Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 29/11 v úterý Ústavní soud derogoval ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, jež umožňuje podat tzv. nenárokové dovolání v případě, že odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V takovém případě, vedle podmínky minimální výše předmětu řízení, musí dovolací soud dojít k závěru, že rozhodovaná věc má po právní stránce zásadní význam. Toto ustanovení bylo ovšem v minulosti Nejvyšším soudem interpretováno tak vagně a nepředvídatelně, že se Ústavní soud, seznav, že se dovolací soud nemíní jeho stále apelativnější judikaturou v tomto směru řídit a do své rozhodovací praxe nevnese řád, rozhodl intervenovat nejradikálnějším možným způsobem a s odloženou účinností k 1. 1. 2013 zrušil ustanovení, které přípustnost nenárokového dovolání zakládá. Hlasování bylo nejtěsnější možné: stanoviska pěti disenterů budou do nálezu doplněna později.

I když se s majoritním votem ztotožňuji, nejsem si jist, zda legislativa dokáže zadání Ústavního soudu vyhovět tak, aby se dovolání v civilních věcech stalo účinným opravným prostředkem a ne pouze hrou na náhodu.

Selekci nápadu (která je sama o sobě nezbytná) methodou certiorari Ústavní soud zákonodárci nedoporučil, a to jistě z dobrých důvodů. Na druhé straně je ale už nyní aplikována selekce nesmyslně vysoko nastaveným limitem hodnoty sporu – což nutí Ústavní soud, k jeho malé radosti, suplovat funkce Nejvyššího soudu – a přitom se vytvořila fronta civilních dovolání, která Nejvyšší soud bude současným tempem projednávat několik dalších let.

Takže úkol pro chytrou horákyni…

Aktualisováno.
Disenty byly do nálezu již doplněny; zajímavý rozbor úplného nálezu uveřejnil na Jiném právu Zdeněk Kühn. Dlužno podotknout, že tentokrát s ním z větší části nesouhlasím, tak jako nesouhlasím s názorem Guye Peterse.

Za klíčové pokládám, že oba pánové vycházejí z modelu funkční, relativně kvalitní justice, kde shoda prvních dvou stupňů soudní soustavy znamená záruku relativně vysoké pravděpodobnosti správnosti rozsudku. Cokoli je neúspěšné straně poskytováno nad její rámec, je nadstandard a příležitost, aby dovolací soud zvrátil dosavadní ustálenou rozhodovací praxi.

Realita je ovšem jiná, odvolací instance je v České republice svou kvalitou jen mírně nad instancí nalézací, a shoda těchto dvou je tudíž velmi často pouhou výslednicí justiční náhody. Povolit Nejvyššímu soudu u nenárokových dovolání certiorari tak, jako je fakticky umožňováno Ústavnímu soudu, by znamenalo odepření ochrany před šílenými potvrzujícími rozsudky a její garanci toliko u rozsudků měnících (a zrušujících), přestože společenská potřeba ochrany před oběma je zcela srovnatelná (a navíc by bylo de lege ferenda potřebné bránit na úrovni Nejvyššího soudu i zvůli v rozsudcích podlimitních a chybných toliko v otázce nákladů, protože tam je zátěž systematicky náležející NS přesouvána na bedra ÚS; skutečně není v pořádku, jestliže Ústavní soud týden co týden řeší elementární pochybení obecných soudů při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení!).

Ergo, dokud bude druhá instance tak miserná jako je nyní, může Nejvyšší soud zapomenout na to, že by se stal elitním judikatorním místem po vzoru U.S. Supreme Court, tak jako na to úspěšně zapomněl Nejvyšší správní soud, jenž bez certiorari žije od počátku své existence a vzhledem k podílu kasačních rozhodnutí v jeho judikatuře by asi nikoho nenapadlo vážně požadovat, aby bylo tomuto soudu právo diskreční selekce nápadu přiznáno.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)