Autorem blogu je 
V přemíře událostí by neměl uniknout pozornosti nález Ústavního soudu ve věci Hany Pejřilové (jejíž jméno, bez ohledu na to, o jak intimní věc se jedná, Ústavní soud na svém webu necitlivě zveřejnil), ženy, která se marně domáhá dokončení umělého oplodnění po smrti svého manžela, dárce spermatu.
Ústavní soud toleroval obecným soudům to, co jindy nazývá sofistikovaným odůvodňováním bezpráví, a neposkytl ochranu přirozenému právu ženy zplodit dítě se svým již nežijícím manželem. Argumentaci Nejvyššího soudu, jíž Ústavní soud přisvědčil, neshledáváme ústavně konformní.
Stěžejní otázkou, o kterou soudy své rozhodnutí opřely, je neexistence nejvýš šest měsíců starého souhlasu manžela s provedením zákroku, tedy s využitím jeho zárodečných buněk. Důvodem, proč manžel souhlas neudělil, je arci v tomto případě jeho smrt, přičemž jeho poslední vůle byla, pokud se této záležitosti týká, jednoznačná. Na presumpci trvání vůle nežijící osoby je přitom založeno celé dědické právo, a nikoho nenapadne, aby žádal soud o nahrazení projevu vůle mrtvého rozhodnutím soudu – což v tomto případě bylo od stěžovatelky technicky vyžadováno.
Souhlasíme, že je věcí zákonodárce, aby možnost postmortálního oplodnění upravil, a to i případně tak, že je zakáže (a na Ústavním soudu je přezkoumat, zda jde o zákaz souladný s ústavním pořádkem, pokud o to bude kvalifikovaným způsobem požádán), ovšem česká právní úprava takový zákaz neobsahuje: podmínka trvajícího souhlasu obou partnerů nemůže být vykládána extensive tak, že muž nesmí před okamžikem umělého oplodnění zemřít.
Co nás na nálezu, a především na rozsudku Nejvyššího soudu, pobouřilo nejvíc, je tvrzení, že je realisováno právo dítěte narodit se do úplné rodiny. Pokud takové právo existuje, je snad namístě nedobrovolná interrupce všech žen, které se rozhodly vychovávat své dítě jako svobodné matky? A neměly by být vůbec po rozchodu manželů děti usrmceny? Vždyť i ony přece mají právo na život v úplné rodině! Neznáme křiklavější příklad, kdy je ústavní právo vykládáno v hrubém rozporu s jeho smyslem.
Rozhodnutí H. Pejřilové zplodit a vychovávat dítě svého nežijícího manžela mělo být respektováno, neboť nepochybujeme, že bylo učiněno svobodně a po zralé úvaze a je podloženo racionálními důvody.
Proto tleskáme disentu Davida Uhlíře a nesouhlasíme s majoritou, v daném případě představovanou Tomášem Lichovníkem a Vladimírem Sládečkem.
Komentáře
Jistě není v pořádku, aby někdo cíleně přivedl nepřirozenou cestou ditě, které si nemůže vybírat, do neúplné rodiny a vyžadoval po státu, aby svrchu zmíněné oplodnění zařídil, zprostředkoval a poté rodinu živil. Nejde ani tak o finanční náklady, jako spíš o to, že státní (systém, zdravotnictví, et cetera) úmyslně přivádí dítě do nepřirozené situace. To není jen věc matky.
Vůli otce, který si přeje zcela nezodpovědně posmrtně přivést na svět dítě, o které se z definice nemůže postarat a věnovat se mu, je nemravné vycházet vstříc.
Soudní rozhodnutí je morálně správné.
Kromě jiného pan Pecina nesprávně argumentuje, když píše
,poskytnout ochranu přirozenému právu´. To, co je přirozené nepotřebuje ochranu ke svému uskutečnění. Jediné, co může potřebovat ochranu je, když je někomu bráněno ve výkonu jeho přirozeného práva. Kdyby nežijící manžel toto přirozené právo měl, kauza by nebyla.
Konečně, součásti ústavního pořádku nepodléhají přezkumné pravomoci Ústavního soudu a není mi tedy docela jasné, jak by Ústavní soud s ním mohl posoudit soulad/nesoulad v článku popsaného ,zákazu´.
se paní mohla nechat oplodnit od anonymního (třeba i mrtvého) dárce a nejde to od neanonymního (třeba i mrtvého) manžela. Je ještě nezplozené dítě účastníkem dědického řízení ?
RSS kanál komentářů k tomuto článku