Autorem blogu je 
Že ÚOOÚ vyloží GDPR v neprospěch a nikoli ve prospěch lidí, nepřekvapí, proto se nepodivujme ani nad tím, dávají-li školy rodičům k podpisu mnoho stran čítající souhlasy se zpracováním osobních údajů (tupohlavci z řečeného úřadu by patrně byli nejraději, kdyby děti navštěvovaly školu anonymně).
Co nás arci překvapilo, je listina domněle zakládající odpovědnost rodičů za škody způsobené dítětem. Tato odpovědnost totiž nevyplývá ani ze zákona, ani ji podle našeho právního názoru nelze platně převzít podpisem školou předloženého dokumentu.
Východiskem je tu ustanovení § 2920 ObčZ, které upravuje odpovědnost za škodu způsobenou nezletilým, který nenabyl plné svéprávnosti. Existuje několik modalit, přičemž nejčastěji bude nutno učinit závěr, že za způsobenou škodu odpovídá sám nezletilec, neboť byl schopen své jednání ovládnout a jeho následky posoudit. Ovšem za situace, že ke vzniku škody přispělo zanedbání dohledu ze strany zaměstnanců školy, ta právo na náhradu mít nebude, neboť s nezletilcem odpovídá společně a nerozdílně (§ 2921 ObčZ) a reparační právo tak zaniká splynutím osoby škůdce a poškozeného. Odpovědnost rodičů, kteří v době, kdy je dítě v péči školy, nemohli nad oním vykonávat náležitý dohled, je zde vyloučena.
Nemáme k disposici konkrétní znění dokumentu, který byl rodičům předložen k podpisu, nicméně jsme přesvědčeni, že platně na ně přenést odpovědnost za škody způsobené dítětem v době, kdy je pod dohledem školy, vůbec nelze. Pokud má některý z laskavých čtenářů kopii takové listiny, rádi o ni článek rozšíříme.
Komentáře
Subrogační regres je myslitelný, ale spíš jen theoreticky.
Ve zbytku právo školy požadovat po nezletilci náhradu škody přežije, a řekl bych, že jako primární, nikoliv subrogační, nárok (žalovat to jako subrogaci by znamenalo tvrdit, že si v té části, která odpovídala podílu nezletilce, škola nahradila škodu sama sobě a požaduje náhradu za tuto náhradu, což mi připadá překombinované a hlavně zbytečné, na existenci, výši ani jiných parametrech nároku to nic nemění).
S hlavní tezí, tedy že nelze odpovědnost jednoduše převést na rodiče, souhlasím, a též by mě konkrétní formulace zajímala.
Prakticky si to ale neumím představit, protože rozdělit škodu způsobenou tím, že Pepíček pomaloval školní chodbu symboly dámského přirození, na část způsobenou jeho nezdárností a část způsobenou zanedbaným dohledem, je nereálný úkol.
S rozdělením škody nemám žádný praktický problém, jako škola zažaluju polovinu (lze argumentovat subsidiární aplikovatelností domněnky v § 1875 OZ, nelze-li podíly dle kautel v § 2916 OZ rozumně objektivně určit) a nechám ten úkol v prvním kole na soudu.
Ustanovení § 1875 ve spojení s § 1994 ObčZ může být plausibilně vyloženo tak, že splynutím vždy zanikne právě polovina nároku. To lze uvést do souladu i s ustanovením § 2916 ObčZ, byť poněkud krkolomně.
Představme si, že by podíl školy byl 1 %. Splynutím by uhradila 50 %, avšak na 49 % by měla vůči žáku postih v subrogaci. To by jistě šlo, to zní logisticky (jak říká Lavi). Co opačný případ? Škola zavinila z 99%. Splynutím uhradila 50 %, a žák by jí byl povinen uhradit druhých 50 %, z nichž bych ale 49% mohl vymáhat zpět jako subrogační nárok. To by si započetl, a byl by povinen nahradit pouze 1 %.
Problémem arci (prominete-li) je, že se podíl musí nějak stanovit, a to mám právě za prakticky nemožné. Určitě není v pořádku dělit to půl-na-půl, pro to schází v platném právu podklad.
K otázce (údajné) nemožnosti stanovit výši podílů. Zkuste jako hrdý absolvent MFF problém zobecnit a nejprve předpokládat, že podíl určitelný je a rovná se zatím neznámému x, v závislosti na tomto x uspořádání vzájemných práv a povinností rozklíčovat, a teprve pak se trápit dílčím problémem, jak x stanovit.
Je patrně nesporné, že v uvažované situaci jsou škola a nezletilec v postavení solidárních dlužníků. Kdyby poškozeným byla třetí osoba, mohla by celou škodu uplatnit po obou (s tím, že právo požadovat plnění po jednom dlužníkovi pokaždé zaniká v rozsahu, ve kterém již plnil druhý dlužník) a solidární podíly x a 1-x by měly dopad jen do vztahů mezi dlužníky navzájem.
