Autorem blogu je 
K názoru Ústavního soudu ve věci bankovních poplatků za úvěr, o němž jsme psali zde, se připojil i Nejvyšší soud stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia. Z něj je dostupný pouze stručný extrakt, podle kterého soudci judikovali:
Správu úvěru lze vyložit jako činnost úvěrového věřitele, která není kryta jinými sjednanými platbami (úrokem jako cenou poskytnutého kapitálu a ostatními poplatky za konkrétní služby), a kterou úvěrový věřitel na podkladě smlouvy o úvěru zajišťuje služby (typicky poradenství a klientský servis, informace o úvěrovém vztahu, změny smlouvy, vydávání různých potvrzení) úvěrovému dlužníku po dobu trvání úvěrového vztahu. Z ekonomického hlediska každá cena odráží náklady prodejce a jeho marži, a proto není neobvyklé ani nelegitimní, aby náklady úvěrového věřitele na správu úvěru kryl příslušný poplatek jako součást ceny plnění.
Porovnejme to s tím, co ke stejné otázce uvedl německý nejvyšší soud (Bundesgerichtshof) v rozsudku ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. XI ZR 388/10: Die Kontoführungsgebühr dient nicht der Abgeltung einer vertraglichen Gegenleistung oder einer zusätzlichen Sonderleistung der Bank. Diese führt das Darlehenskonto vielmehr ausschließlich zu eigenen buchhalterischen bzw. Abrechnungszwecken. [Poplatek za vedení účtu neslouží k úhradě smluvního protiplnění nebo dalšího zvláštního plnění ze strany banky. Ta vede úvěrový účet naopak výhradně pro vlastní účetní, resp. zúčtovací účely.]
Tzn. tam, kde němečtí soudci nalezli pouze účetní, resp. zúčtovací účely samotné banky, vidí jejich čeští protějšci celou plejádu protiplnění: mj. poradenství – pod čímž si arci obtížno představit cokoli jiného než nabízení dalších bankovních produktů (více pod heslem šrouby do hlavy
), informace o úvěrovém vztahu, změny smlouvy nebo vydávání různých potvrzení
. Pomineme-li, že v podobném rozsahu poskytují svým klientům doprovodné služby prakticky všichni podnikatelé, kteří mají se svými zákazníky jiný než jednorázový kontakt, nelze přehlédnout, že mnohé z těchto cenností jsou klientům zpoplatňovány zvlášť. Ale nebuďme zbytečně šťouraví: soudruzi soudci z kolegia by nám jistě vyložili, že bankovním poplatkem klient hradí možnost o takovou dodatečnou službu požádat. Prostě, kde je vůle, tam je i cesta, a po skutečných důvodech, proč se Nejvyšší soud bank proti jejich klientům zastal, raději nepátrejme.
Komentáře
To odůvodnění je sice nemyslné (za každé potvrzení platíte zvlášť, nezpoplatněné změny smlouvy jsou vždycky z iniciativy banky, jinak je klient platí zvlášť atd.,atd.), ale bankovní poplatky banky klientům určitě netají. Takže klient ví, že je bude muset hradit. Pokud poplatky sníží a zvýší o to příslušně úroky, tak to pro mě žádná změna nebude.
Já takový ten plošný argument, že spotřebitel je debil, který nečte co podepisuje, a je třeba jej v tom, aby nic nečetl, podporovat ex post soudní ochranou, neberu
Petr V
Kde zůstává celý režim úvěrů, znevýhodnění slabšího, zneužití postavení, podezření na cenový kartel (jednání v dorozumění, podezřele stejná cena asi v 90% bank), vnucené podmínky, z nichž není únku k jiné bance, klamání o výši plateb atd. Pokud bych jako advokát (nebo univ. prof.) něco takového napsal, těžko bych obstál, protože by to bylo kontextuálně vytržené.
Mám dobrého kamaráda, který jezdí jako řidič kamionu. Zdá se mu však směšné, že on jako řidič tak velké věci, by měl dávat přednost chodcům na přechodu. Je to stejné myšlení jako NS. Kamarád je pán, protože je schopen chodce svým vozem rozdrtit. Chodec tedy nemá nárok na právo na přednost. On sám jako chodec by přirozeně své právo na přechodu neuplatňoval.
Mirek Vorlický
Petr V
RSS kanál komentářů k tomuto článku