Autorem blogu je 
Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby (BIS, tzv. čučkařů), ve své veřejné části, bývá obvykle nudnou, suchopárnou četbou. Ne tak letos: výroční zpráva této služby za loňský rok právem vyvolala značný mediální ohlas, a to, paradoxně, hlavně vinou jedné jediné poznámky pod čarou na straně 7, která zní:
Sovětský svaz prohrál studenou válku, ale sovětskou propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil. Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození). Trvající vliv sovětské propagandy a fakt, že Rusové ovládají moderní dějiny (Orwell: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá současnost, ovládá minulost.), tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie.
Výtky mohly být a byly směřovány dvěma směry: jednak, že BIS nemá pravdu, a pak, že leží mimo její působnost pravdu v takové citlivé věci mít (a veřejně vyjevovat).
Pojďme si tedy oba aspekty popořádku rozebrat.
Úkoly BIS jsou taxativně vymezeny ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách, a to tak, že BIS zabezpečuje informace a) o záměrech a činnostech namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, b) o zpravodajských službách cizí moci, c) o činnostech ohrožujících státní a služební tajemství, d) o činnostech, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky, e) týkající se organisovaného zločinu a terorismu.
Úvahy o tom, z čeho pramení ideové ukotvení českého školství, jsou skutečně poněkud ultra vires, a je hodno káravého pozdvižení obočí, nalezneme-li je v oficiálním výstupu služby, byť v upozaděném postavení v poznámce pod čarou. Pokud však připustíme, že činnost ruských zpravodajských služeb směřuje proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti této země, může být i informace o panslavistickém zaměření školství relevantním zpravodajským poznatkem. Po BIS bychom neměli chtít, aby byla apolitická, protože by zároveň musela být naprosto sterilní: na straně druhé, mnohé z jejích někdejších akcí, notabilně za vlády premiera Grosse, vycházely daleko nad rámec toho, co smí a co by měla dělat, a buďme tedy rádi, že se nyní omezuje na oblast excesů verbálních.
Není pravda, že by byly moderní dějiny pouze jejich sovětskou versí, v tom se autor zprávy zřetelně mýlí: dějiny presentované ruským školákům jsou značně jiné než ty, které se učí v českých školách, a troufáme si dokonce tvrdit, že ty české jsou od neutrálního pohledu na nedávnou minulost ještě vzdálenější než ruské. Stejně tak není jejich základní vadou myšlenka všeslovanství, proti té si národ, včetně učitelů, vytvořil poměrně silné protilátky a je populaci dokonale neprodejná
. Češi z velké části pohrdají ostatními slovanskými národy a uvědomují si svou blízkost k německému národu, proto o novém přimknutí k dubisku na východě nemůže být řeči, a mrtvé jsou i benešovské ideje mostu mezi Západem a Východem – jakkoli se je pro ruské zájmy pracující president republiky pokouší vzkřísit.
Problém je v tom, že Češi se jako moderní evropský národ etablovali na pozadí a v prostředí dominantního německého živlu, aniž by byli schopni se s ním utkat jako rovný s rovným; nebyli arci nikdy tím, kdo by určoval pravidla: to hřiště nebylo jejich a jejich nebyla z velké části ani hra, jež se na něm odehrávala. Vítězství nad Němci, či přesněji jeho iluse, tak byla vytvořena jako propagandistický mythus, přičemž podíl ruských našeptávačů na jeho utváření nemusel být rozhodující – přestože Rusové jeho plody bezezbytku zužitkovali.
Zjednodušeně řečeno, porazili a vyhnali jsme německého okupanta (a sami si nalhali, že okupantem byli vlastně i čeští Němci autochthonní), a poté byli přinuceni potupně přihlížet jeho úspěchu a porovnávat ho s vlastními neúspěchy, z nichž byli, jak se ukázalo, jen zčásti důvodně viněni Rusové a jejich pátá kolona, českoslovenští komunisté.
