Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Po Entropě je další událostí, o níž by bylo lze jen těžko přesvědčit nezaujatého diváka, že ji nevymysleli tvůrci filmu Borat, vajíčková válka proti představitelům sociální demokracie.

Fascinující je šíře hlasů pro vaječné útoky, a hledání jejich legitimity v Paroubkově postoji k CzechTeku v r. 2005, ne-li ještě dále v minulosti. Jenže ani fakt, že Jiří Paroubek se presentuje jako neobyčejný hulvát (nedělá to z plaisiru, ale kvůli svým voličům, k jejichž hlasům je hulvátství spolehlivým klíčem), nedává nikomu právo vylučovat jej z fairové politické soutěže a z práva na svobodné vyjádření politických názorů.

A tak zase jednou po dlouhé době naprosto souhlasím s Václavem Klausem.

Jedno vejce je recese, sto vajec je politický gangsterismus.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1350

Na včerejší tiskové konferenci se představitelé karlovarského magistrátu pochlubili novinářům svým úspěchem ve věci exekuce na informace, který označili za "velké zadostiučinění". Nebyl bych na jejich místě tak triumfální, vzhledem k průběhu událostí by magistrátu slušela spíše tichá skromnost.

Vedle nákladů exekuce prý budu muset zaplatit i škodu, která městu vznikla. Na to jsem upřímně zvědav, vzhledem k tomu, že moje jednání, na rozdíl od jednání protistrany, nebylo v žádné fasi protiprávní, nelze o náhradě škody ani o jakékoli satisfakci uvažovat.

Musím ovšem opravit své původní odhodlání žalovat o náhradu škody kraj. Pokud už dojde k tomu, že budu k úhradě nákladů exekuce pravomocně odsouzen, nezažaluji kraj, ale stát, neboť jde o případ, kdy škoda vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí vykonatelného bez ohledu na právní moc, a za ni odpovídá ministerstvo spravedlnosti.

Jinou variantou je, že náklady zaplatí město, anebo si náklady ponese sám exekutor; Ústavní soud tuto variantu – k velké nelibosti exekutorské lobby – rovněž v některých situacích připouští.

2 komentáře
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Karlovy Vary
Počet zobrazení: 2271

Mimořádný soudcovský talent nám, zdá se, vyrůstá v severních Čechách. Teplický soudce Miroslav Čapek, který o doktrině otráveného ovoce doposud neslyšel, což mu, pravda, ani v nejmenším nebrání soudit a odsuzovat k nepodmíněným trestům, se blýskl dalšími dvěma výroky.

Nejprve na adresu tohoto roztomilého nácíčka pravil: "Jestliže si pořídí fotografie a natočí se, tak zodpovídají za to, co tam dělají. Když si je pak umístí na internet, tedy do veřejného prostoru, musí počítat, že informace mohou i ze zaheslovaných stránek uniknout", a poté s notnou dávkou, jak jsme kdysi říkávali, "historického optimismu dělnické třídy" sdělil ČTK: "Je to podobné, jako by policie při vyšetřování krádeže našla v ukradeném počítači dětskou pornografii. Nikdo by se prý pak nedivil tomu, kdyby majitele počítače policisté začali stíhat za její držení."

Inu, divil…

Aktualisováno.
Další informace o soudci Čapkovi přinesla Lucerna Wikipedie.

5 komentářů
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 2657

Co je to právní, resp. policejní stát? Navzdory přesvědčení laiků, novináře v to včítaje, policejní stát není stát, kde najdete na každém rohu četníka, a právní stát není takový stát, ve kterém se život řídí zákony a vůbec právními předpisy. Rozdíl je subtilnější a spočívá ve vzájemném vztahu občana a státu: zatímco v policejním státě je občan, nespokojený s výkonem státní správy, odkázán na možnost poslat nadřízenému chybujícího nejvýš poníženou supliku, v právním státě (Rechtsstaat) může občan stát žalovat.

Kvalita právního státu se projevuje v tom, v jakém postavení se občan v takovém řízení nachází a jaké reálné šance má. V principu existují tři situace, kdy jako žalovaný před soudem vystupuje stát: 1. občan (anebo soukromá právnická osoba, ale tuto eventualitu pomiňme, je jen obdobou téhož) nespokojený s rozhodnutím správního úřadu může pravomocné správní rozhodnutí napadnout u soudu, který jeho správnost přezkoumá; 2. občan, který se domnívá, že byl jednáním státních orgánů poškozen, může požadovat náhradu škody (včetně nemajetkové újmy); a 3. se státem lze vést občanskoprávní spor jako s každým jiným subjektem, např. se domáhat určení, že nemovitost zapsaná ve vlastnictví státu patří ve skutečnosti občanovi.

Ve všech případech rozhoduje spor soud – tedy orgán státu, jednoho z účastníků řízení – a je proto důvodný předpoklad, že nebude nestranný. Tomu má odpomoci řada opatření, která závislost soudce na státu, resp. na exekutivě oslabují: výkonná moc nemůže soudce svévolně překládat z místa na místo, nesmí mu snížovat plat ani jej jinak trestat, trestně stíhat jej smí jen za splnění zvláštních předpokladů apod.

