Po postesknutí nad rostoucím počtem soudců stíhaných pro korupci – a v reakci na některé poznámky v diskusi k onomu postu – dovolujeme si doplnit stručné zamyšlení nad tím, proč je v této zemi v soudcovském stavu taková personální miserie. Thematu se kdysi věnoval Zdeněk Kühn a ve svých světlejších okamžicích též Michal Bobek, byť v rovině spíše neadresné, ne sice oficiosně předklonné, jako různé sborníky soudcovský stav a jeho, často jubileující, koryfeje oslavující, avšak rozhodně nikoli analyticky věrně a bez autocensury. Budeme se snažit být rasantnější a pojmenovávat věci pravými jmény, na straně druhé bychom nechtěli sklouznout do roviny povrchních nenávistných úvah, jaké zveřejňuje např. Jiří Fiala na svém jednomužném serveru K213; ty jsou pro pochopení problému vesměs zcela bezcenné.

Za posledních patnáct let, po které se o právo intensivněji zajímám, jsem se setkal s produkty stovek soudců, a mnohé z nich jsem měl tu čest, pravda, mnohdy pochybnou, vidět i při práci v jednací síni. Mohu si proto dovolit zobecňovat a na validitě svých zobecnění trvat, třebaže v každém jednotlivém případě mi bude moci být oprávněně vyčítáno, že existují výjimky. Ano, existují, ale pro celkový obraz jsou málo významné, proto přesnost výkladu neutrpí, budeme-li se věnovat tomu, co je běžné a typické, a to, co se děje výjimečně, ponecháme na okraji svého zájmu.

Demokratická Česká republika převzala téměř celý soudcovský stav po své totalitní předchůdkyni, nelze tedy započít jinde než v soudních síních někdejší Československé socialistické republiky. V ní byl soudce oporou represivního režimu a státním úředníkem, jemuž příslušela privilegia stavu (řečeno se Zdeňkem Svěrákem v jedné cimrmanovské hře, dobře si to chlapec vybral, je tady v teple, v tichoučku, a neztrhá se), ne však jeho prestiž, protože být lokajem totalitní diktatury není nikdy a nikde zdrojem obecné úcty a respektu.

Základním atributem, podle něhož byli soudci vybíráni, a hodnotou, k jejímuž respektu byli vychováváni, byla loyalita, resp. slepá poslušnost k vládnoucímu systému, representovanému komunistickou stranou a její tajnou policií, Státní bezpečností (StB). Jen minimum soudců, pokud vůbec někteří, byli sami spolupracovníky a agenty StB; nebylo to potřeba, soudci sami byli výkonným orgánem komunistické strany, k níž museli z velké části patřit – jinak by se jejich kariera zadrhla hned na prvním stupni soustavy –, a, co je důležité, k rebelii neměli prostor. Soudce, který by rozhodoval v rozporu s přáním stranických orgánů, by byl okamžitě personálně zlikvidován a jeho rozhodnutí by nepřežilo ani nejblíže vyšší instanci. Disent v soudnictví nebyl principiálně možný, to obávaný represivní aparát strany bez potíží zajistil.

Pokud se občas stalo, že soud rozhodl jinak, než si KSČ přála, což se stávalo např. v pracovněprávních sporech s chartisty, hromadně propuštěnými z práce (počet takových případů arci nepřeceňujme, šlo spíše o jednotky než desítky věcí, a propuštěných byly stovky), nebylo to důsledkem neposlušnosti soudce, nýbrž pravého opaku: soudce sám sebe považoval za subsumpční stroj a právo za vyčerpávající soubor psaných právních norem, které dokonale a kasuisticky pamatují na všechny právní situace. Formální pochybení na straně zaměstnavatele tak bylo pro soudce významnější než sdělovacími prostředky mohutně zjevované přání vedení strany a státu. Soudce se nestával disidentem, jen přesně a svědomitě plnil to, co od něj diktatura vyžadovala.

To je paradox, avšak jen zdánlivý. Doba posledních dvaceti let před Listopadem nepřála soudcovské normotvorbě a z psaného práva, jen marginálně dotvářeného judikaturou, se pro soudce stávalo alibi. Soudce by výtržníka, který lepil plakáty s propagací nedovolených webových stránek (ne, opravuji, to mi v mentálním gramofonu jen přeskočila jehla do současné doby, mělo být: nedovolené občanské iniciativy), rád zprostil obžaloby, ale nemohl, protože zákon to nedovoluje.