České školství je prodchnuto představou výjimečnosti českého národa, a je pozoruhodné, že prameny této výjimečnosti nejsou v čase zcela stálé a postupně se mění. Trvalkou
je myšlenka výsadního postavení českého jazyka, jeho nevyřčeného primátu mezi ostatními jazyky. Řekněte Čechovi, že jde o tuctový, ničím nevynikající a samoúčelnými anachronismy zatížený středoevropský jazyk, a do konce života s vámi nepromluví: čeština je přeci krásná, jedinečná, opojně libozvučná, o tolik krásnější než jazyky jiné, najmě pak ovšem než němčina.
Další zdroje výjimečnosti jsou proměnlivé a částečně diskutabilní. Vezměme schopnost improvisace, vyjadřovanou dictem o zlatých českých rukou
. Ta prožívala vrcholné období v polovině minulého století, poté zanikla, protože i méně bystrým z Čechů začalo docházet, že než improvisační schopnosti je cennější vzdělání, schopnost komunikovat a presentovat se, a při práci samotné pak pečlivost a důkladnost.
Podobně zasvé vzala obrozenecká a prvorepubliková představa o mírném, holubičím národě, protože se ukázalo, že nebojovat nebývá z dlouhodobého hlediska vždy ctností. Zde došlo k velmi pozoruhodné transformaci, protože karamboly, jež nebojovnost (přímější pozorovatel by se asi neostýchal mluvit přímo o zbabělosti) národu přinesla, vytvořila novou představu, Čecha přežívajícího, přikrčeného, ale vposledku triumfujícího, byť švejkovským, případně benešovským způsobem: byli jsme a budem (arci s tím, že se občas budeme mít potíž podívat do zrcadla).
A zřejmě vůbec nejdůležitější: Čech, protože je historicky utlačovaný a dějiny mu nepřejí, má právo počínat si vůči druhým nepoctivě. Tento mythus je rovněž relativně nový, rozhodně máme za nepředstavitelné, že by si někdo podobnou thesi troufl prosazovat ve veřejném prostoru v předválečném období (přestože v českém mentálním mikrosvětě
přítomna zřejmě byla, minimálně latentně, už tehdy).
Máme tak za to, že tyto stereotypy a nikoli ruská propaganda formují dnešní mladou generaci. Rusové jsou vynikající v tom, jak s českými historickými mindráky tvůrčím způsobem pracují, avšak žádná masivní infiltrace panslavismu nebo ruské pojetí dějin se v české škole neodehrávají; tím jsme si jisti.
Komentáře
Podle Christophera Ailsbyho, Hitlerovi renegáti, česky KMa 2008, bojovalo se zbraní v ruce v roce 1944 na milion tzv. HiWi (bez rozlišení etnika). Když chtělo velení Wehrmachtu vytvořit ukrajinskou národní armádu, zjistilo s hrůzou, že to nelze vůbec dopustit, protože k dispozici bylo téměř milion Ukrajinců (je otázkou nakolik se tyto dvě kategorie překrývaly). K uvedenému dále přistupuje ještě cca 250 000 kozáků, kteří byli ze SSSR evakuováni, převážně do severní Itálie, a cca 100 000 příslušníků kavkazských národů. Odhad počtu příslušníků SSSR (různých etnik) koncem války ve Wehrmacht a SS tak lze stanovit ouze se značným rozptylem 1 850 000 až 2 350 000...
Měřeno suchou řečí čísel, někdy od poloviny roku 1944 proníhala na východní frontě nikoli válka Rusů s Němci, ale válka Rusů a Mongolů s Rusy a Ukrajinci, podporovanými jistým počtem Němců (mezi Němce jsou zahrnuti rovněž Dánové, Holanďané, Belgičané, Francouzi, Estonci, Lotyši, Litevci atd.).
Cituji Tomáš Krystlík: Rád bych pořádal o odkaz na zdroj; podle mých vlastních počtů to vycházelo cca 3 000 Čechů bojujících na straně Spojenců (včetně jistého počtu českých Němců) a cca 30 000 Čechů na straně Reichu. Vyšší počty mi bez započtení českých Němců přijdou málo pravděpodobné.
