměl dlouhého trvání a jeho výstupy se dají spočítat na prstech obou rukou (doslova); do historie se vepsal až jeho nástupce, dodnes existující Ústavní soud (České republiky). Přesto jde o jubileum významné a příležitost, říci si o historii a stavu ústavního soudnictví pár – arci spíše ostřejších a kritických – slov.

Ústavní soud, faktický vrchol soustavy soudů, je co do jména a částečně náplně činnosti obdobou ústavních soudů v jiných evropských zemích, avšak značnou anomálii představuje, že kromě něj byl zřízen, resp. zachován, rovněž Nejvyšší soud, s podstatně vyšším počtem soudců a rozpočtem. Justice se tak stala dvouhlavou saní, přičemž ony hlavy k sobě nepřilnuly sesterskou láskou, ba jejich vzájemný vztah lze nejpřesněji označit čímsi z terminologie studené války.

Ani po pětadvaceti letech tak není vyřešena otázka, nakolik má Nejvyšší soud duplikovat činnost soudu Ústavního a přezkoumávat dovoláním napadená rozhodnutí sub specie namítaného porušení základních práv dovolatele: ÚS touto povinností NS opakovaně zavazuje, a NS opakovaně jeho názor ignoruje, takže u ÚS dnes leží desítky, ne-li stovky zjevně důvodných ústavních stížností tohoto druhu.

Nejen tím je arci způsobována zbytečná zátěž ÚS: přispívá k ní i nepovedená úprava žaloby pro zmatečnost v OSŘ, jež místo aby byla, tak jako někdejší zmateční stížnost, projednávána vyšším soudem, je předkládána k rozhodnutí tomu soudu, který pochybil.

Stejně tak existuje řada případů, kdy je ÚS stavěn do posice odvolacího nebo dovolacího soudu: bagatelní spory, spory, kde není přípustné dovolání, mj. rodinná agenda, nesprávně stanovené náklady řízení, nezákonné domovní prohlídky nebo odposlechy apod. Výstražným příkladem budiž nedávný nález, jehož obsahem je konstatace, že Nejvyšší správní soud neumí správně spočítat konec lhůty. K tomu by skutečně nejvyšší soudní orgán v zemi určen být neměl…

Ústavní soud, který má zhruba stejně soudců jako okresní soud, si chtě-nechtě musí z nápadu vybírat, a nutně se dopouští nespravedlnosti, jestliže důvodné ústavní stížnosti s frapantně neústavním odůvodněním odmítá a navíc v důsledku toho judikaturu zapleveluje právně absurdními a bezcennými usneseními.

Nechtěl bych ovšem tento soud jakkoli hájit, přes několik světlých okamžiků v jeho rozhodovací činnosti, občas následně horko-těžko korigovaných (kausa zrušené přísudkové vyhlášky a sdělení, že protiústavní rozhodnutí zůstávají vykonatelná, zákaz namátkových daňových kontrol apod.), se mi pětadvacetiletá historie tohoto soudu jeví spíše jako dvacet pět let pošlapávání lidských práv a obrany státních orgánů před občany.

Dovolím si vybrat několik nejkřiklavějších a nejostudnějších případů selhání tohoto soudu:

  1. nález Dreithaler a bezostyšné hájení ethnických čistek a zločinů na sudetoněmeckém obyvatelstvu;
  2. stanovisko Kinský, ve kterém soud vysvětlil, že účelem restitučního zákonodárství není náprava, ale legalisace poválečných komunistických zločinů;
  3. nález M. F. a J. P., kde ÚS potvrdil právo policie provádět selekci odposlechů a obhajobě dát k disposici jen ty, které svědčí proti obviněnému;
  4. nálezy týkající se dorovnání slovenských důchodů, jejichž jediným účelem bylo zvýšit životní úroveň ústavního soudce Pavla Holländera;
  5. několik nálezů, jimiž Ústavní soud neshledal nic protiústavního na tom, že soudy nemají pevná pravidla pro přidělování přísedících a volí je podle naprosto netransparentních, potenciálně účelových postupů; jakož i mnoho, mnoho dalších.

Zkrátka, důvodů blahopřát mnoho není: jaká česká justice, taková její hlava, na čemž nemůže ničeho změnit ani občasný výskyt výjimky potvrzující pravidlo, svědomitého a pracovitého ústavního soudce.

9 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5961

Garbage in, garbage out, praví stará informatická moudrost, s významem, že chybná vstupní data generují chybná data na výstupu. Pro českou justici lze pravidlo modifikovat tak, že jeho první polovinu vypustíme: soudy generují výstupy, které nemají s jejich vstupy téměř nic společného, a mírou překvapivosti by, domnívám se, hravě strčily do kapsy průměrně kvalitní generátor pseudonáhodných čísel.

Když navíc onen výstup projde jako filtrem průměrným absolventem žurnalistiky na UK, dostaneme titulek Okamuru je možné v oprávněných případech nazývat Pitomio, rozhodl soud. Proboha!

Bez hlubšího rozboru je jasné, že toto soud nevyřkl, arci jak to s tak řečeným Pitomiem Okamurou bylo doopravdy, zůstává zahaleno tajemstvím. Omezme se proto na několik obecných thesí.

Osoba v exponovaném postavení, najmě ve veřejné funkci, je povinna snášet kritiku, včetně kritiky neoprávněné, a chráněna je toliko před zjevnými excesy, které nemají vůbec reálný faktický základ. Kritika může být i zesměšňující, uštěpačná, satirická, ironická, sarkastická a vůbec docela pitomá, protože požadujeme-li od kritiky, aby takovou nebyla, zakážeme to, čím se demokracie liší od diktatury – právo na výsměch mocným.

Je pošetilostí hodnou českého soudce hodnotit, zda bylo zesměšnění jména, snad infantilní, nicméně pertinentní a nápadité, užito oprávněně; to je kategorie, která nemá v regulaci veřejného diskursu této úrovně a formy vůbec co dělat. Jinak bychom se mohli dočkat dne, kdy mne zažaluje některý z laureátů ceny Osel měsíce a soudy budou vážně zkoumat, zda jsem ocenění neudělil frivolně a zda je onen doopravdy takovým troubou, aby mu tato cena příslušela.

Uzavírám proto svou stručnou exhortaci konstatováním, že jako Pitomio se mi daleko více jeví senát Vrchního soudu v Praze, který tímto nebetyčně blbým způsobem rozhodl.

145 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Čapí hnízdo
Počet zobrazení: 9057