Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Jelikož, jak vysvětleno minule, právo v této zemi – snad dočasně – není, je vhodná doba na články rekapitulační a reminiscenční. Začněme tím, co podle našeho subjektivního pohledu česká justice za posledních cca 20 let, kdy její výstupy blíže a nikoli jen striktně laicky sledujeme, nejvíce zorala, pohnojila a, žel, nesklidila, neboť plody jejích neúspěchů sklízíme my, poddaný lid.

Výběr i pořadí jsou rovněž zcela subjektivní, a budeme rádi, když v komentářích náš bottomlist vhodnými dalšími příklady rozhojníte.

Protože jde o žebříček záporný, přiřadili jsme každé položce záporné číslo: čím závažnější affaira, tím nižší pořadí.

−1. Kárné stíhání soudců Kydalky a Zbránka. Co bohovi, to nikoli volovi, poznali posledně řečení, soudce Městského soudu v Praze Kamil Kydalka a liberecký Miloš Zbránek. Komentovat politické dění a zasahovat do něj smějí jen vyvolení, jako například Pavel Rychetský nebo Josef Baxa, ostatní, najmě nemají-li vzorně prorežimní postoje, nechť laskavě loyalně drží úhel a ústa.

−2. Insolvenční mafie soudce Berky. Za úspěch této ságy lze označit snad jenom to, že se obvinění pravomocného rozsudku dožili.

−3. Mostecká uhelná. Právní jednání může být komisivní a omisivní (případně konkludentní), učí nás základy theorie práva. Tato nominace je za úspěch výsostně omisivní, za to, že české zločince musel místo českého odsoudit švýcarský soud v Bellinzoně.

−4. Vykostění informačního zákona. Lidé by měli vědět co nejméně, proto je třeba s pozůstatkem 90. let, zákonem o svobodném přístupu k informacím, rázně zatočit. Příkladně provedli Aleš Gerloch a Jan Musil.

−5. Fraška kolem knih Adama B. Bartoše. Povolná soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 Pavla Hájková dostala politické zadání, a splnila ho tak, že pomyšlení na to ji bude, jak pevně věříme, pronásledovat ještě na smrtelném lůžku: s knihami, za jejichž antisemitský obsah byl Bartoš odsouzen, se vůbec neseznámila, stačilo jí, že je za závadové označil policejní komisař. Na většinu z nich přitom ani nebyl potřeba znalec, to by proces jen zdržovalo. Soudci všech vyšších soudů věděli, že na stole mají exemplární politický proces, ale báli se mocných a proto raději mlčeli. Tak to dopadá, když soudce zatouží po karierním růstu.

−6. Kárné stíhání soudkyně Králové. Z opačného konce spektra soudcovské pružnosti a úslužnosti: nelíbí-li se soudce mocným a soudí podle svého nejlepšího přesvědčení, dopadne to s ním špatně, bez ohledu na to, že později dostane od jiných soudů zcela nebo ve značné míře zapravdu. Obrovská a trvalá ostuda kárného senátu Nejvyššího správního soudu.

−7. Plzeňská práva. Vyšetřování ani nezačalo, zapomeňte: až na nepatrné výjimky platí všechny koupené tituly dál, viníci odešli z akademické sfery do advokacie, případně se přesunuli obohatit svými schopnostmi universitní život do Olomouce nebo do Brna. Že nebyl před soud postaven ani Milan Kindl, hlavní strůjce korupční affairy, je důkazem, že plzeňský model universitního vzdělávání všem vyhovoval, jen byl snad příliš okatý.

−8. Rozpuštění Dělnické strany. Ačkoli muselo být každému jasné, že předsedou této strany je nekňuba, který by to ve sněmovně dotáhl nejvýš k mycímu pultu v kantýně, přesto bylo třeba poddaným ukázat, že protisystémovou oposici tu nestrpíme. Hlavní viníci: Jan Passer, Vojtěch Šimíček a Zdeněk Kühn.