V rámci objektivity je však třeba říci, že tyto počtxy nejsou vyjádřením nějaké masivní podpory Reichu. Podle očitého účastníka, s nímž jsem měl možnost mluvit, byl dotyčný v 17 letech (v roce 1943) povolán k odvodu do Heer, řádně vymustrován a po několika dnech nastoupen na plac. Zde na dotaz důstojníka, zda má někdo nějaký problém se službou v německé armádě, sebral všechnu odvahu, vystoupil z řady a řekl německy, že je Čech. Byl si téměř jist, že ho zatknou a možná i popraví, ale rozhodl se to risknout. Místo toho ho někam odveleli, dva dny šetřili a pak vykopli do civilu. Jenomže v tom oddílu bylo dalších 20 Čechů, kteří neuměli moc německy, a tak nevěděli, na co se ten důstojník ptá, případně si nebyli jisti nebo si netroufli. A tak byli odvedeni a už nikdy se nevrátili...
Aby stát během let 1945 -1989 mohl nějak fungovat a vůbec se aspoň pokusit dodržet a naplňovat představy, na kterých byl v té době jako diktatura (údajně proletariátu) oproti buržoaznímu systému založen , musel ovládnout minulost, budoucnost a současnost. K tomu si stát musel - jistě po vzoru SSSR - vytvořit odpovídající pravidla pro řízení státu - řekněme právní rámec (Teorie státu a práva, Jiří Boguszak, 1967). Po roce 1989 se mluvilo o a byla prosazována kontinuita práva.
Moje otázka:
Myslí si někdo, že současný právní rámec ČR se zbavil vlivu předešlého, i sovětského, anebo, že funguje i nadále v jeho duchu?
Zadruhé se nedomnívám, že výklad o panslovanství v kontextu literatury a dějepisu 19. stol. je nějaká ideodiverze. Existence takového myšlenkového směru je historický fakt a české dějiny té doby se bez toho dost dobře vykládat ani nedají. Snaha o něco takového by byla jenom Orwell v bleděmodrém.
Ostatně třeba takový Kollár se v těch svých panslovanských fantaziích inspiroval pangermanismem buršáků, když s nimi studoval v Jeně.
Zatřetí si nemyslím, že je panslovanství, resp. Rusko v českém školství líčeno v nějakých růžových barvách. Pokud si vzpomenu na svá školní léta, bylo nám celkem přesvědčivě vyloženo, že to je (a vždy byl a bude) polobarbarský chanát někde ze stepi, z něhož nic pozitivního nevzejde. Současně si myslím, že z kontextu českých dějin (i jejich výuky) je každému patrné, že tuhle pravdu ti chytří (Havlíček) pochopili hodně brzo a ti hloupí nejpozději v roce 1968.
Začtvrté si fakt nemyslím, že by dneska někdo ujížděl na nějakém panslovanství a snaze přimknout se k dubisku na východě. Přinejmenším ne v tom smyslu, v jakém to panslovanství chápali obrozenci. Pokud to někdo dělá, pak se rozhodně se nestal fanouškem Putina kvůli tomu, co mu na základní škole pančelka řekla o Ohlasu písní ruských.
Konečně zapáté a zejména: české školství není schopno vštípit svým obětem vůbec nic. Tedy ani žádnou propagandu. Nemyslím, že školní výklad (na ZŠ či SŠ) o dějepisu či české literatuře někdo z těch děcek vůbec vnímá. Představa kontrarozvědky o tom, že žáci o takto prezentovaném výkladu přemýšlejí, ev. na ně má tento takový dopad, že je způsobilý formovat jejich názor na svět, je absurdní a komická.
Realita je podle mě úplně jiná: česká společnost je náchylná k ruské propagandě především proto, protože je slabá a je ve všeobecném rozkladu (dlužno podotknout: stejně jako ostatní evropské společnosti). Na tom se samozřejmě podepisuje i školní výuka. Nikoliv ovšem tím, že by učitelé dětem vykládali nějakou propagandu, ale pouze tím, že většina z nich jsou pitomci, kteří nejsou schopni dělat svoji práci.
PV
Odhady počtu Čechů ve Wehrmachtu jsou ode mne a jsou v článku Češi ve Wehrmachtu: tomaskrystlik.blogspot.com/.../...
