Autorem blogu je 
Ústavní soud zveřejnil na svých stránkách návrh skupiny sociálnědemokratických senátorů na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Tou jsou stanoveny paušální sazby odměny za zastoupení v civilním řízení – tzv. přísudek – a oproti situaci, která tu byla dříve (a která přetrvává např. na Slovensku), představuje velký pokrok, neboť odměnu stanoví jako zásadně nezávislou na počtu poskytnutých úkonů právní služby (s výjimkou – ne zcela logického – 50% snížení v případě, že byl učiněn jen jediný úkon, a snížení na nulu v případě, že nebyl učiněn ani jeden; o těchto anomáliích arci někdy jindy). Díky vyhlášce se kalkulace nákladů zjednodušuje a zejména je tak bráněno v jejich umělém navyšování zbytečnými, ryze účelovými úkony, které by v případě výpočtu podle advokátního tarifu (AdvT) postihly neúspěšnou stranu.
Protiústavnost vyhlášky navrhovatelé, zastoupení advokátem Pavlem Uhlem, dovozují způsobem, který nemám za zcela přesvědčivý, totiž především s odvoláním na nespravedlivost podle ní určených nákladů bagatelních sporů. O nich jsme na tomto blogu psali několikrát, naposledy – a nejpodrobněji – letos v červenci.
Fakt, že umožňuje-li přísudková vyhláška vyšroubovat náklady, které nakonec dopadnou na delikventa dlužícího pět set korun, na více než patnáct tisíc, takže oblast bagatelních dluhů se stala vůbec nejzávažnějším sociálním problémem České republiky, tíživějším než např. nezaměstnanost, ještě neznamená, že na vině je primárně vyhláška, a už vůbec ne, že by se situace vyřešila její derogací. Ta by především neměla vliv na již existující exekuční tituly, protože v exekučním řízení soud nebude, a ani nemůže, přezkoumávat, zda nalézací soud nepochybil, a to dokonce ani v případě, že své rozhodnutí opřel o právní předpis, který byl v mezidobí jako ústavně nekonformní zrušen (ledaže by mu to bylo přikázáno zvláštním zákonem). Masa nespravedlivých rozsudků s horentními přísudky by zůstala nedotčena, a kyvadlo by se jen přehouplo do druhého extremu, kdy dlužit by se opět stalo tak běžnou a neriskantní věcí, jako tomu bylo v 90. letech.
Zrušení vyhlášky by vedlo k jedinému, ke dramatickému zvýhodnění nových
dlužníků před starými
: nikdo nebude vymáhat tisícikorunový dluh po černém pasažerovi s vyhlídkou, že uspěje-li, přizná mu soud na nákladech řízení osmisetkorunový soudní poplatek plus patnáct stovek podle AdvT, protože do takové sázkové hry
nelze jít s perspektivou, že vymoženo bude, pokud vůbec, za tři roky, a jen u třetiny dlužníků. Princip dlužnické solidarity, o kterém jsme psali (a který spočívá v nedobrovolném přenesení nákladů za nevymožené pohledávky z nesolventních na solventní dlužníky), je ethicky sporný, ale nelze ho ničím nahradit: ledaže by se stát uvolil tyto náklady věřitelům sanovat sám ze státního rozpočtu, a tím by mne jakožto daňového poplatníka vskutku namíchnul.
O způsobech možného řešení jsme psali rovněž, a tak jen zopakujme, že začít se musí jinde: úplným zrušením fikce náhradního doručení, podmíněním přísudku předžalobní upomínkou (současná judikatura stanoví, že kvalifikovanou upomínkou je i podaná žaloba), jemnějším odstupňováním pásem pro sazby přísudku, přičemž dostatečným by mohlo být např. ustanovení, že přísudek nesmí překročit polovinu vymáhané jistiny (s rozumným spodním limitem např. 500 Kč).
V čem má senátorský návrh pravdu, je naopak tvrzení o neústavnosti přísudků za zastoupení v exekučním řízení, kde jde o zcela formalisovaná, právní argumentace prostá podání: není nejmenšího důvodu, proč tuto službu honorovat více než jedním režijním paušálem, tj. 300 Kč.
Důležité upozornění!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Ještě jednou k bagatelním pohledávkám
- Autor: Tomáš Pecina
- Kategorie: Úvahy a komentáře
- Počet zobrazení: 7027
Komentáře
Návrh mě přesvědčil, byť v konkrétní kontrole norem bych dal přednost právní jistotě, viz bod I. z mého dřívějšího postu
.
Padnoucí jsou i následující slova: "Tato míra nepřiměřenosti odměny ve vztahu k formální obtížnosti sporu vytváří takovou míru nespravedlnosti, která není nijak racionálně odůvodnitelná. Stát v podstatě favorizuje takové chování spotřebitelů práva, které nepřispívá k právní diskusi, ale pouze k užívání státu jako inkasní a vymáhací
agentury. V konečném důsledku to pak vede i k úpadku práva a jeho nepřípustné redukce na inkasní vztah."