−9. Boj s lichvou a justiční podpora exekuční mafii. Kdo má peníze, může cokoliv. Parlament si koupí stejně snadno jako soudy. Výsledkem je současný stav, kdy soudy zavírají oči před lichevními podmínkami úvěrových smluv velkých společností a posílají na jejich oběti exekutory, kteří zásluhou špatných zákonů dokáží udělat ze stokorunového dluhu dvacet tisíc, přičemž s přispěním unikátního právního vynálezu jménem fikce náhradního doručení se o tom oběť často dozví, až když zjistí, že veškerý její majetek zabral exekutor. A řešení je v nedohlednu: místo, aby se šlo ke kořenu problému, řeší se marginálie typu dětských dlužníků.

−10. Causa nezdaněných kabelek Jany Nečasové. Kdosi se rozhodl dát za vyučenou navenek vzpurnému, ale fakticky submisivnímu předsedovi Občanské demokratické strany Petru Nečasovi, a tak se spojil s těmi, kterých se život v demokracii zajídal. Výsledkem je posun země o 2000 km na východ a předání veškeré moci bezskrupulosnímu oligarchovi Andreji Babišovi. Nástroje této akce, Ivo Ištvan a Robert Šlachta, nebyli potrestáni a čekají v pohotovostním stavu na další příležitost, kdy jejich naivity a hlouposti bude možné zneužít.

−11. Amnestie Václava Klause. Soudy, zejména ten Ústavní, měly jedinečnou příležitost vzepřít se mocenské zvůli a amnestii zrušit, ale nevyužily jí a vinou své pohodlnosti posunuly autoritu státu a jeho vnímání jako garanta spravedlnosti zase o něco níž. Autor hanebné amnestie, Zdeněk Koudelka, nebyl jmenován ústavním soudcem, ale to je náplast na tuto zející ránu pohříchu jen symbolická.

−12. Oškubání knížete Kinského. To je podle nás to vůbec nejhorší, co se za posledních dvacet let v této zemi stalo, a možná netoliko v resortu justice: ač byly v případě Františka Oldřicha knížete Kinského Benešovy dekrety, samy o sobě právní instrument v civilisované zemi nemyslitelný, ostentativně a flagrantně porušeny, vůbec to nebránilo poválečnou komunistickou loupež posvětit. Konala se k tomu zvláštní porada, jak spravedlivě rozhodující okresní soudy přimět k poslušnosti ještě předtím, než se věci ujmou prověření soudruzi na stolicích nejvyšších. Schůzky se účastnili mj. Pavel Rychetský a Pavel Kučera, dnes již nežijící místopředseda Nejvyššího soudu a vtělení toho nejodpornějšího, co česká justice této zemi kdy nabídla, skutečný Urválek postkomunistické éry a autor výroku, že je-li ve hře politický zájem, musí nezávislost justice ustoupit. Výsledek akce Kinský: Benešovy dekrety zůstávají nejen součástí, ale jsou úhelným kamenem právního (i politického) řádu České republiky.

34 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 15248

Jste svědomitý občan? Dokážete být duchem stále ostražití? A bydlíte v Ústí nad Labem nebo v okolí? Pak neváhejte, tohle místo je právě pro vás!

A nepochybujeme, že vedle obdivu a úcty spoluobčanů obdržíte i zbrusu nové rukávové pásky, s kostkovaným lemem a výrazným nápisem PS-MP:

14 komentářů
Kategorie: Humor
Počet zobrazení: 4268

Já čekám dál, já čekám dál,
až se k nám právo vrátí.
—Spirituál Kvintet: Chci Sluncem být

Tuvalu je malý ostrovní stát v Tichém oceánu, s necelými jedenácti tisíci obyvatel. Jeho armáda má 0 stíhaček, 0 bojových vrtulníků, 0 tanků, 0 obrněných transportérů, 0 křižníků a 3 oštěpy (to přeháníme: možná čtyři). Jestliže by tento státeček vyhlásil České republice válku, byl by podle čl. 43 odst. 1 Ústavy vyhlášen válečný stav a následně by se suspendovala téměř všechna základní práva obyvatel země, přesně v souladu s platným právem. Zní to divně? Snad, ale tak je právní řád postaven: ochrana před vnějším ohrožením má přednost téměř před vším ostatním, notabilně pak před ochranou všech dalších práv obyvatel.

