Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Ústavní soud zvrátil názor Nejvyššího soudu na promlčování nároku na relutární satisfakci

Důležité otázce místního práva (nevím proč, ale prsty mi při psaní tohoto slovního spojení vždy téměř automaticky sahají po uvozovkách…) ohledně toho, zda se nárok na peněžité zadostiučinění za zásah do práva na ochranu osobnosti promlčuje, jsme se na tomto i sousedním blogu věnovali již několikrát.

V listopadu 2008 jsem v rozboru této problematiky vyslovil optimistický názor, že změna judikatury Nejvyššího soudu ve prospěch promlčování – které které o rok později skutečně došlo (jak jsem komentoval ve druhém dílu Legislativního Sherwoodu) – nemůže u starších nároků projít.

Přesně tak nyní judikoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09 (soudce zpravodaj: Eliška Wagnerová), jímž zvrátil předchozí rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4318/2007. K odůvodnění nemám co dodat, je přesně v intencích toho, co jsem na toto thema napsal v r. 2008 na svém blogu:

V daném případě podali stěžovatelé žalobu na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv v době (2. 2. 2005), kdy judikatura obecných soudů vycházela ze závěru o nepromlčitelnosti práva na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 sp. zn. 30 Cdo 1542/2003). K judikatornímu posunu (bod 18) v této otázce došlo rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ust. § 13 odst. 2 OZ promlčení podléhá (stalo se tak téměř dva roky poté, co odvolací soud změnil rozsudek nalézacího soudu a nově zamítl žalobu stěžovatelů z důvodu promlčení jejich nároku, přičemž z výše uvedeného plyne, že se tak stalo v rozporu s tehdy závazným právním názorem Nejvyššího soudu). Tímto postupem byla bezesporu porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodování, resp. předvídatelnosti zákona v materiálním smyslu (bod 17 a 18) jako jednoho ze základních principů právního státu (bod 16), když k zamítnutí žaloby stěžovatelů došlo až v důsledku následné změny právního názoru obecných soudů, resp. Nejvyššího soudu. Samotná změna judikatury bez dalšího by nemohla vést ke kasaci napadených rozhodnutí (bod 18), nicméně v daném případě je třeba k ní přihlédnout tak, aby bylo dosaženo účelu občanského soudního řízení, při respektu k základním právům účastníků sporu, a aby řízení jako celek bylo spravedlivé (bod 16 a 19).

Závěr Ústavního soudu dopadá bezprostředně sice jen na případy, kdy žalobce čekal s podáním žaloby na skončení trestního řízení, ve kterém nebylo možno tento satisfakční nárok uplatnit (a týká se tak mj. více než 20 žalob Yekty Uzunoglu na česká media, které z něj v polovině 90. let udělala mafiána), ale obecně bude uplatnitelný všude tam, kde měl žalobce legitimní důvod, proč žalobu v promlčecí době nepodat.

Otevřeny zůstávají případy, kdy takový legitimní důvod najít nelze a žalobce vyčkával s podáním žaloby prostě jen proto, že o možnosti podat ji nevěděl – což je případ některých sterilisačních kaus řešených Ligou lidských práv. Dikce poslední věty (shora citovaného) § 23 nálezu mnoho šancí těmto žalobcům, resp. žalobkyním, nedává, nicméně ani pro ně nejsou všechny cesty k dosažení spravedlnosti uzavřeny.

Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2806

Komentáře   

0 # Anonymní 2010-08-17 14:17
Ke zmiňovaných případům protiprávních sterilizací bych jen upřesnila, že žalobkyně včas žalobu nepodaly proto, že o možnosti ji podat nevěděly. V některých případech nevěděly ani o samotném zásahu - nebyly totiž zdravotnickým zařízením poučeny o tom, že byly sterilizovány a jaké má tento zákrok důsledky. Ono je rozdíl mezi tím nevědět, že se mohu něčeho domáhat u soudu, a mezi tím, nevědět vůbec o tom, že mi bylo ublíženo. O to je absurdnější, že viník zásahu tak porušením své povinnosti a nepoučením pacientky dosáhne promlčení jejího nároku vůči němu.