Došlo tak k definitivní a dodnes přetrvávající rozluce mezi právem a spravedlností. Nechvalně známý výrok soudce Obvodního soudu pro Prahu 2 z ústního odůvodnění rozsudku, Vím, že moje rozhodnutí není příliš spravedlivé, je hrozivým ozvukem oné doby. Spravedlnost dostala ze soudních síní výhost a doposud neměla příležitost se tam vrátit.

K čemuž budiž dodáno, že existovala určitá míra variability v tom, jak jednotliví soudci alibi zákona využívali. Pamatuji ze svého okolí případ, kdy soud při ukládání trestu za řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu v neprospěch obviněného zohlednil, že pachatel byl o několik let dříve vyloučen z KSČ pro nesouhlas s okupací Československa sovětskými vojsky, ale také případy opačné, kdy alibi zákona bylo využito ve prospěch osoby režimu nepřátelské.

Výměna soudců po nástupu nového politického režimu se dotkla jen několika jednotlivých osob, které nejčastěji odešly samy, obvykle do advokacie. Většina soudců zůstala, a vinou neblahé politiky prvních polistopadových vlád dostala jak vysoké platy, tak definitivu. Příležitost provést reformu justice tím byla navždy zmařena, protože dobře placený neodvolatelný soudce je správnou volbou v systému, kde je soudnictví naplněno kvalitními a čestnými lidmi, avšak smrtícím cocktailem pro zkompromitovanou justici posttotalitní.

Zopakujme tedy, že bývalí komunističtí soudci byli charakterisováni dvěma atributy: slepou poslušností ke státu a jeho institucím a vírou, že základním úkolem soudce je subsumovat předkládanou skutkovou materii pod normativní systém domněle vyčerpávajícím způsobem representovaný korpusem psaného práva (což je přístup k rozhodování laiky nesprávně označovaný jako soudcovský formalismus). Soudce měl nacházet právo, ne spravedlnost, a posledně uváděný termín dodnes v odůvodnění naprosté většiny soudních rozhodnutí nenajdeme, je to téměř sprosté slovo justice.

Dalším neblahým krokem byla eliminace laického prvku v soudnictví. V komunistickém režimu fungující systém senátů složených z profesionálního soudce-předsedy a dvou přísedících se zkompromitoval, avšak nebyl nahrazen porotním systémem, což vedlo k tomu, že soudci chránili a chrání nejen stát před občany, jak byli zvyklí z předlistopadové doby, ale také mocné před bezmocnými a obecně silnější před slabšími, neboť na rozdíl od laických porotců se ztotožňují se systémem a s mocí, politickou i ekonomickou, nikoli s občanem, jemuž tato moc a její abusus často způsobují příkoří.

Výsledkem je mj. téměř úplná beznadějnost žalob ve spotřebitelských sporech. Soudci se identifikují s ekonomicky mocnějším žalovaným a před žalobce kladou překážky typu neúnosného důkazního břemene (dokažte, že ten telefon jste si nerozbil sám!), což se dále zhoršilo posunem hranice bagatelních sporů do výše částky pro valnou část veřejnosti naprosto nebagatelní.

Pro současnou justici charakteristickým znakem je rovněž její téměř úplné zlhostejnění. Soudci si v 90. letech navykli nezajímat se o důsledky svých rozhodnutí a své, často mnohaleté, nečinnosti, stali se egoisty žijícími v příslovečných věžích ze slonoviny, a skutečný zájem dokáží projevit pouze v případě, že ve hře jsou jejich vlastní platy nebo jiné prebendy. To postupně vedlo k úpadku prestiže soudcovského stavu do dnešní obludné formy, kdy je společenský respekt povolání soudce srovnatelný s respektem k profesi uklízečky, případně toaletářky, a je hluboko pod tradičně parijskými povoláními popeláře nebo pomocného dělníka.

Tím se stalo, že noví zájemci o talár mají jediný motiv, proč se touto cestou vydat: kdokoli z nich při pohovorech uvede, že se soudcem chce stát kvůli prestiži tohoto povolání, lže, jediným kredibilním důvodem je touha po penězích a postavení. Noví soudci proto až na nečetné výjimky nejsou lepší než stávající, tuto životní karieru volí lidé nikoli kvůli touze po spravedlnosti, ale proto, že chtějí pohodlný, zajištěný život bez risika osobní odpovědnosti za chyby. Soudci jsou proto bezcharakterní a morálně narušení již samotným způsobem výběru.

V poněkud paušalisující brutální zkratce řečeno, chceme-li mít v justici slušné, spravedlivé soudce, snižme jejich plat na dvojnásobek životního minima a do roka tam budou.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)