DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ!
Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.
Aktuálně: Výnos sbírky pro Vlastimila Pechance dosáhl ke dni 6. 10. 2016 částky 59 416 Kč.
Výtěžek prvního benefičního koncertu, který se uskutečnil dne 12. 3. 2016, činil 13 500 Kč.

čtvrtek 26. července 2012

Ústavní soud znovu k přísudkům za formulářové žaloby

Dalším ze serie nálezů vyslovil tento týden Ústavní soud nepřípustnost praxe přiznávat plné náklady řízení u tzv. formulářových žalob. Za nejlepší a nejkomplexnější z této serie pokládám březnový nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 soudce zpravodaje Pavla Rychetského, z něhož se po odchodu Elišky Wagnerové stává zřejmě nejvýraznější osobnost mezi ústavními soudci.

Předesílám, že s nálezy nesouhlasím a domnívám se, že právo na právní pomoc zahrnuje i právo na přiznání nákladů v takové výši, jakou bylo lze v době podání žaloby vyčíst z právních předpisů a tedy legitimně očekávat. Což na druhé straně neznamená, že bych neviděl problém, který se Ústavní soud pokouší řešit, nebo že bych obecně nesouhlasil s thesí, že přiznávané náklady řízení v bagatelních věcech jsou nepřiměřeně vysoké.

Jsem přesvědčen, že řešení toho, co představuje nikoli isolovanou otázku příslušenství bagatelních pohledávek, ale celkovou krisi systému civilní justice jako takové, naprosto nelze dosáhnout omezenými prostředky, které má Ústavní soud k disposici. Ten má, obrazně řečeno, k použití pouze bagr a bourací kladivo, architekt a urbanista však potřebují pro svou práci víc.

Podívejme se stručně na kořeny současných potíží:

Dnešní krise civilního soudnictví vznikala dlouhou dobu, prakticky celých 23 let od pádu minulého režimu, a souvisí se stavem vymahatelnosti práva. Ta byla ve výchozím bodě relativně velmi vysoká, tak jako tomu bývá v každém autoritativním režimu, a i když v průběhu 80. let docházelo k určité erosi vymahatelnosti práva vlivem rostoucí korupce v soudnictví, výchozí stav lze hodnotit jako ideál, kterého zřejmě už nikdy nebude dosaženo.

Liberální převrat v r. 1989 vedl k rychlému rozkladu státu a jeho struktur ve všech jeho funkcích, justici nevyjímaje. Zatímco dříve byla justice pouze jedním, a ne nejdůležitějším, instrumentem vymáhání práva, nově se ocitla v posici toho, kdo je fakticky na obtíž a kdo stojí v cestě společenským změnám, politiky vychvalovaným a společností, po letech komunistického poručníkování náramně otrávenou, bez hlubšího zamyšlení adorovaným. Autorita soudů a soudců byla pošramocena, jednak jejich minulostí, jednak způsobem personálního výběru soudců, kteří měli být v první řadě poslušní, nesamostatní a ovladatelní, nikoli nutně charakterní, odvážní a spravedliví.

Nedemokratické hodnoty totalitního režimu byly nahrazeny hodnotami laissez-faire balkánsko-ukrajinského typu, což se nemohlo na výkonnosti justice neprojevit. Prakticky ze dne na den, resp. z měsíce na měsíc, se stav dokonalé vymahatelnosti práva změnil na vymahatelnost téměř nulovou, což postihlo nejen civilní, ale do určité míry i trestní právo. Vzpomeňme, že po celá 90. léta byla hrozba Nebo vás budu žalovat! tak směšná, že ji nikdo nebral vážně: daleko horší bylo poslat na dlužníka Ukrajince nebo si zaplatit jeho trestní stíhání.

Systémová opatření první dekády nového milenia tuto situaci měla změnit, avšak paradoxně došlo k překompensaci a ze stavu nedostatečné vymahatelosti jsme několika málo legislativními kroky přešli do situace, kdy je právo vymahatelné nadměrně, nebo, přesněji řečeno, kdy lze stejně účinně jako právo vymoci i bezpráví.

K tomu vedla tři zásadní legislativní opatření: zavedení institutu soukromých exekutorů, bez efektivní soudní kontroly a hrozby sankce za abusus pravomocí, rozšíření fikce náhradního doručení i na případy, kdy se adresát v místě doručení trvale nezdržuje, ale je tam přihlášen k trvalému pobytu, a zvýšení hranice bagatelních sporů ze dvou na deset tisíc korun. V kombinaci s existujícími deficity justice vznikl vražedný mix, v jehož důsledku jsou účinně vymáhány bagatelní, často jen fiktivní pohledávky, tvořené z více než devíti desetin příslušenstvím, přičemž vymáhat pohledávky standardní a/nebo sporné se v takové situaci ani nevyplácí, resp. není to dostatečně výnosné.

