Odpověď na v titulku položenou otázku – tedy minimálně v této zemi – zní ano, může. Jde o jednu z věcí, které shrnul Jaroslav Hašek do geniálního, smutně středoevropského Nesmí, ale může.

Opatrovníkem je v tomto případě ÚMPOD, Úřad pro mezinárodněprávní porušování a omezování práv dětí, a jedná se o námi již několikrát traktovaný případ jedenáctileté Dorotky. Jak víme z postu na našem druhém blogu, ve slovenské škole se jí moc nelíbilo, a proto přivítala, že mohla v Praze od září nastoupit na výbornou soukromou ScioŠkolu. Tam byla od prvního dne nadšená. To ovšem nemohla přenést přes srdce její milující slovenská matka, a Dorotu proto nechala ze školy vyloučit, s tím, že je jí úplně jedno, že dcera už půl roku žije v Praze, ale do školy bude prostě chodit na Slovensku, a jako příslovečnou třešničku na dortu zakázala poskytovat Dorotě zdravotní péči její dětské lékařce; na obojí má, jako zákonný zástupce, jemuž prozatím nebyla omezena rodičovská odpovědnost, v této zemi právo.

Naštěstí zasáhl soud a ten, nečině s matkou žádné velké cavyky, rázně zakročil.

Pokračování příběhu připomíná spíše absurdní drama, ale má i právní konotace, proto poslyšte, co se v Brně stalo, a odpusťte nám poněkud fiktivní, leč zábavnější versi neveselé skutečnosti.

Co teď, co budeme dělat?, říkali si nad předběžným opatřením úředníci dbající o porušování práv dětí na mezinárodní úrovni. Jistě k tomu Zdeněk Kapitán, šéf oné zlopověstné instituce, svolal zvláštní poradu ve své ředitelské pracovně. Tam se, pod nápisem Dítě musí trpět!, mottem úřadu, sešli všichni, kteří se Dorotčině případu doposud věnovali.

Jak je tohle možné!? hřímal Kapitán, mávaje rozzlobeně vytištěným rozhodnutím pražského soudu.

Já se snažila, šéfe, pokusila se chabě oponovat psycholožka Úřadu Michaela Zdráhalová, já jsem přece soudu řekla, že ji matka netýrala, že ji jen denně fackovala a to žádné týrání není, jen jeden z možných způsobů výchovy.

Vám nic nevyčítám, Zdráhalová, máchl resignovaně ředitel rukou směrem ke snaživé psycholožce, vy jste dělala, co jste mohla. Ale co vy ostatní? Jak jste mohli dopustit, aby se tohle stalo? Vždyť s tou holkou nejsou vůbec žádné problémy, ve škole, v rodině, nic! Jak máme zařídit, aby se musela vrátit na Slovensko?

Já bych měl takový nápad, pane šéf, špitl nesměle Jakub Lorenc, mladý právník, který na úřadě působil teprve krátce a zatím jej k žádnému většímu případu nepustili. Jsme přece její opatrovník, tak co kdybychom se proti předběžku odvolali? Dovolil jsem si to v sobotu na chatě tak trochu načrtnout…

Zraky všech se upřely do jednoho bodu, k dokumentu, který Lorenc vytáhl z aktovky.

Ředitel Kapitán chvíli četl, pak se hluboce zamyslel, potáhl z elektronické cigarety a rozvážně pravil: To vůbec není špatné, pane kolego. Mladý právník se nadmul pýchou – takto ho mocný ředitel oslovil poprvé. My dva samozřejmě dobře víme, že jako kolisní opatrovník nemůžeme za tu holku podat odvolání, které směřuje proti jejímu zájmu, ale když to uděláme, může nám někdo něco udělat? Nad námi není nikdo, jen ta potrhlá ministryně v Praze, a ta teď nemá čas, musí žehlit toho svého debila, vždyť víte… Všichni přítomní loyalně přiložili ruku před ústa, jako při každém vtipu, který jejich nadřízený pronesl. Dobře, uděláme to tak, jak říkáte. Soud nám vyhoví, ze školy ji znovu vyloučí, a za pár týdnů ji budeme moct poslat zpátky na Slovensko, protože neplní základní školní docházku!

A tak se zrodila bizarnost všech bizarností, jeden z nejšílenějších dokumentů, které jsme měli tu čest na tomto blogu vystavit, odvolání opatrovníka proti vlastnímu opatrovanci.

Jak s oním opravným prostředkem naloží Městský soud v Praze, budeme se zájmem sledovat. Pro úplnost, takto se, bez servítků a jiných textilií, k odvolání vyjádřil Dorotčin otec.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)