Výroky o státu jako zúčtovací centrále nebo inkasní službě jsou pak vyloženě pitomé, i když je jasné, že socdemáckým zadavatelům konvenují. Stát musí vynucovat plnění občanskoprávních povinností, není důvod ho demonisovat, jestliže to dělá.
Exekutiva měla pouze vystihnout výši nákladů řízení, není zmocněna uzpůsobením kalkulace nákladů řízení trestat. Z řečeného plyne, že je omezena a nemůže si kalkulaci nákladů řízení stanovovat libovolně. Ale nejen libovolně - není proč chránit diskreci exekutivy stejně jako diskreci zákonodárce - ale i nepřiměřeně a příliš paušálně. Sankční účel je v řečených případech zjevný každému rozumnému a nezaujatému člověku, nicméně navrhovatelé důvody iracionality a nepřiměřenosti této "právní" domněnky exekutivy podložily rozumnými důvody.
Na druhé straně tady stále široko-daleko nevidím žádnou sankci. Zmocnění ke stanovení kalkulačního algorithmu v sobě jistě nezahrnuje zmocnění trestat, ale určitá míra nespravedlnosti, v zájmu jiných důležitých zájmů, je takovým zmocněním předpokládána, protože nespravedlivý je imanentně každý algorithmus, protože bude vždy do určité míry paušalisovat.
Uhl se IMHO pustil do vznešených ústavněprávních argumentů tam, kde pro ně není prostor a kde bylo na místě opřít argumentaci o prostý frapantní nepoměr mezi faktickými náklady vymáhání a přísudkem. Návrh je takto spíš politickou proklamací, s poněkud děsivými konotacemi pro případ, že by mu bylo vyhověno.
Ústavněprávní argumentace navrhovatelů odůvodňuje podrobně komponentu zjevné nepřiměřenosti tzv. "přísudku", tudíž na ní není nic politického. Nevím z čeho tak soudíte.
Ovšem je to jen malá část problému, protože v pořádku nejsou ani exekuční tituly, které jsou vymáhány, a to nejen z hlediska příslušenství, ale např. fikce náhradního doručení, zastoupení nezpůsobilými a nedbalými opatrovníky atd.
To je dost utopie. Od soudu těžko očekávatelné, chtít po něm, aby u každého případu projevil větší míru tvořivosti, když bude odůvodňovat, konkrétní náklady řízení (vymýšlením okolností sporu).
[88] V případě nákladů, kdy by se soudy k dosažení dominantně spravedlivých rozhodnutí musely odchylovat ve většině případů od stanoveného předpokladu, což se jeví jako kapacitně nemožné, protože takový postup je třeba individuálně odůvodňovat, je situace podobná. Soudy na tuto odchylovací činnost ve své většině rezignují a aplikují bez úvahy vyhlášku, jejíž aplikaci není zapotřebí zvlášť odůvodnit. Předpoklad nebo domněnka, které jsou v právu stanoveny v rozporu se obvyklou skutečností nemohou z logiky věci splnit svou funkci, protože takový postup je mimo jiné i technicky neúnosný.
Jinak mě se také příčí myšlenka, že soud je zúčtovací středisko. Vím, že není jiná možnost, nějak se na dluh to kulaté razítko dostat musí, ale opravdu by mě zajímalo, jestli to je české specifikum, nebo je to tak i jinde, že valná většina "sporů" spočívá v zaslání faktur, vyjádření žalovaného že by rád, ale není z čeho. Kvůli tomu dle mého názoru soudy nevznikly. Jiří Janečka
Takto by se mohl konstruovat například i princip zlodějské solidarity. Jelikož krade mnohem víc lidí, než se podaří chytit, tak ti, které se chytit podaří, by si mohli odsedět něco i za ty, které se chytit nepodaří. Anebo alespoň ti, které se podaří chytit a jsou solventní, nahradí škodu i za ty, které se také podaří chytit, ale jsou nesolventní.
Takový černý pasažér, když už má hradit i náklady vymáhání dluhů vůči někomu jinému, proč by za ty jiné neměl zaplatit i samotný dluh?
Dlužnická solidarita je - byť chápu nezáviděníhodné postavení některých věřitelů - absolutní nesmysl. M. Novotný
Vymáhat jakoukoli pohledávku se zásadně vyplatí, jen pokud výnosy přesáhnou náklady (přičemž výnosy mohou být např. i ve formě lepšího dodržování závazků protistranami: to je např. případ černých pasažerů – rozkřikne-li se, že DP stejně příplatky nevymáhají, podstatně se zvýší jejich počet). Toho lze mnohdy dosáhnout jen tak, že s vymáhanou částkou dostanete i premii.
Tato premie má různou formu, někde je to násobek vymáhané sumy (v systému a-a práva), v České republice jsou jí vyšší přiznávané náklady, než jsou náklady skutečné.
Nejsem přesvědčen o tom, že je tato premie vždy neethická, jak tvrdíte, ale uznávám, že to může být sporné, protože se jí přenášejí náklady za deliktní jednání z "horších" delikventů na ty "méně špatné".
RSS kanál komentářů k tomuto článku