Samostatnou kapitolou jsou pak podvodní rozhodci, dosud rutinně slabší straně kontraktace vnucovaní.

Ústavní soud chce jít těmi cestami, které má k disposici, tedy drastickým snížením přiznávaných odměn za zastoupení advokátem, a avisovaným snížením přestřelené hranice bagatelního sporu z deseti na dva tisíce, případně pět tisíc korun.

Domnívám se, že to nestačí, řešení, má-li mít nějaký efekt, musí být daleko komplexnější.

Předně není udržitelný model soudcovské neodvolatelnosti za situace, kdy nejméně dvě třetiny soudců na svou práci nestačí nebo se pro ni typově nehodí. Soudci necítí potřebu rozhodovat spravedlivě, jsou zvyklí stranit ve sporu silnějšímu proti slabšímu a vinou vlastní pohodlnosti rozhodují v neprospěch práva tak, aby rozhodnutí bylo co nejjednodušší. Mám za to, že soudcovský stav bude muset být radikálně obměněn, počet soudců případně redukován a především bude nutno odstranit ze systému ty, kteří si zvykli na vysoký plat a absenci odpovědnosti jako na sociální jistotu.

Dále bude muset být revidována kontrola exekutorů, která by měla být primárně exekutivní a pouze podpůrně procesní (justiční). Porušení předpisů při provádění exekuce musí vést jak k neplatnosti procesních úkonů, tak k povinnosti nahradit povinnému vzniklou škodu, včetně imateriální újmy. Zřejmě by bylo potřebné stanovit přesné limity a předpoklady, za nichž lze přikročit k jednotlivým způsobům exekuce.

Bagatelní spory by měly být omezeny limitem, který bude tuto bagatelní povahu pohledávky odrážet, a to rozhodně není deseti tisíc korun.

Podvodné arbitráže by měly být eliminovány zcela, a to zákonným zákazem jejich aplikace ve spotřebitelských a neobchodních vztazích a v případech ostatních stanovením minimálního limitu pro předmět sporu např. jeden milion korun.

A konečně bude třeba zcela zrušit fikci náhradního doručení vyjma situace, že adresát doložitelně odepřel převzetí písemnosti. Povinností státu je úřední korespondenci doručovat, ne doručování fingovat. Tak to dělají všude na světě a není jediný důvod nedělat to stejně i v České republice.

Přísudky a odměny exekutorovi by naopak měly být přiznávány v plné výši (s jemnějším odstupňováním podle výše vymáhané sumy), avšak jejich přiznání musí být podmíněno doručením kvalifikované výzvy dlužníkovi, v níž bude poučen o následcích nezaplacení. A opět, výzva musí být doručena, nikoli pouze odeslána na adresu, o níž věřitel tvrdí, že na ní dlužník bydlí.

A dalším důležitým krokem k obnovení důvěry společnosti v její justici bude likvidace stávajících pochybných exekučních titulů, které došly do právní moci za podmínek současné deficitní úpravy, a to nejlépe přímo ze zákona, bez nutnosti o takové zneplatnění žádat. Transakční náklady, tj. náklady řízení, přitom musí nést stát, který finální právu protiřečící stav zavinil.

35 komentářů:

  1. Z velké části souhlasím. Viz bod I. v mém postu.

    Otázku doručování bych do budoucna řešil povinným založením datové schránky u každé osoby jako pravidlo s tím, že by veřejná správa zajistila asistenční služby IT-negramotným, případně listinné doručení pro výjimečné případy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Otázku doručování bych do budoucna řešil povinným založením datové schránky u každé osoby jako pravidlo s tím, že by veřejná správa zajistila asistenční služby IT-negramotným, případně listinné doručení pro výjimečné případy.

      Ovšem, ale to je otázka tak 30–50 let.

      Vymazat
    2. V horizontu 30–50 let je spíše reálné zavedení odvolatelnosti soudců.

      Obecná povinnost mít datovou schránku je objektivně možná již dnes, tím spíše pokud Ministerstvo kouzel, ech co to povídám... spravedlnosti bylo ovládnuto Vy-víte-kým.

      Bylo by již věcí právní regulace zajistit v odůvodněných případech náhradní způsob doručení v listinné podobě (třeba i skrze "datového opatrovníka") apod.

