V článku Nechte si ty drby, pane! jsme se stručně vyjádřili k případu kárného řízení ve věci soudce Městského soudu v Praze Kamila Kydalky, jenž je viněn z toho, že – striktně off-record – sdělil reporterce Sabině Slonkové, co se říká o početí nechvalně proslulého článku II Klausovy amnestie z r. 2013, tedy že si ji objednal za blíže neupřesněnou částku (hovoří se až o 300 milionech korun) tunelář Pavel Tykač. V nadcházejícím týdnu by mělo být o kárném návrhu senátem v čele s Jakubem Camrdou rozhodnuto.

Případ shledáváme poněkud tragikomickým, protože státní útvar, kde skončí vyšetřování podezření z korupčního jednání podobného magnituda tím, že je odsouzen soudce, který cosi k thematu intimuje mediím, působí dojmem čehosi malebného, tropického a banánovníky porostlého, arci v žádném případě členského státu Evropské unie a Rady Evropy.

Bývaly doby, kdy jsme měli za to, že co do míry komické absurdity nemůže nic překonat soudní spor na ochranu osobnosti, v němž se Pavel Hasenkopf bránil proti nařčení, že autorem amnestie je on, leč mohli jsme se mýlit a Kydalkovo kárné řízení posune meze možného ještě dál.

V této kause je špatně úplně všechno: Samotný fakt, že existují trestní stíhání, která nejsou – aniž by se obviněný skrýval nebo jinak stíhání znemožnil – skončena za osm let, se vymyká chápání kterékoli prosté, právnickým vzděláním nepostižené osoby. Stejně tak absence zákonného ustanovení, které by takovým excesům bránilo, tedy příkazu zastavit podobná enormními průtahy charakterisovaná stíhání pro neúčelnost ex lege. Rovněž tak možnost, že president republiky, tedy ústavní ceremoniář, mohl ještě nedávno na základě vlastního, ničím neomezeného rozhodnutí a bez možnosti okamžité revokace parlamentem udělit jakkoli rozsáhlou a libovolně vymezenou amnestii. A ovšem i to, že přijal-li by president za podobné rozhodnutí úplatek, směl tak učinit beztrestně. A konečně, že pro Tykače, platí-li Kydalkova verse, bylo jednodušší koupit si zastavení svého stíhání v rámci amnestie, která dopadla na tisíce dalších osob, než zaplatit si ho poctivě a individuálně u svého vyšetřovatele nebo státního zástupce.

Kdykoli jsme svědky, případně dokonce účastníky, sezení právníků, již s profesi vlastní žvanivostí probírají aspekty trestní politiky tohoto státu, už-už bychom uvěřili, že řečenými notábly učeně probírané má nějaký vztah k realitě, leč vzpomeneme si na několik případů, jaký odraz má tato politika ve skutečném světě: na Radovana Krejčíře, který z domovní prohlídky prostě odešel (s nulovým dopadem do osobní svobody těch, kteří ho měli střežit), na tunel do Mostecké uhelné, který trestní orgány s úspěchem vyšetřily (jen je smůla, že nikoli české, nýbrž švýcarské), na Koudelko-Klausovu amnestii a spory o jejím nepůvodu, na Lukáše Nečesaného a nenávodnou fotorekognici, jíž byl z pokusu o vraždu usvědčen, na hlinského znásilňovače Jana Šafránka a jeho babetu, na které na místo činu musel přijet, přestože se ukázalo, že tam vůbec nebyl, na Vlastimila Pechance, který byl sice celý v bílém, ale byl jednoznačně usvědčen svědky, kteří spolehlivě popsali jeho tmavé oblečení, a nejnověji na Michala Šnajdra, který na Mírově může už půl roku přemýšlet o tom, proč v domněle právním státě má přání zkorumpovaného policisty a úplatného státního zástupce vyšší sílu než celé trestní právo.

Předpokládáme, že do této utěšeně rostoucí sbírky zakrátko přibude i Kamil Kydalka, jediný skutečně odhalený a potrestaný viník v případu Klausovy abolice.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)