Že je Česká republika již nejméně od Grossovy éry zemí odposlechům zaslíbenou, že v přepočtu na obyvatele se v počtu soudem povolených odposlechů pohybujeme na úrovni stonásobku stavu v civilisovaných zemích, a že soudy povolují odposlechy i u zcela bagatelní kriminality, mi bylo víceméně známo. Co jsem nevěděl, je, jaké skandální poměry panují ohledně toho, co se s odposlechem děje předtím, než je předložen soudu k provedení důkazu.
Naivně jsem se domníval, že záznam odposlechu se stane součástí trestního spisu a strany – obžaloba a obhajoba – z něj vyberou ty hovory a jejich části, které pokládají za relevantní, a navrhnou je jako důkaz u hlavního líčení.
Omyl: jak jsem – notně udiven a lehce zděšen – zjistil, toto právo má pouze policie, obviněný má přístup pouze k těm odposlechům, které policie vybere jako důkaz, a sám nic navrhovat nemůže. Že policie navrhne jako důkaz pouze to, co svědčí v neprospěch obviněného, je přitom nasnadě.
Uvidíme, jak tuto praxi zhodnotí Ústavní soud, jemuž je směřována ústavní stížnost dvou ze čtrnácti extremistů
, kteří jsou od června stíháni za organisaci serie koncertů zakázané hudby. Mnoho si od toho neslibuji; o to větší jsou však chance u Evropského soudu pro lidská práva, který by při troše dobré vůle mohl být poměry v českém trestním řízení zděšen stejně jako já.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Policajt Velké Ucho a jeho přátelé
- Autor: Tomáš Pecina
- Nadřazená kategorie: Naše případy
- Kategorie: Power
- Počet zobrazení: 2614
Číst dále...