      Vymazat
    3. Občan má právo, aby mu písemnost byla doručena na adresu, kde se zdržuje, a to v listinné podobě a bez nespolehlivého prostředníka v podobě "datového opatrovníka". Až bude mít e-mail 90 % dospělé populace, můžete uvažovat o změně, do té doby ne.

      Vymazat
    4. Žádné takové právo nad zákony neexistuje. V odůvodněných případech by si občan samozřejmě mohl zařídit náhradní způsob doručení v listinné podobě (opt-out). Jedním z důvodů by bylo, že neovládá elektronické prostředky komunikace (neschopnost přečíst si SMS a vyhledat veřejně garantovaný přístup k portálu datových schránek, který by v takovém případě musely zajistit orgány státní správy).

      Vymazat
    5. Zákonem si klidně můžete stanovit, že každá fysická osoba musí svou datovou schránku kontrolovat jednou týdně na poště, ale pak se dostanete do stejných problémů jako s fikcí náhradního doručení a narazíte na sociální mez únosnosti práva.

      Vymazat
    6. To je již v odpovědnosti každé osoby. Ovšem nevlastnictví mobilního telefonu přijímajícího SMS o dodání datové zprávy je v dnešní době prima facie známkou chudoby. Pořád ovšem řešíte oštřitelné výjimky, které neurčují pravidlo, že je v možnostech většiny se systému datových schránek přizpůsobit a pro výjimky je třeba najít subsidiární formy doručování.

      Vymazat
    7. Existuje určité, rozhodně ne malé, procento osob, které nechtějí dát státu číslo svého mobilního telefonu (a to neustále aktualisovat).

      Vymazat
    8. V době, kdy řada evropských států řeší odpojování „pirátů“ od internetu. V některých případech dokonce byl soudem uložen trest nemít internet a nepoužívat internet po dlouhou dobu – například u hackerů nebo autorů virů.

      Dokud bude odpojení a zákaz internetu v evropských státech – a v Česku je také sem tam zvažován, ale protesty IT skupin to zatím vždy zastavily – nelze nekonzistentně k tomu ani byť jen uvažovat o povinnosti přijímat zprávy přes internet v mailové podobě nebo podobě datových schránek.

      Pro řadu lidí je počítač + internet drahý luxus.

      ---

      Rozšíření mobilů v Česku je anomálie vzniklá monopolem Eurotelu/Telecomu/Českého Telecomu/O2. Jejich ceny byly takové, že pevná linka se stala luxusem bez odpovídajícího užitku.

      V USA je například mobil poměrně vzácnost právě proto, že tam pevné linky fungují tržně daleko lépe a není většinou vůbec potřeba nějaký mobil vlastnit. Osobně jsem zažil, že slovo SMS je dost kuriozita.

      Já osobně jsem zrušil mobil ve prospěch VoIP – internetového telefonu, kde se dostanu na pětinové i dvacetinové ceny, než jsou běžné tarify mobilních operátorů. Tudíž vysílání/příjem SMS je mi zapovězeno a nepotřebuji je.

      Uzákonit technologii GSM nebo SMS by se mohlo v krátké době stát stejně logické, jako uzákonit děrné štítky.

      ---

      Jinak článek je perfektní. Vynikající.

      Miloslav Ponkrác

      Vymazat
    9. Ano, jenze datova schranka nefunguje pod vsemi OS, je tristni, ze linuxovou verzi dela sdruzeni NIX a ne stat, stejne jako je tristni, ze nepouzivame PDF a misto toho mame pochybny format, ktery nemi ani jednu vec navic, jak dokazl pan Kosek a usvedcil uredniky ze lzi/neznalosti.
      Dalsi problem je, ze mi zpravu po mesici smazou ! a to muze byt kurna problem, kdyz treba na rok odjedu mimo civilizaci.

      Dale se mi treba nelibi silnicni fasizmus a to, ze pripad automaticky nepresunou tam, kde clovek bydli, pak i kdyby policista 100x lhal a nemel pravdu, je pro me lepsi zaplatit a presupek, ktery jsem neudelal, nez projet 3.000 na palivu

      Vymazat
    10. Naprosto přehlížíte staré lidi. A navíc pane Schmidt moc nerozumíte systému datových schránek.

      Staří lidé (alespoň mezi příbuzenstvem mají problém přečíst normální mobil, napsat SMS apod.). Mám příbuzné, kteří se nikdy nenaučili přehrát kazetu (audio či video), nedokáží obsluhovat bankomat, nemají internet.