V zákonech chybějí účinné mechanismy, jak zabránit zneužití výjimečných instrumentů k řešení situací, které jejich aktivaci nevyžadují: není příkladmo předepsáno, aby o tom, zda je napadení nepřítelem nebo epidemické risiko dostatečně intensivní, rozhodli sami občané v referendu. Vše je ponecháno v rukou vlády, kterou korigovat může pouze parlament; arci jen tehdy, není-li sám paralysován vládou a jejími medii vyvolanou panikou.

Proto, zeptá-li se nás někdo v těchto dnech a měsících, co se vlastně děje a co tomu všemu říkáme, a proč nepíšeme tak často jako dřív o právu, pokrčivše rameny odpovídáme, že právo v této zemi už není: onemocnělo. Nakazilo se covidem, má těžký průběh a není jisto, zda a kdy se opět uzdraví.

Že veřejné právo, pokud jde o ochranu základních práv lidí, prakticky přestalo existovat, dokládá osud vládního opatření o povinnosti nošení roušek: když ho Městský soud v Praze – loyalně a alibisticky s odloženou účinností – zrušil, bylo přijato v identickém znění, a až dodatečně, poté, co se odborná veřejnost nad takovou insolencí zděsila, přičinili mu úředníci nové odůvodnění. Tolik k autoritě a faktické moci soudů v České republice v roce 2020.

Nemá tak smyslu, aspoň prozatím, cokoli o právu psát. Od občana se vyžaduje, že se bude státotvorně bát, a až se, někdy zkraje následujícího jara, neméně státotvorně dobojí, nejspíš se nestačí divit, jak se jeho země v mezidobí změnila: kolik nových covidových miliardářů přibylo a přiřadilo se k privatisační galerce (jak tento segment místní elity pertinentně nazývá jeden kamarád) a k solárním baronům, kolik drobných, leckomu příznivých novel a přílepků bylo v epidemické panice přijato, a jak si zakrátko polepší ti, jejichž oborem je obchod s chudobou.

Tato země nebude už nikdy stejná jako předtím: život v ní po covidu bude drsnější, zpupnost vítězů předcházejících bitev neomalenější, kohese slabší a pocit, že líp už bylo, běžnější a všudypřítomnější.

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 4634

Odpověď na v titulku položenou otázku – tedy minimálně v této zemi – zní ano, může. Jde o jednu z věcí, které shrnul Jaroslav Hašek do geniálního, smutně středoevropského Nesmí, ale může.

Opatrovníkem je v tomto případě ÚMPOD, Úřad pro mezinárodněprávní porušování a omezování práv dětí, a jedná se o námi již několikrát traktovaný případ jedenáctileté Dorotky. Jak víme z postu na našem druhém blogu, ve slovenské škole se jí moc nelíbilo, a proto přivítala, že mohla v Praze od září nastoupit na výbornou soukromou ScioŠkolu. Tam byla od prvního dne nadšená. To ovšem nemohla přenést přes srdce její milující slovenská matka, a Dorotu proto nechala ze školy vyloučit, s tím, že je jí úplně jedno, že dcera už půl roku žije v Praze, ale do školy bude prostě chodit na Slovensku, a jako příslovečnou třešničku na dortu zakázala poskytovat Dorotě zdravotní péči její dětské lékařce; na obojí má, jako zákonný zástupce, jemuž prozatím nebyla omezena rodičovská odpovědnost, v této zemi právo.

