Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

O Yektovi Ergünu Uzunoglu jsem na tomto blogu již psal (Velká hra podvodníka Uzunoglu, Další exekuce na majetek Dr. Uzunoglu, Kurdský podvodník Uzunoglu neplatil ani za telefon).

Po senátoru Štětinovi kurdský hochštapler využívá další ze svých kontaktů mezi celebritami a své lži opakuje ústy Františka Janoucha (Mladá fronta Dnes, Neviditelný pes). O velkém nepříteli všech komunistů, exkomunistovi Jaromíru Štětinovi jsem iluse nikdy neměl; Františka Janoucha jsem naopak dosud pokládal za slušného člověka a mrzí mne, když vidím, jak hanebně je tímto podvodníkem zneužíván.

Hypothesa o tom, jak dnes již bývalý náměstek ministra spravedlnosti František Korbel Kurda nabídkou svých služeb vydíral, padá jako domeček z karet, pokud si položíme dvě jednoduché otázky:

Primo: Uzunoglu byl Korbelovou kanceláří zastupován již od června 2007 v jeho sporu s klíčovým svědkem v jeho trestní věci Gürkanem Gönenem, a to velmi úspěšně (za poskytnuté právní služby Kurd, jak je jeho zvykem, dodnes dluží). Proč se o tom Uzunoglu nikdy nezmínil? Nebylo to kvůli tomu, že jeho tvrzení, jak se na něj obrátil F. Korbel a snažil se mu vnutit své služby, by bylo takovou okolností přinejmenším znevěrohodněno? Nebyl to Korbel, kdo si vybral Uzunoglu, nýbrž prokazatelně Uzunoglu, kdo si vybral Korbela.

Secundo: Proč po údajném vydírání v r. 2007 Kurd mlčel, a to až do února 2009? A hlavně: proč nadále využíval služeb jeho kanceláře, a to v případě sporu s Gönenem i v další cause (ani v tomto případě nic nezaplatil) cca až do poloviny r. 2008? Byl-li vydírán, proč s Korbelovou kanceláří dále spolupracoval a proč se svým obviněním veřejně vystoupil až o půldruhého roku později?

Tolik, pokud jde o Františka Korbela. Pokud se týká mých vlastních účtů s Uzunoglu, ty jsou rovněž neuzavřené: více než rok jsem pro něj pracoval, zprostředkovával mu kontakty na advokáty a na znalce, připravoval pro něj právní analysy a zpracoval několik desítek podání (jež byla Kurdem využita a přinesla mu reálný prospěch, v jednom případě vedla k úspěchu i u Ústavního soudu). Přes všechny sliby jsem za tuto práci nedostal zaplaceno, a stálo mě půlroční úsilí, než jsem z hochštaplera vymohl aspoň úhradu hotových výdajů za rozsáhlou mediální rešerši, kterou jsem pro něj nechal zpracovat.

Náš účet není uzavřen, a Uzunoglu se může spolehnout, že nezapomínám: dokud za práci, kterou ode mě přijal, nezaplatí, může očekávat z mé strany všemožné obtíže, přičemž jsem rozhodnut jít na samou mez toho, co mi dovoluje zákon.

Absolutně nemíním stát se jednou z kavek, které tento podvodník oškubal; darebáctví nelze tolerovat a darebákům je třeba oplatit jejich vlastní medicinou.

2 komentáře
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Yekta Uzunoğlu
Počet zobrazení: 1951

Ve třetí části svého seriálu o ochraně osobnosti na Jiném právu píše Michal Ryška: "V oblasti ochrany osobnosti pak socialistický zákonodárce objektivizoval potřebu ochrany osobní lidské cti výlučným vymezením jako společenské vážnosti a až do roku 1990 vyloučil finanční náhradu z katalogu přípustných satisfakčních nástrojů při imateriální újmě."

Chtěl jsem záležitost vyřešit komentářem na Jiném právu, nebylo mu však dopřáno publikace, proto se o věci zmiňuji zde. Minimálně druhé tvrzení je totiž nepravdivé.

Komunistický § 13 ObčZ nejenže nevylučoval peněžitou satisfakci, ale činil ji dokonce dostupnější, než je nyní, po novele z r. 1990, jež stanoví náhradu v penězích jako subsidiární prostředek ("pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1…").

