Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Já vím, že se opakuji, a že jsem skoro o tom samém psal na Paragraphu, jenže co počít, když jde o thema tak naléhavé. Tedy mi, prosím, promiňte…

Podle internetové ankety uspořádané ČTK si z 2 394 respondentů 73 % myslí, že je správné, když součástí silniční kontroly bude od ledna povinně i dechová zkouška na alkohol. Zkusme si představit, jak by identická anketa dopadla ve Spojených státech. Tam by především čtenářům museli vysvětlit, co to je silniční kontrola, protože Američané něco takového vůbec neznají: policie může vozidla zastavovat jen v případě konkrétního podezření, nic jako namátkové kontroly technického stavu a vybavení a různé kryštofy v USA nemají. Pouhou představu, že by policisté něco takového rutinně pořádali, odmítne každý Američan s odporem jako principiálně neamerickou. Neslučuje se s ústavním principem respektu státu a jeho agentů k osobní svobodě každého jednotlivce.

Až bychom tedy Američanům vysvětlili, o co se jedná, a zeptali se jich, zda by taková kontrola měla zahrnovat i povinné foukání do balonku, setkali bychom se opět s nepochopením: copak je normální, aby někdo musel policii dokazovat, že není opilý? Pokud je na něm opilost znát, je to něco jiného, ale každý a vždycky? To tam, guys, v tom vašem evropském zapadákově neznáte ani tak základní právní zásady, jako je presumpce neviny?

Češi jsou jiní. Nejenže policejní šikanu tolerují, ale jak ukazují různé průzkumy veřejného mínění, přímo ji milují a aktivně se jí dožadují. Řidič poskakující jako cvičená opička kolem auta a vytahující na pokyn policisty tu lékárničku, tu reservu, tu reflexní vestu, podle toho, co zrovna zákonodárce uznal za součást povinné výbavy, toť věrný obraz české mentality na počátku 21. století.

Je v tom cosi infantilního – na jednu stranu nám buserace, jaksi in concreto, zejména směřuje-li proti nám osobně, vadí, na straně druhé se jí in abstracto domáháme, protože máme dojem, že jen tak se zvýší pořádek, a Pořádek, to je v České republice tradičně hodnota hodnot, ideál, jemuž jsme ochotni obětovat téměř vše ostatní.

Je snadné vládnout národu, jenž se vyznačuje takovými charakteristikami. Jen, řekl bych, ten pocit z vládnutí asi nebude to pravé, protože politik si ze všeho nejvíc musí připadat – odpusťte ten příměr – nikoli jako státník, nýbrž jako pasák dobytka.

Aktualisováno.
Ex post zjišťuji, že se opakuji ještě víc, než jsem si myslel. Toto jsem napsal na podobné thema v r. 2000 do Gazety Wyborczej.

20 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4007

Na celkem nudném medailonku ze života litvínovských strážníků (na který upozornil Nautilus) mne nejvíc zaujala pasáž o tom, jak strážníci zastavili osobní automobil a zkontrolovali jeho osádku, protože každé auto časně ráno je podezřelé.

Velkým obloukem jsme tak došli zpět tam, odkud jsme v r. 1989 vyšli: občan je tu znovu cimrmanovským sprostým podezřelým a policista má zase to právo, které se až do Listopadu považovalo za samozřejmé – právo buserovat, koho si zamane.

Není náhoda, že např. ve Spojených státech nesmí policista zastavit osobní automobil, aniž by měl zcela konkrétní podezření (je na to i rozsáhlá judikatura). Ve východní Evropě se naopak bere za samozřejmost, že policie smí automobily nejen po libosti zastavovat, ale i prohledávat. Je to kulturní rozdíl, k jehož překonání dvacet let nestačí, a možná nebude stačit ani celé další století.

Zatímco v USA je tu stát a jeho policie pro občana, v České republice je občan poddaným státu a policisté, státní biřicové, jsou tu od toho, aby občanům toto jejich poddanství při každé příležitosti připomínali.

