Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Z dnešních zpráv ze světa práva mne zaujaly dvě: jednak názor soudce Krajského soudu v Praze Roberta Pacovského, že u Davida Ratha závažnost obav z útěku postupně ubývá na intenzitě (jsem přesně opačného názoru), a ovšem kausa T-Mobile v. skautské hnutí, jež bude arci s největší pravděpodobností vyřešena mimosoudně.

Svoboda projevu zahrnuje i právo na kritiku, včetně kritiky znevažující a výsměšné, a i když v případě projevů určených ke komerčnímu, reklamnímu využití je tato ochrana inherentně slabší než u projevů politických, nespatřuji nic protiprávního na tom, je-li v reklamě zesměšňováno nikoli hnutí jako takové, ale ty z jeho stereotypisovaných projevů, které většině z nás směšné prostě připadají. I v ochraně osobnosti, resp. dobré pověsti právnické osoby, je nutné přihlížet k účelu zásahu, jímž je v daném případě prima facie a evidentně reklama vlastního, nekonkurenčního produktu.

Velmi nerad bych se dočkal doby, kdy budou zakazována parodická díla jako Cesta dom Zuzany Navarové nebo Hřebejkova prvotina Pějme píseň dohola (1989).

23 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: David Rath
Počet zobrazení: 3740

Okresní soud v Mostě vypracoval a doručil rozsudek ve věci Lucie Šlégrové, viněné přečinem závadového řečnění. Podrobný výklad ústavněprávních konotací kausy si od jeho četby arci neslibujte, soudkyně Bohumila Huňáčková byla zjevně hodnotově zformována v době, kdy byla ještě soudružkou a kdy samotná zmínka o existenci lidských práv mohla člověku snadno přivodit inkarceraci; otázkou, pravda, je, o kolik jsme na tom lépe dnes, kdy i ti nejprogresivnější advokáti chápou zmínky o ústavních právech spíš jako dekorativní, protokolárně povinnou součást svých podání…
5 komentářů
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Lucie Šlégrová
Počet zobrazení: 4137

Ani ne po dvou měsících kausa O drogách se nežertuje! zřejmě definitivně končí. Jako divák i daňový poplatník jsem zklamán: místo, aby, jak se v takto jasném případě sluší, o zproštění rozhodl Nejvyšší, případně Ústavní soud po osmi až deseti letech řízení, zkazí představení už státní zástupce dohledového SZ. Řekněte, jak k tomu přijdu, copak za své daně nemám právo na trochu víc popotahování nevinných!?

13 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 5593

Tak prý budeme mít pomník. V Plzni, připomínající čtvrt milionu lidí, kteří byli po Mnichovu vyhnáni ze Sudet do vnitrozemí. Nu dobrá, pomníků není nikdy dost, a vzhledem k poměrně vysokému tempu jejich strhávání a umisťování ve zvláštních, náhradních lokacích, jež zovou lapidária a představují materialisovanou formu komunisty tak vděčně traktovaného smetiště dějin, je pro zachování konstantní, kulturně relevantní míry zapomníkovanosti území státu potřebí vztyčovat pomníky nové a nové. Potud tedy se záměrem souhlasím.

Zvláštností toho plzeňského je drobnost: událost, již pomník hodlá memoralisovat, se nikdy nestala. Ani to bych neměl za překážku zásadního charakteru: kupř. na Vyšehradě je celý les soch zobrazující mythické postavy hrdinů padělaných Rukopisů, a nikomu to nevadí, třebaže shora zmíněné byly vytesány v době, kdy se v pravost Rukopisů už roky nevěřilo. Rozumný národ své umění nekádruje, nechce-li dopadnout jako komunisté, kteří po emigraci Waldemara Matušky vysílali pracujícím lidem milované Chalupáře beze zmínky, že titulní píseň nazpíval Stranu a vládu zradivší zpěvák, čímž se arci jen sami prvotřídně znemožnili (a nebyli první, jak víme, i libretto Prodané nevěsty se – po desítky let – napsalo samo). Vážně bych nechtěl vyjít procházkou na Vyšehrad a místo milovaných soch najít prázdné sokly, anebo v Národním divadle na oponě obdélníkové kryty z černého floru, zakrývající malby postav, jejichž historicita se nepotvrdila. Ano, přiznávám, chci být, minimálně v tomto ohledu, estheticky působivým způsobem klamán.

Pomník obětem vyhnání, jež nebylo, má nicméně svůj protipol, jež jeho plánované vztyčení činí politicky citlivějším, totiž neexistenci pomníku události, která se skutečně stala – poválečného vyhnání a genocidia sudetských Němců. Kdyby takový pomník existoval, hleděl bych na plzeňskou iniciativu smířlivěji, jako na lehce bizarní projekt, na jehož konci bude monstrum, jež naši vnuci budou jednou ukazovat svému potomstvu a vyprávět mu k tomu příběh o lži, kterou si jejich dědové vytvořili, aby sami před sebou ospravedlnili zločiny svých předků.

