Zove se to zásadou enumeratinosti veřejnoprávních pretensi. A nic složitého na ní není:

Jednoduše řečeno, jsem-li (rozuměj, jako kdokoli, např. policista, Komora, soudce, nebo jiný orgán) vázán zásadou enumerativnosti veřejnoprávních pretensí, no tak nemohu činit nic, co mi platné právo výslovně činit nepřiznává, a pokud už činím, co mi (formálně) platné právo přiznává, tak v mezích, které mi platné právo přiznává a jen a pouze způsoby, které jsou platným právem kogentně předepsány.

A s tím je problém. Můžeme se, například, bavit o "jednacím řádu" soudů, který má velmi chabé zakotvení v platném právním řádu (formou vyhlášky), nicméně některé povinnosti, které ukládá, stran chování v jednací síni, už jsou na hraně toho, nebo možná i za hranou toho, co by měl subzákonný právní předpis přikazovat.

Ještě "lépe" jsou na tom různé interní akty řízení. Policejního presidium, ministerium spravedlnosti, ministerium vnitra. Soudruhům funkcionářům, zjevně, nikdo nevyložil, co znamená zásada secundum et intra legem, že se nemohou odchýlit od povinností uložených jim zákonem, nemohou je obejít jenom proto, že jim to přikazuje vážený soudruh náčelník, a že stejně tak se interní akty řízení netýkají nikoho jiného, než příslušníků toho příslušného resortu, tedy nezavazují obecenstvo.

No a o zdravotnických pracovnících, nebo učitelském sboru, už se asi nemá cenu vůbec bavit. Nedávno jsme, s kamarádem vzpomínali, že dost učitelů bylo pacienty, a pokud pacienty nebyli, no tak by jimi, ve vlastním zájmu, měli být.

No ale to pochází všecko od bolševiků. Lidové milice, kádrové spisy, "jmenovaný/á nemá kladný vztah k socialistickému zřízení", a podobné věci, nikdy neměly oporu v právním řádu ČS(S)R. Ale bolševici si s tím hlavu nelámali, a nelámají.

To je skutečně, jak v lidově demokratické Koreji: ono číst, lidově demokratický, trestní zákoník KLDR není čtení nijak zábavné, leč poučné. Že se trestá sebevražda je logické, když tresty jsou třígenerační. Ale ze všeho nejlepší jsou tresty za porušení čl.60 trestního zákoníku KLDR, totiž za "urážku důstojnosti KLDR z protistátního účelu". Co se rozumí "urážkou důstojnosti KLDR", ani co se rozumí "protistátním oučelem", trestní zákoník nevysvětluje. Avšak za "urážku důstojnosti KLDR z protistátního učelu" lze uložit i absolutní trest.

Není potřeba. Vážený soudruh drahý vůdce Kim Jong Il řekl: "Je třeba vnímat stranické ideje jako absolutní pravdu, pevně je hájit a transformovat do vlastního revolučního přesvědčení. To je nezbytné pro správné chápání, výklad a propagandu filosofie juche." Vysoce vážený soudruh nejvyšší vůdce Kim Jong Un k tomu dodal: "Síla socialismu není ničím jiným než silou kolektivismu. Všechna odvětví a všechny jednotky by měly přikládat prvořadý význam zájmům státu, strany a revoluce, představit úspěchy a zkušenosti získané předními jednotkami a dělat mílové kroky v plamenech kolektivistické soutěže."

Takže, cokoli může být "urážkou důstojnosti KLDR", a k "protistátnímu oučelu" se obviněný dozná. Může to trvat týden, měsíc, dva, ale dozná. Takže: překročil jsi povolenou rychlost? Pohrdáš tím, co řekl vážený soudruh velký vůdce Kim Il Sung o plynulosti dopravy a pohrdáš prací a obětmi kolektivu, poněvadž plýtváš vzácnými PHM. K "protistátnímu oučelu" se doznáš, pak tě bude, jednostoličně, soudit Ústřední soud KLDR, rekurs nemá místa. A máš kulku v hlavě.

Tak daleko jsme my nebyli, a pravda, asi ani nebudeme. Holt, našim soudruhům se nepodařilo tak dokonale vnímat stranické ideje jako pravdy a tak hluboce transformovat tyto pravdy do vlastního revolučního přesvědčení. Proto jsme museli, bohužel, mít tak podrobné a složité právo i za ČSSR, poněvadž naši soudruzi byli velice zaostalí a náš socialismus nebyl na potřebné výši. A zásady enumerativnosti veřejnoprávních pretensí a legální licence tak, bohužel, přežily.

Ale co není, může být. Není všem dnům konec a sviní je ve společnosti více, než dost.