      Nejstarší členka rodiny, již zesnulá paní, která začínala při petrolejce a ve svých 8x letech dostala mobil byla sice schopná, ale nikdy nedokázala už ukládat čísla a kolikrát jsme jí museli rušit objednávky vzniklé opakovaným zadáním čísla třesoucí se rukou...

      Datové chránky by musely být osobně přístupné na každé obci (jako sbírka), musely by mít možnost tisku a doručení, v nutných případech bezplatně, trvalého uložení, avíza i na pevnou linku, automatické obnovy cerifikátů...

      Vymazat
  2. tohle je nuda pište zase o extremistech

    OdpovědětVymazat
  3. Vážený pane Pecino, Váš nesouhlas vyplývá spíše z ne úplného pochopení této (celospolečensky závažné) problematiky. První nález, z března tohoto roku, se obecně týká přimeřenosti náhrady za odměnu advokáta ve vymezených sporech a konstatuje, že je v rozporu s ústavním principem "přiměřenosti", aby takový druh náhrady převyšoval samotnou vymáhanou pohledávku. To je závěr zcela správný. A týká se jen typových jednoduchých sporů vedených vůči spotřebitelům, žádných jiných sporů se netýká.
    Středeční nález doplňuje ten březnový. Týká se výlučně subjektů skupujících drobné pohledávky jenom proto, aby následně "vytloukly" co nejvíc právě na náhradách nákladů řízení - za každou tisíci korunu dalších osm navíc. Jak ÚS píše, jestliže někdo vede soudní řízení nikoliv kvůli věci samé, ale kvůli tomu, co může vydělat na náhradě nákladů řízení, zneužívá civilní proces, což nelze akceptovat. To je závěr naprosto správný.
    Jak je psáno, týká se to jen vymahačů, kterým pohledávky nevznikly, ale koupili je (pravidelně za cenu odpovídající jejich výši). Ostravský soud správně napsal, že když si někdo zvolí nějakou podnikatelskou činnost (například právě skupování a soudní vymáhání dluhů), tak ji má vykonávat svými zaměstnanci. To je logické, nebo ne? Ostravský dopravní podnik, aspoň tedy myslím, také zaměstnává řidiče MHD, revizory atp.
    Takže - první nález je obecný, týká se přimeřenosti náhrady nákladů řízení, a druhý nález jej doplňuje ve vztahu ke speciálním subjektům (mezi těmi nálezy, které si nijak nekonkurují, protože každý řeší něco jiného, je vztah jako mezi obecnou a zvláštní právní úpravou - to je zejména z druhého nálezu naprosto zřejmé). Druhý nález se týká jen vymahačských společností, které pohledávky kupují, na nikoho jiného nedopadá, týká se tedy celostátně jen několika málo subjektů. První nález dopadá na všechny ostatní věřitele ve velkém vymáhající drobné pohledávky. A co se týče "kvality" obou nálezů, pak z každého úhlu pohledu přesvědčivěji a přesněji působí jen středeční.
    Vztah práva na právní pomoc a náhrady nákladů za advokáta ÚS podrobně a správně rozvádí - stačí si to jen přečíst.
    A myslíte si, že náhrada za advokáta ve výši přes 7 tisíc korun za vyplnění jedné formulářové žaloby na pohledávku 1 tisíc korun je přiměřená? Já tedy ne...
    Další část Vašeho textu, popisující určité nešvary a možné způsoby jejich řešení, s těmi nálezy nesouvisí. Doba si oba tyto nálezy vyžádala a je dobře, že tu jsou. Bez rozhodnutí ÚS (nejen těchto nálezů, ale i četných usnesení z přelomu roku) by se nikdy nenovelizovala ani ministerská vyhláška. Advokáti jsou hodně silná lobby.
    M. Novák

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V tom případě dělíte účastníky řízení na dvě kategorie, jedna má na neúspěšnou protistranou zaplacenou pomoc advokáta právo, druhá ne (a tím se pro ni, mimochodem, stává vymáhání bagatelních pohledávek nerentabilní). Jiná věc je určitá nepřiměřenost současných sazeb, ale tu, jak správně uvádíte, se snaží řešit i ministerstvo v novele vyhlášky.

      Další text s nálezy souvisí, protože předkládá cestu, jak problém vyřešit bez nutnosti této diskriminace.

      A konečně, co neethického je na skupování bagatelních pohledávek za účelem jejich inkasa?

      Vymazat
    2. A konečně, co neethického je na skupování bagatelních pohledávek za účelem jejich inkasa?
      Například jejich další překupování inkasními agenturami mezi sebou, kdy s každým překoupením náklady na vymožení rostou.

