Nejsou-li čtenářům snad nějakým nedopatřením známi legendární novináři koncernu Volkswagen – formálně tedy na výplatní listině jiného koncernu, toho vládního – pánové František Dvořák a Luděk Vokáč, postačí stručné poučení, že oba jmenovaní jsou skutečnými mistry korupčního psaní: příkladmo serie Dvořákových článků obdivujících jeden detail tehdy nového modelu jakéhosi tuctového automobilu z Mladé Boleslavi za druhým (ve stylu kupř. Dnes budeme obdivovat světlomety!) jednou vstoupí do učebnic žurnalismu. Proto nepřekvapí, že prohra Volkswagenu ve sporu o náhradu za cinknuté diesely je posledně jmenovaným pojata div ne jako triumf procesní taktiky žalovaného.

Skutečnost je arci diametrálně odlišná: rozsudek pro uznání lze napadnout odvoláním pouze z důvodu, že k jeho vydání nebyly splněny předpoklady (případně pro zmateční vady), a tak spor končí a Volkswagen prohrál. Vokáč může mít pravdu, že šlo o taktický záměr koncernu, protože z hlediska firemního P.R. je vždycky lepší tvářit se, že nám ublížil soud a půjdeme výš, a bude-li nutno, úplně nejvýš, až do Štramberka, než přiznat, že žaloba byla důvodná a poškození majitelé dieslových vyvíječů dýmu a prachových částic mají právo na odškodnění, minimálně za to, že je výrobce vodil za nos, jak jsme o tom psali v r. 2015.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)