Co je to právní, resp. policejní stát? Navzdory přesvědčení laiků, novináře v to včítaje, policejní stát není stát, kde najdete na každém rohu četníka, a právní stát není takový stát, ve kterém se život řídí zákony a vůbec právními předpisy. Rozdíl je subtilnější a spočívá ve vzájemném vztahu občana a státu: zatímco v policejním státě je občan, nespokojený s výkonem státní správy, odkázán na možnost poslat nadřízenému chybujícího nejvýš poníženou supliku, v právním státě (Rechtsstaat) může občan stát žalovat.

Kvalita právního státu se projevuje v tom, v jakém postavení se občan v takovém řízení nachází a jaké reálné šance má. V principu existují tři situace, kdy jako žalovaný před soudem vystupuje stát: 1. občan (anebo soukromá právnická osoba, ale tuto eventualitu pomiňme, je jen obdobou téhož) nespokojený s rozhodnutím správního úřadu může pravomocné správní rozhodnutí napadnout u soudu, který jeho správnost přezkoumá; 2. občan, který se domnívá, že byl jednáním státních orgánů poškozen, může požadovat náhradu škody (včetně nemajetkové újmy); a 3. se státem lze vést občanskoprávní spor jako s každým jiným subjektem, např. se domáhat určení, že nemovitost zapsaná ve vlastnictví státu patří ve skutečnosti občanovi.

Ve všech případech rozhoduje spor soud – tedy orgán státu, jednoho z účastníků řízení – a je proto důvodný předpoklad, že nebude nestranný. Tomu má odpomoci řada opatření, která závislost soudce na státu, resp. na exekutivě oslabují: výkonná moc nemůže soudce svévolně překládat z místa na místo, nesmí mu snížovat plat ani jej jinak trestat, trestně stíhat jej smí jen za splnění zvláštních předpokladů apod.

Paradoxně, ačkoli míra soudcovské nezávislosti je v České republice až absurdně vysoká, ve sporech občana se státem narážíme na soudcovskou zaujatost překvapivě často.

Relativně nejlépe je na tom správní soudnictví, které sice funguje v tzv. plné jurisdikci teprve šest let, avšak většina rozsudků není touto imanentní stranickostí soudce zatížena. A pokud ano, je tu Nejvyšší správní soud, který se po několika prvních klopýtavých letech vypracoval v nejkvalitnější (bohužel zdaleka nikoli nejrychlejší) soud v této zemi a který tento druh zaujatého rozhodování běžně koriguje.

Horší je to v občanskoprávních sporech se státem. Vedle zákonné nerovnosti spočívající v osvobození státu od soudního poplatku přichází řada soudců do soudní síně jako spojenec a "orgán" žalovaného. Žalobci nemají mnoho šancí, ať jsou to restituenti nebo třeba katholická církev, marně se pokoušející exkomunisty v senátech Nejvyššího soudu přesvědčit, že kostely by měly patřit církvi a nikoli "všemu pracujícímu lidu".

Nejhorší je to ve sporech o náhradu škody: tam dosud vládnou zásady policejního státu v celé jeho byrokratické velkoleposti a kráse. Zásadou, často maskovanou pod pojmem objektivního hlediska posuzování újmy, je, že občan má právo na náhradu jen v případě, kdy sama výkonná moc přiznala svou chybu. V praxi to např. znamená, že zbije-li vás policista, nemáte nárok na náhradu, ledaže by sám stát tohoto policistu odsoudil pro trestný čin. Pokud tomu tak není, soud vychází z posouzení incidentu "příslušnými orgány", a i kdybyste se udokazovali, nad neomylným státem vyhrát nemůžete. O oprávněnosti žaloby tak nerozhoduje soud, ale sám žalovaný.

Jednou z prvních vlaštovek a zásahem do této protiústavní praxe je nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/08 (soudce zpravodaj: ano, kdo jiný než Eliška Wagnerová). Ve věci šlo o to, že občan "kverulant" byl soudem částečně zbaven způsobilosti k právním úkonům tak, že "není způsobilý samostatně jednat před soudem a s orgány státní správy a územní samosprávy" – tedy aby se úřady a soudy nemusely zabývat jeho podněty.

Po několika letech poškozený dosáhl zrušení tohoto protiústavního rozsudku, avšak když se obrátil na stát s nárokem o omluvu a čtvrtmilionovou satisfakci, neuspěl. První stupeň – Městský soud v Praze a svou fenomenální hloupostí proslulá soudkyně Dagmar Stamidisová – uvedl, že "soud v tomto řízení nemůže přezkoumávat rozhodnutí a postup soudu v jiném řízení", a Vrchní soud v Praze k tomu jako kolovrátek dodal, že "omezení způsobilosti k právním úkonům ve smyslu ust. § 10 odst. 2 OZ lze sice chápat jako zásah do osobnostních práv, avšak nejde o zásah neoprávněný, poněvadž rozhodování soudu a jeho postup v řízení je výkonem soudní moci (čl. 81 Ústavy ČR), což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv ustanovením § 11 a násl. OZ". Tedy ono známé: stát se nikdy nemýlí, chybovat může jen občan.

Ústavní soud oba rozsudky zrušil a v § 37 nálezu obiter dictum jednoznačně stipuloval, že napadený rozsudek o omezení svéprávnosti je nutno pokládat za nezákonný (a soud v řízení o náhradě škody je oprávněn – a povinen – takový rozsudek přezkoumat). Otázkou je, jaký praktický dopad to bude mít zejména na odvolací pražský vrchní soud, který ve své konservativní rozhodovací praxi dosud opomněl reflektovat nejen existenci Ústavního soudu, ale, obávám se, i Listopad 1989.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)