Naštěstí zasáhl soud a ten, nečině s matkou žádné velké cavyky, rázně zakročil.

Pokračování příběhu připomíná spíše absurdní drama, ale má i právní konotace, proto poslyšte, co se v Brně stalo, a odpusťte nám poněkud fiktivní, leč zábavnější versi neveselé skutečnosti.

Co teď, co budeme dělat?, říkali si nad předběžným opatřením úředníci dbající o porušování práv dětí na mezinárodní úrovni. Jistě k tomu Zdeněk Kapitán, šéf oné zlopověstné instituce, svolal zvláštní poradu ve své ředitelské pracovně. Tam se, pod nápisem Dítě musí trpět!, mottem úřadu, sešli všichni, kteří se Dorotčině případu doposud věnovali.

Jak je tohle možné!? hřímal Kapitán, mávaje rozzlobeně vytištěným rozhodnutím pražského soudu.

Já se snažila, šéfe, pokusila se chabě oponovat psycholožka Úřadu Michaela Zdráhalová, já jsem přece soudu řekla, že ji matka netýrala, že ji jen denně fackovala a to žádné týrání není, jen jeden z možných způsobů výchovy.

Vám nic nevyčítám, Zdráhalová, máchl resignovaně ředitel rukou směrem ke snaživé psycholožce, vy jste dělala, co jste mohla. Ale co vy ostatní? Jak jste mohli dopustit, aby se tohle stalo? Vždyť s tou holkou nejsou vůbec žádné problémy, ve škole, v rodině, nic! Jak máme zařídit, aby se musela vrátit na Slovensko?

Já bych měl takový nápad, pane šéf, špitl nesměle Jakub Lorenc, mladý právník, který na úřadě působil teprve krátce a zatím jej k žádnému většímu případu nepustili. Jsme přece její opatrovník, tak co kdybychom se proti předběžku odvolali? Dovolil jsem si to v sobotu na chatě tak trochu načrtnout…

Zraky všech se upřely do jednoho bodu, k dokumentu, který Lorenc vytáhl z aktovky.

Ředitel Kapitán chvíli četl, pak se hluboce zamyslel, potáhl z elektronické cigarety a rozvážně pravil: To vůbec není špatné, pane kolego. Mladý právník se nadmul pýchou – takto ho mocný ředitel oslovil poprvé. My dva samozřejmě dobře víme, že jako kolisní opatrovník nemůžeme za tu holku podat odvolání, které směřuje proti jejímu zájmu, ale když to uděláme, může nám někdo něco udělat? Nad námi není nikdo, jen ta potrhlá ministryně v Praze, a ta teď nemá čas, musí žehlit toho svého debila, vždyť víte… Všichni přítomní loyalně přiložili ruku před ústa, jako při každém vtipu, který jejich nadřízený pronesl. Dobře, uděláme to tak, jak říkáte. Soud nám vyhoví, ze školy ji znovu vyloučí, a za pár týdnů ji budeme moct poslat zpátky na Slovensko, protože neplní základní školní docházku!

A tak se zrodila bizarnost všech bizarností, jeden z nejšílenějších dokumentů, které jsme měli tu čest na tomto blogu vystavit, odvolání opatrovníka proti vlastnímu opatrovanci.

Jak s oním opravným prostředkem naloží Městský soud v Praze, budeme se zájmem sledovat. Pro úplnost, takto se, bez servítků a jiných textilií, k odvolání vyjádřil Dorotčin otec.

8 komentářů
Kategorie: Naše případy
Počet zobrazení: 7066

Začátek týdne doporučujeme zpestřit si videem Svobodného přístavu se Zuzanou Candigliotou, známou aktivistkou za práva nudistů, pacientů, velbloudů a jiných marginalisovaných a ohrožených skupin:

3 komentáře
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3981