2 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3183

V případu, o němž jsme psali i na tomto blogu, došlo k lehce překvapivému obratu: Okresní soud Praha-západ, který popírače Stworu předtím trestním příkazem odsoudil k desetiměsíční podmínce, dnes rozhodl opačně a obžalovaného zprostil obžaloby.

Moje stanovisko ke Stworovi a jeho zločinu zůstává neměnné: Jen jen málo věcí, které mi vadí víc než antisemitismus – jednou z nich je potlačování svobody projevu.

Aktualisováno.
Velmi působivou závěrečnou řeč zveřejnil V. Stwora na svém serveru.

1 komentář
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 2555

V oblasti datových schránek je stále rušněji a zábavněji. Nejvíce mne pobavila myšlenka obrany před phishingem tím, že funkční link byl nahrazen upozorněním a adresou vypsanou v textu: pokud uživatel přijde na podvrženou stránku a tam najde tlačítko funkční, určitě okamžitě přijde na to, že se stal obětí podvodu!

Povedená taškařice je také captcha vytvořená tak, aby byla pro lidského uživatele složitá a pro stroj snadná: takříkajíc Turingův test naruby. Bonbonkem je umístění captchy za přihlašovací obrazovku, nikoli před ni. Potenciální útočník má smůlu: získá informaci, že crackingový robot objevil, že k datové schránce schránce ah7z28 patří heslo ahojfranto, ale dál se nedostal, jelikož následovala zákeřná a složitá captcha, kterou bude muset vyluštit cracker-člověk (anebo bude muset napsat několikařádkový kod k jejímu prolomení).

Také se chystám na SOAPové API datových schránek. Přes údajnou chaotičnost serverové části ho lze zdolat poměrně snadno: objevila se celá řada aplikací, vesměs těžce předražených, jejichž autoři to dokázali. Původně jsem měl v úmyslu vyvíjet v Jythonu (samotný (C)Python na tom není nejlépe s podporou technologie SOAP/WSDL), ale jak se ukázalo, půjde to i v bez javových knihoven.

Moje nároky nejsou velké: pro rutinní práci rozhraní z příkazového řádku, pro přístup z terénu chci jednoduchou nadstavbu nad ISDS, která bude fungovat i z běžného prohlížeče (včetně toho, který mám v Nokii N810), bez jakýchkoli proprietárních a nekompatibilních doplňků.
3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2470

Že je Česká republika již nejméně od Grossovy éry zemí odposlechům zaslíbenou, že v přepočtu na obyvatele se v počtu soudem povolených odposlechů pohybujeme na úrovni stonásobku stavu v civilisovaných zemích, a že soudy povolují odposlechy i u zcela bagatelní kriminality, mi bylo víceméně známo. Co jsem nevěděl, je, jaké skandální poměry panují ohledně toho, co se s odposlechem děje předtím, než je předložen soudu k provedení důkazu.

Naivně jsem se domníval, že záznam odposlechu se stane součástí trestního spisu a strany – obžaloba a obhajoba – z něj vyberou ty hovory a jejich části, které pokládají za relevantní, a navrhnou je jako důkaz u hlavního líčení.

Omyl: jak jsem – notně udiven a lehce zděšen – zjistil, toto právo má pouze policie, obviněný má přístup pouze k těm odposlechům, které policie vybere jako důkaz, a sám nic navrhovat nemůže. Že policie navrhne jako důkaz pouze to, co svědčí v neprospěch obviněného, je přitom nasnadě.

Uvidíme, jak tuto praxi zhodnotí Ústavní soud, jemuž je směřována ústavní stížnost dvou ze čtrnácti extremistů, kteří jsou od června stíháni za organisaci serie koncertů zakázané hudby. Mnoho si od toho neslibuji; o to větší jsou však chance u Evropského soudu pro lidská práva, který by při troše dobré vůle mohl být poměry v českém trestním řízení zděšen stejně jako já.

Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Power
Počet zobrazení: 2964