Toto ale § 1994 OZ částečně promaluje, stanoví, že potká-li se v jedné osobě věřitel s jedním ze solidárních dlužníků, bez dalšího splynutím zaniká ta část dluhu, která odpovídala podílu daného dlužníka (toho podílu, který by se jinak týkal jen vztahů mezi dlužníky) a zůstává zbytek dluhu, jehož subjekty jsou věřitel (očištěný od schizofrenního postavení dlužníka i věřitele a od poměrů s ostatními dlužníky) a zbytek solidárních dlužníků. Je to myslím vcelku jasné a logické.
Moc nerozumím vašemu tzv. plausibilnímu (sic!) výkladu, tedy že připouštíte aplikovatelnost § 1994 OZ na řešenou situaci, ale z neznámého důvodu tam zmiňované podíly natvrdo ztotožňujete s § 1875 OZ. Ten představuje jen obecné východisko (navíc v podobě vyvratitelné doměnky), výsledné x může záviset na mnoha dalších skutečnostech (např. na tom, zda si to nějak dlužníci neupravili smluvně, či tu není, jako v řešeném případě, zvláštní zákonná úprava v podobě § 2916 OZ). Je myslím ale zřejmé, že jde o totéž x, nikoliv, jak konstruujete např. x = 0.5 pro aplikaci § 1994 a x = 0.99 pro následný subrogační nárok.
Každopádně a nikoliv překvapivě i tato vaše krkolomná konstrukce vede k tomu, že § 1994 OZ je do značné míry redundantní, protože i kdybychom připustili, že splynutím zanikne jiná část dluhu, obecně y (libovolně v intervalu [0,1], tedy jak tzv. arci varianty y = 1, i tzv. krkolomné varianty y = 0.5), může si škola rozdíl x - y buď dožalovat jako subrogaci, nebo se naopak ubránit námitkou započtení (podle znaménka). Zde však byl zákonodárce výjimečně příčetný a stanovením x = y takovému ping-pongu s nároky předešel.
Jde-li o otázku stanovení x, souhlasím s tím, že to může být obtížné, ale to přeci není nic neobvyklého ani nepřekonatelného, v principu se to nijak neliší od situace, kdy se sice o právo/dluh s nikým nedělím, ale mám značnou nejistotu ohledně jeho výše (např. stanovit jednoznačně výši škody ve smyslu úbytku jmění také není snadné, o adekvátní satisfakci za nemateriální újmu ani nemluvě). V principu je ale problém vždy řešitelný, v krajním případě na záchytných bodech typu § 10 OZ, § 136 OSŘ, zákazu denegatio iustitiae ...
I když to zřejmě urazí vaši inteligenci, mohli byste mi odkrýt argument, na základě kterého považujete 1) § 1875 OZ za kogentní ustanovení (já tam vidím jen vyvratitelnou domněnku) a 2) jaký racionální účel by mělo rozlišovat mezi podílem na solidárním dluhu a úpravou subrogačních nároků? Dle mého chápání je to zjevně totéž a § 2916 je ve vztahu k solidární odpovědnosti za škodu vůči § 1875 lex specialis, ovšem chcete-li patrně na základě odlišné dikce hájit názor, že jde o něco jiného, jaký by to mělo praktický dopad, snad ne jen ve vztahu k § 1994, jehož účinek by byl ale následně možností subrogace fakticky eliminován?
Dodávám, že se mi úprava ObčZ příliš nelíbí, protože je málo flexibilní, ale lze s ní pracovat. Rozhodně ale není, jak se zcela mylně domníváte, § 1994 ve vztahu legis specialis k § 1875: každé to ustanovení upravuje něco jiného.
Druhý odstavec má být pokus o slaměného muže? Netvrdím, že § 1994 a § 1875 jsou ve vztahu speciality (ani v jednom směru). Tvrdím, že u solidárních závazků je třeba určit podíly jednotlivých spoludlužníků a tyto podíly pak vstupují do dispozice § 1994. A pokud jde o určení podílů, obecně se aplikuje § 1875 (ať už tedy má se za to znamená cokoliv), ale v případě solidárních závazků z deliktů je tato norma nahrazena legis specialis § 2916 (která IMHO navzdory lehce odlišné dikci upravuje totéž).
Váš názor o tom, že podíly se stanoví podle § 2916 ObčZ (lege speciale, ale to je jen detail), nesdílím. Ono ustanovení se týká toliko subrogace, tedy následného vypořádání mezi solidárně zavázanými. Jak ovšem prokázáno, na výsledek to nebude mít vliv.
K solidárním závazkům tvrdím, že je úplně jedno, zda právní předpis staticky mluví o podílech samotných, či dynamicky o způsobech jejich vypořádání (tedy nějakém postihu/regresu), týká se to týchž práv a povinností, tedy při konkurenci více zákonných ustanovení nastupuje i zásada lex specialis (teď je ta deklinace snad v pořádku). Nicméně vidíte-li to jinak, považuji závěr spočívající v konstatování, že se neshodneme, ale na výsledek to nemá vliv, za přijatelný konec tohoto vlákna.
RSS kanál komentářů k tomuto článku