V Allgemeine SS se mohli vyskytovat spíše příslušníci neruských etnik, zejména na úemí pobaltských států. Jinak, vztah Waffen-SS a Wehrmachtu je dosti komplikovaný: Wehrmacht je jen souhrnné označení pro ozbrojené síly. Např. František Emmert v Wehrmacht, MF 2018, uvádí, že Waffen SS pod Wehrmacht nepatřily. Avšak všechny složky nasazované na frontách spadaly pod velení OKW a tudíž pod Wehrmacht. Samozřejmě reálná moc OKW nad Luftwaffe, Kriegsmarine a SS byla prakticky nulová, protože představitelé OKW nemohli těmto jednotkám velet přes hlavu Göringa, Himmlera a Raedera/Dönitze. Jediným, kdo měl tuto moc, byl sám Hitler. Waffen SS měly samozřejmě k Heer (pozemní armádě) specifický vztah, protože bojovaly na souši po jejím boku, svazky Waffen SS podléhaly velení vyšších důstojníků Heer a naopak (zejména v pozdější fázi války dosáhli velitelé Waffen SS Hausser, Steiner a Dietrich vysokých velitelských pozic na úrovni sborů i armád, Himmler nějaký čas velel Skupině armád Visla). Je třeba rozlišovat Heer (pozemní vojska řízená OKH) a Wehrmacht, což byla nadřazená organizace řídící válku.
Díval jsem se na ta čísla Čechů v Sudetech a podle údajů úřadu, který se v roce 1938 a 1939 staral o uprchlíky z pohraničí, zůstalo v Sudetech cca 600 000 osob české národnosti. Při kompletní mobilizaci mužské produktivní populace můžeme uvažovat až s 20 % celkové populace (na víc šli snad jen Konfederovaní v obleženém Charlestonu), což činí až 120 000 možných odvedenců. Údaj 80 000 tedy není nereálný, zahrnuje cca 13-14 % populace.
V územích odstoupených Německu v roce 1938 zůstalo podle různých odhadů přibližně 523-650 tisíc osob české (československé) národnosti (ne nutně česko-slovenské, později protektorátní státní příslušnosti). Muži-starousedlíci (narození tam před 1910) dostali, aniž si to přáli, pro své děti a vnuky (podmínka: potomci se mohli oženit, avšak nesměli se provdat) německou státní příslušnost. Neoptovalo pro ČSR, nebo to nestihlo minimálně 194 000 takových Čechů. Většina Čechů v Sudetech tam pak žila s protektorátní státní příslušností. Na Hlučínsku byla německá státní příslušnost obyvatelstvu vrácena (oddělení od Německé říše v roce 1920 a přidělení ČSR), v polském záboru Těšínska dostali všichni Poláci, Češi, Slezané v roce 1943 německou státní příslušnost bez žádosti přidělenu, pokud nebyli v době mezi válkami členy polských politických organizací. Do odhadu počtu Čechů ve Wehrmachtu nejsou započteni Češi, kteří si požádali dobrovolně o německou národnost a německou státní příslušnost – v Sudetech asi 100 000, protektorátu asi 70 000.
Dopište mi, prosím, na adresu tkrystlik
Problematikou pracovně nasazených občanů SSSR jsem se podrobněji nezabýval, jen zběžně vím o jejich existenci (např. Cornelius Ryan: Poslední bitva). Pracovní silou, byť nikoli dobrovolnou, byli dále i vězni v koncentračních táborech (viz např. Igor Witkowski: Pravda o wundewaffe).
Co ten výraz označuje dnes, není patrně rozhodné. Nicméně i tito zajatci byli dobrovolně pomáhající a označení HiWi by vyhověli.
Wikipedie k tomuto uvádí: "Die sogenannten Hilfswilligen bestanden nach dem Überfall auf die Sowjetunion 1941 aus ehemaligen Rotarmisten, die anfangs innerhalb deutscher Formationen der Wehrmacht zu Schanz- und anderen Arbeiten eingesetzt wurden."
RSS kanál komentářů k tomuto článku