To neznamená, že by předlistopadové soudy relutární satisfakce přiznávaly, ale dělo se tak výlučně z důvodů ideologických: mělo se za to, že peníze nemohou být pro socialistického člověka legitimním zdrojem satisfakce.

Disparita mezi oficiální morálkou (vtělenou do dokumentu s komickým názvem "morální kodex budovatele komunismu") a hodnotovým žebříčkem skutečného "člověka z ulice" způsobovala, že žalobce by za utrpěnou újmu satisfakci v penězích rád přijal, ale soudy mu ji nemohly přiznat, protože to neodpovídalo režimnímu ideálu občanských ctností. V jiných případech, např. u náhrady škody, se tato konstrukce naštěstí neuplatňovala.

Nelehko se vede právu (a jeho adresátům) v době, která ideologicky deformovanou reflexi a ideál povýšila nad realitu…

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2638

Na frontě datových schránek klid, ba letní pohoda, chtělo by se říct. Pošta rozesílá přihlašovací údaje, orgány veřejné moci je zatím vesměs ignorují: aktivovaných datových schránek je dosud jen pár, např. ji má ombudsman, Úřad městské části Praha 1 nebo Český statistický úřad.

Nahlédneme-li však do zákona, zjistíme, že ten není letnímu klidu vůbec nakloněn.

Především totiž má-li adresát aktivní datovou schránku, musí ji orgány veřejné moci povinně používat pro doručování všech způsobilých písemností (§ 17 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb.) – s možností, že by orgán veřejné moci sám neměl datovou schránku a proto nebyl elektronického doručování schopen, zákon nepočítá. Doručuje-li se adresátovi, který má schránku, klasickou poštou, takové doručení nebude sice neúčinné, avšak neúčinná by byla např. fikce náhradního doručení – a to už není vůbec legrace, protože nesprávně vyznačená doložka vykonatelnosti může stát, případně územní samosprávný celek, přijít na pěkné peníze.

Zákonodárce také vůbec nepomyslel na situaci, že orgán veřejné moci nedokáže datovou schránku adresáta správně identifikovat. To bude zcela běžné v případě soudů, neboť ty znají datum narození účastníků jen v některých případech a pracují s adresou bydliště, nikoli s adresou trvalého pobytu, podle níž se identifikuje datová schránka. Ať by tedy soud chtěl sebevíc, datovou schránku mnoha účastníků prostě nedohledá.

Pro doručování opačným směrem platí ustanovení § 18 odst. 1 zákona: "Fyzická osoba, podnikající fyzická osoba a právnická osoba může provádět úkon vůči orgánu veřejné moci, má-li zpřístupněnu svou datovou schránku a umožňuje-li to povaha tohoto úkonu, prostřednictvím datové schránky."

To je především případ špatné legislativní techniky, neboť z textu není jasné, kdo má mít aktivní datovou schránku, zda odesilatel nebo adresát. Logickým výkladem bychom patrně mohli dovodit, že adresát, ale jediná alternativa to není: jazykový výklad naopak hovoří pro možnost, že se míní datová schránka odesilatele.

Vyjdeme-li z této hypothesy, nezbývá než dovodit, že odesilatel si může za každou zásilku, kterou nemohl odeslat orgánu veřejné moci elektronicky, nárokovat náhradu podle zákona č. 82/1998 Sb., protože se tu jedná o nesprávný úřední postup (úřad měl mít aktivní datovou schránku a neměl). Kromě poštovného to mohou být náklady na tisk, obálku, mzdové náklady osoby, která musela připravit podací arch a odnést zásilku na poštu…

Datové schránky zkrátka potvrzují, že jsou nedostatečně připraveným, podceněným projektem, a to jak technicky, tak i legislativně.
1 komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2701

Tak nám po delší těžké nemoci zesnuly komentáře na Jiném právu. R.I.P.

Jiné právo je blog věnovaný právu, který založila koncem roku 2006 skupina mladých českých právníků, "hochů, co spolu mluví", a který díky určité výlučnosti i velmi rozumné redakční politice získal zakrátko pověst prestižní publikace, kterou číst patří k dobrému tonu a do níž přispívat je znakem, že dotyčný v českém právu něco znamená. Je fakt, že některé texty jsou laděny hodně oficiosně, ba devotně, ale to je přirozený atribut právnické profese i vyjádření faktu, že bloggeři jsou kariérně na vzestupu a nemohou si dovolit otevřenou kritiku těch, kteří o jejich dalším osudu rozhodují.