Paradoxně, ačkoli míra soudcovské nezávislosti je v České republice až absurdně vysoká, ve sporech občana se státem narážíme na soudcovskou zaujatost překvapivě často.

Relativně nejlépe je na tom správní soudnictví, které sice funguje v tzv. plné jurisdikci teprve šest let, avšak většina rozsudků není touto imanentní stranickostí soudce zatížena. A pokud ano, je tu Nejvyšší správní soud, který se po několika prvních klopýtavých letech vypracoval v nejkvalitnější (bohužel zdaleka nikoli nejrychlejší) soud v této zemi a který tento druh zaujatého rozhodování běžně koriguje.

Horší je to v občanskoprávních sporech se státem. Vedle zákonné nerovnosti spočívající v osvobození státu od soudního poplatku přichází řada soudců do soudní síně jako spojenec a "orgán" žalovaného. Žalobci nemají mnoho šancí, ať jsou to restituenti nebo třeba katholická církev, marně se pokoušející exkomunisty v senátech Nejvyššího soudu přesvědčit, že kostely by měly patřit církvi a nikoli "všemu pracujícímu lidu".

Nejhorší je to ve sporech o náhradu škody: tam dosud vládnou zásady policejního státu v celé jeho byrokratické velkoleposti a kráse. Zásadou, často maskovanou pod pojmem objektivního hlediska posuzování újmy, je, že občan má právo na náhradu jen v případě, kdy sama výkonná moc přiznala svou chybu. V praxi to např. znamená, že zbije-li vás policista, nemáte nárok na náhradu, ledaže by sám stát tohoto policistu odsoudil pro trestný čin. Pokud tomu tak není, soud vychází z posouzení incidentu "příslušnými orgány", a i kdybyste se udokazovali, nad neomylným státem vyhrát nemůžete. O oprávněnosti žaloby tak nerozhoduje soud, ale sám žalovaný.

Jednou z prvních vlaštovek a zásahem do této protiústavní praxe je nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/08 (soudce zpravodaj: ano, kdo jiný než Eliška Wagnerová). Ve věci šlo o to, že občan "kverulant" byl soudem částečně zbaven způsobilosti k právním úkonům tak, že "není způsobilý samostatně jednat před soudem a s orgány státní správy a územní samosprávy" – tedy aby se úřady a soudy nemusely zabývat jeho podněty.

Po několika letech poškozený dosáhl zrušení tohoto protiústavního rozsudku, avšak když se obrátil na stát s nárokem o omluvu a čtvrtmilionovou satisfakci, neuspěl. První stupeň – Městský soud v Praze a svou fenomenální hloupostí proslulá soudkyně Dagmar Stamidisová – uvedl, že "soud v tomto řízení nemůže přezkoumávat rozhodnutí a postup soudu v jiném řízení", a Vrchní soud v Praze k tomu jako kolovrátek dodal, že "omezení způsobilosti k právním úkonům ve smyslu ust. § 10 odst. 2 OZ lze sice chápat jako zásah do osobnostních práv, avšak nejde o zásah neoprávněný, poněvadž rozhodování soudu a jeho postup v řízení je výkonem soudní moci (čl. 81 Ústavy ČR), což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv ustanovením § 11 a násl. OZ". Tedy ono známé: stát se nikdy nemýlí, chybovat může jen občan.

Ústavní soud oba rozsudky zrušil a v § 37 nálezu obiter dictum jednoznačně stipuloval, že napadený rozsudek o omezení svéprávnosti je nutno pokládat za nezákonný (a soud v řízení o náhradě škody je oprávněn – a povinen – takový rozsudek přezkoumat). Otázkou je, jaký praktický dopad to bude mít zejména na odvolací pražský vrchní soud, který ve své konservativní rozhodovací praxi dosud opomněl reflektovat nejen existenci Ústavního soudu, ale, obávám se, i Listopad 1989.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1666

Dobře jsem udělal, že jsem neudělil květnovou cenu Osel měsíce za lehce šokující usnesení Krajského soudu v Plzni. Zaslouží si ji totiž jiné judikatorní dílo, rozsudek Městského soudu v Praze, kterým soudkyně Lobotková rozhodla, že se vydavatel Haló novin nemusí omluvit Janu Šináglovi za to, že jej list označil za prostoduchého a vulgárního antikomunistu a že kritickou pasáž odvolání Miroslava Grebeníčka ocitoval jako názor Vrchního soudu v Olomouci, takže vznikl dojem, že Šináglovo jednání odsoudil sám vrchní soud.

Soudkyni Jaroslavě Lobotkové budou oslí uši (mimořádně v provedení s malou rudou hvězdičkou na konci boltce), kterými vyznamenáváme podobně pozoruhodná díla v oboru práva, jistě slušet, zaslouží si je právem.

Aktualisováno.
Odvolání.
2 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 3392