Jinak proti proti aplikaci obecné promlčecí lhůty v těchto případech není co namítat. Namítat je ale co proti ustálené interpretaci ustanovení občanského zákoníku, podle kterého je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Myslím si, že slova "mohlo být vykonáno poprvé" nelze interpretovat jinak než jako subjektivní lhůtu. Pokud se totiž poškozený vůbec nedozvěděl, že mu bylo zasaženo do práv (tím spíše vinou škůdce), tak je zřejmé, že právo "nemohlo" být vykonáno vůbec a poprvé mohlo být vykonáno, až se poškozený o zásahu dozvěděl...

To, že jde o lhůtu objektivní, nelze nijak z právního předpisu dovodit a je to jen dle mého názoru formalistický výklad soudů, který nemá v právním státě místo.

Zuzana Candigliota
0 # Tomáš Pecina 2010-08-17 14:45
Nemohu zcela souhlasit, protože jen objektivní lhůta je plně způsobila dosáhnout účelu, pro který institut promlčení existuje, totiž dosažení právní jistoty. Konstantní výklad soudů je tedy teleologicky správný (třebaže ilogický: nárok, o němž nevím, opravdu jen těžko mohu uplatnit u soudu).

K disposici nicméně máte analogickou aplikaci § 106 odst. 2 i. f. ObčZ, což by ve spojení s novým nálezem ÚS mohlo stačit.
0 # Michal Ryška 2010-08-17 19:45
Původně jsem o tom nálezu chtěl napsat post na Jiné právo, ale duplicitně už to psát nebudu. Tak jen stručná chvála, ÚS to provedl jednoduše geniálně:

1) neotevřel (stejně jako ve sp. zn. IV.ÚS 1407/09) již skončené právní bitvy ohledně nepromlčitelnosti satisfakcí – satisfakce se promlčují (nadpis postu je poměrně zavádějící),

2) neposkytl ochranu prostému legitimnímu očekávání bez dalšího - již mnohokrát jsem psal, že při zuřící válce soudů to očekávání "spících žalobců" příliš legitimní být nemohlo,

3) akcentoval § 3 odst. 1 obč. zák. a nutnost individuálního posouzení případu - námitce promlčení se tedy pro nemravnost nepřizná účinek jen ve spojení s dalšími okolnostmi („nezaviněné promlčení“).
0 # Tomáš Pecina 2010-08-17 20:02
nadpis postu je poměrně zavádějící

Já vím. Původní verse zněla "Ústavní soud zvrátil názor Nejvyššího soudu na uplatňování námitky promlčení u nároků na relutární satisfakci", ale to nešlo, tak strašlivě krkolomně své texty nepojmenovává snad ani Zdeněk Kühn.
0 # Anonymní 2010-12-11 16:37
Myslím, že ještě "zajímavější" je nález ÚS z posledního srpna (sp. zn. II. ÚS 635/09), jehož populární název se zove "K povinnosti spravedlivého a předvídatelného soudního rozhodnutí". Ovšem následující věta mi příliš fér nepřijde: "Ústavní soud se přitom domnívá, že při existenci judikátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 a jemu konvenujícím závěrům v převážné části odborné literatury měl stěžovatel v posuzované věci legitimní očekávání, zatímco promlčením chráněná právní jistota žalované nebyla v době podání žaloby natolik jednoznačná, jako je (a měla by být) bezpochyby po vydání rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 ve věci sp. zn. 31 Cdo 3161/2008."
Tím spíše, když ÚS dotyčné nálezy zaštiťuje snahou o ochranu důvěry občanů v právo. Ad absurdum bychom se díky těmto mohli dostat i do situace, že nároky před 12.11.2008 jsou "nepromlčitelné" (odlédnuvše od jejich případné prosaditelnosti) a ty po uvedeném datu se tedy promlčují. To pak za vyvážené řešení kolize principů rovnosti a legitimního očekávání považovat příliš nelze.
Jindřich Vodička
0 # Tomáš Pecina 2010-12-11 17:01
Výkladů je možných víc, např. že se promlčecí doba zastavila a změnou judikatury NS (resp. její publikací) opět rozběhla.

Podle mě nebyl dobrý nápad vůbec si s nepromlčitelností začít zahrávat, legitimní očekávání, které se tak vytvořilo, se teď zbytečně musí řešit.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)