Neexistence a momentální nemožnost zřízení pomníku skutečného vyhnání je tím, co i mne nutí postavit se na stranu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku, jež, zcela právem, záměr kritisuje, oprávněně připomínajíc, že lidé, kteří opouštěli před 75 lety Sudety, tam předtím přišli jako nechtění emisaři státu, jenž se k podstatné části vlastního území začal chovat jako ke kolonii a k podstatné části vlastního obyvatelstva jako k nepříteli – a v r. 1938 na to doplatil.

Vést analogii mezi těmito dvěma událostmi je nemožné z řady důvodů: v r. 1938 nebyl – snad až na několik zcela ojedinělých výjimek – nikdo z odcházejících ani zabit, ani okraden, a to ani o nemovitý majetek, který v Sudetech čeští kolonisté zanechali (plány revidovat k Němcům nespravedlivou pozemkovou reformu ze začátku 20. let nebyly nikdy realisovány), a hlavně nikdo nebyl k odchodu nucen. Kdo chtěl, mohl zůstat, byť s tím, že by si musel najít novou práci, pokud by nebyl schopen nebo ochoten pracovat pro německý nacistický stát. O fakticitě vyhnání Čechů z pohraničí svědčí ostatně i zjištění, že na konci Protektorátu žilo v Sudetech více Čechů než před Mnichovem.

Jak probíhal spořádaný a humánní transfer sudetoněmeckého obyvatelstva po válce, víme: desetitisíce až statisíce mrtvých, téměř tři miliony lidí okradených o veškerý nemovitý a skoro všechen movitý majetek a zbavených domova i občanství, aniž by jejich vinou bylo v naprosté většině případů cokoli víc než nevhodný ethnický původ.

Až bude postaven důstojný pomník obětem této druhé události, postavme pomník i obětem té první.

70 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 11135

Přesněji retardovaných Romů ve školách, s cílem prokázat, že české speciální školství není segregované. Nápad za milion…

Podstatou myšlenky je, že bude-li možné prokázat, že při výběru děti pro zvláštní (aka praktické) školy nečiní stát rozdílu mezi dětmi romskými a neromskými, bude mít Česká republika zbraň proti těm, již ji obviňují z přetrvávající segregace a diskriminace ve školství. A aby bylo zaručeno, že výsledky budou takové, jaké stát potřebuje, rozhodnutí o ethnicitě učiní v konečném stupni ti, kteří mají na daném výsledku zájem, tedy učitelé ve školách.

Jenže to je, milí mí přehorliví státní úředníci, protiústavní. Podle čl. 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.

To znamená, že bude-li smět o zařazení dítěte do ethnické skupiny, byť jen pro účely jednorázového sčítání, rozhodovat někdo jiný než samo dítě (potažmo jeho zákonný zástupce), porušuje tím český stát svůj vlastní ústavní pořádek a je na místě proti takové zvůli se bránit cestou správního soudnictví.

Namítnete, že je absurdní dovolit, aby se viditelně české dítě prohlásilo za Papuánce nebo Egypťana. Není, a důvody jsou ústavněprávní. Nikdo totiž nesmí být na základě své ethnicity diskriminován, a údaj o ethnickém původu je tedy irelevantní.

Vytváření seznamů romských dětí je nadto nebezpečné i politicky: tento stát funguje 22 let a není nikde psáno, že tyto seznamy, dostanou-li se mu jednou do rukou, nebudou za dalších 30 nebo 40 let zneužity, tak jako byly kdysi nacisty zneužity seznamy holandských Židů. Soupis živého inventáře podle ethnicity, to je prostě něco, co slušný stát nedělá a dělat nesmí.

Myšlenka, že by se měly romské děti ve školách sčítat, a to na základě rozhodnutí shora, je s právem této země neslučitelná, a pevně věřím, že přihlásí-li se mi rodiče takto poškozených dětí, dokážeme společně sčítání zastavit.

A jen na závěr a na okraj podotkněme, že na hraně ústavnosti (a často i za ní) jsou i různé programy, které vyžadují, aby příjemce určitého benefitu – kupř. vysokoškolského stipendia – byl romského původu. Ani to není zákonem dovoleno, podpora určitého ethnika může směřovat k uspokojování jeho specifických potřeb, nikoli k jeho zvýhodnění před ostatními.

Aktualisováno.
Česká školní inspekce k tomu vydala tiskovou zprávu.

130 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 21705