Stejně zajímavé jako samotné blogposty byly i komentáře, zpočátku neregulované a volně plynoucí, někdy se svěžestí horské říčky, jindy, pravda, s kvalitami blízkými kanalisační stoce, jak už to v anonymním prostředí Internetu bývá nevyhnutelné.

Kamenem úrazu se stalo, že vedle osobností, jejichž odborné renomé nelze zpochybnit, jako je Zdeněk Kühn nebo Jiří Kindl, někteří ze zbylých "otců zakladatelů" jsou, smím-li parafrasovat Vančuru, právníci sice jen prostřední, ale tím ambiciosnější a tím více usilující o čistotu a positivní ladění komentářů. Ideálem byl komentář pochvalný, tolerovaly se texty neutrální, avšak poznámky kritické byly vnímány jako krajně nežádoucí a pokud možno eliminovány.

Nejprve byly zakázány přezdívky, čímž se sice diskuse kultivovala, ale v důsledku z ní zmizela řada zajímavých osobností, které by se s ohledem na své postavení netroufly pod posty podepisovat svým skutečným jménem: ne každý má tak tolerantního šéfa, aby mu dovolil na blog psát pod svým jménem, jako právník presidentské kanceláře Pavel Hasenkopf. Bloggeři sice deklarovali, že dovolí pseudonymy, pokud sami budou vědět, kdo pod nimi píše, ale fakticky to nedodržovali a celkem bezdůvodně a eraticky různé příspěvky pro tento údajný důvod mazali.

Poté byla zavedena moderace, která diskusi fakticky utlumila, a nakonec věci dospěly tak daleko, že již řadu dní na Jiném právu nesměl být publikován jediný komentář, neboť žádný text nevyhověl představě správců blogu o správném ladění: přípustné by patrně byly toliko komentáře začínající vzýváním velikosti Komárka, Bobka, Molka et cons., asi tak, jako na arabském trhu nabízejí prodejci ovoce invokací: "Ve jménu Alláha, fíky!"

I já jsem na Jiné právo svými komentáři řadu měsíců přispíval – a byl za to bloggery nenáviděn a ostouzen (a označován mimo jiné za "grafomana, který radostně diskutuje sám se sebou"). Snažil jsem se o maximálně vstřícný přístup, bez jakýchkoli provokací a excesů. Už tak činit nebudu, nenechám na sobě štípat dříví; nemám dál vůli snášet šikanu lidí, z nichž některých si odborně a lidsky vážím stejně málo, jako si oni váží mne – nechť žije sebeoslavný monolog, nová to forma českého blogu!

8 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2736

Jsou soudci, u jejichž jednání by měla justiční stráž podávat tablety proti bolesti hlavy hned u vchodu. Poslouchat výkon soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové Věry Adámkové bylo pro mne utrpením i jen ze záznamu, s občasným používáním rychloposuvu vpřed. Ve věci, jak pravidelní čtenáři mých blogů jistě vědí, jde o nárok na přiměřené zadostiučinění za více než roční protiprávní odpojení vodovodní přípojky čtyřčlenné rodině Habermannových z Lubníka.

Základním – a fatálním – problémem soudkyně Adámkové je komunikace. Dotazovat se nejméně pětkrát různými způsoby, jaké složky osobnostního práva žalobců byly shora popsaným jednáním porušeny anebo jak to zasáhlo do osobnosti žalobců, může jen někdo, kdo buď nečetl žalobu, anebo kdo na profesi soudce prostě nestačí. Nemyslím, že by šlo o zlou vůli, prostě každý z nás má jiné individuální předpoklady, někdo by byl dobrý soudce, jiný by uměl výborně prodávat noviny v trafice.

Při jednání je soudce arbitrem, který podle pravidel daných občanským soudním řádem "coachuje" diskurs mezi stranami, rozhoduje, které důkazy připustí a které ne, a především řízení vede jasným, srozumitelným a efektivním způsobem k cíli. To mi v případě hradeckého neštěstí v taláru naprosto chybělo, a tak nezbude, než se obrnit a další jednání u krajského soudu nějak přetrpět.

Jednání je odročeno na 8. září 2009 od 13.00 hod., opět v jednací síni č. 20. Analgetika s sebou.

Celý zvukový záznam ze včerejšího jednání je k disposici zde, ovšem varuji předem, záznam je zařazen v sekci Masochistův koutek.

Přidat komentář
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 1466