      Stejně jako M. Novák jsem zažil tu sedmitisícovou hrůzu, kdy Dopravní podnik dal k soudu vymáhání pokuty (aniž se obtěžoval poslat jakoukoli informaci dotyčné osobě), po zaplacení pokuty dotyčnou (která si to sama aktivně zjistila co a kde má zaplatit) došlo k zpětvzetí žaloby a za tyto dva úkony (podání a zpětvzetí) si právník DP vyúčtoval 7 000 Kč,- na nákladech. K žádnému soudu přitom nedošlo a oba tyto úkony jsou jednostranné, čili bez možnosti protistrany s nimi cokoli dělat. Jinými slovy, lze si takto "vygenerovat" libovolné náklady, aniž s tím dotčený může jakkoli bojovat. Náklady následně posvětí soud a je po všem, exekuce je na světě.

      Vymazat
    3. Jste na omylu, náklady přiznávané soudem se cessí pohledávky nezvyšují.

      Vymazat
    4. Zohledňují se specifika jednotlivých účasníků při rozhodování o nákladech řízení, ano, to je správně - mají se hradit účelně vynaložené náklady a účelnost je třeba jistě posuzovat s ohledem na všechna relevantní kritéria. Nicméně ti účastníci se rozdělili sami - jedni zastoupení advokátem zneužívají (nastrčí tam advokáta, který za prakticky nulovou práci dostane almužnu a zbytek tučné náhrady si nechají) a druzí soudní řízení nezneužívají. To je třeba zohledňovat.

      Není to diskriminace. To je v zásadě jako dělit lidi na ty, kteří kradou, a ty, kteří nekradou...

      Na tom samotném nic neetického není - neetické je, když někdo koupí pohledávku jenom proto, aby si ji hned zažaloval a nastrčil tam advokáta jenom proto, aby zinkasoval tučnou náhradu. To je ono zneužívání.

      Ať pohledávku kupují s úmyslem vydělat na nich samotných, včetně úroku z prodlení. To se ostatně děje ohledně například úvěrů - pohledávku ve výši třeba 100 tisíc (bez příslušenství) koupí za 10 tisíc a na rozdílu může vydělat, pokud ho vymůže, to je pak o.k. V pořádku není, když koupí 1 tisíc za 1.200 korun (což se děje) jenom proto, aby vydělal na těch 8 tisících za advokáta.

      M.Nov.

      Vymazat
    5. Neethické je pohledávku účelově rozdělovat, to je jediné, co by se v redukci přísudku reflektovat mělo.

      Když mi někdo rozbije okno, mám právo, aby mi zaplatil sklenáře, a to i v případě, že si okno umím zasklít sám a dokonce i když jsem sám sklenář. ÚS říká, že mám právo jen na náklady za sklo a tmel, a sklít si mohu ve volném čase. Resp. pokud jde o jedno okno, milostivě mi náklady přizná, ale ne pokud jich mám tisíc, to si přece mohu vlastního sklenáře najmout a platit jako zaměstnance.

      Vymazat
    6. Ten příměr se sklenářem je hezký ale nepřesný. Když sklenář zasklívá tisíc oken, dá mu to tisíckrát víc práce než jedno okno (samozřejmě, že ne úplně přesně, nechytejte mě za slovo). Kdežto když si vytvoříte šablonu na elektronický návrh na plaťák, do které pak tisíckrát doplníte asi pět údajů (opíšete je z dokumentace k postoupené pohledávce), není to tisíckrát víc práce než sepsání jednoho "unikátního" návrhu. Nějakou cenu ta práce určitě má, ale ta rozhodně neodpovídá paušálu. Paní z Tesca s rychlýma rukama by takových žalob nacvakala padesát za hodinu.

      Jako soudce bych v takových případech náklady přiznával, ale max. pár stovek.

      Vymazat
    7. V tom nejsme vůbec ve sporu, s vámi ani s ÚS. Odměna (donedávna) 6 000 Kč + dva paušály + DPH byla nepřiměřená.

      Vymazat
    8. LH: Nějakou cenu ta práce určitě má, ale ta rozhodně neodpovídá paušálu.

      Tady je však problém s (ne)proplácením vlastní práce, pokud by si to dělala společnost sama.

      JaM

      Vymazat
    9. Ve skutečnosti to není celý problém, ale jen jeho menší část. Náklady vynaložené na vymáhání se musí vrátit s přebytkem, aby se vymáhat vyplatilo. Příkladmo, jestliže vymohu 50 % pohledávek, musí být odměna nejméně dvojnásobkem nákladů, jinak se ekonomicky nevyplácí pohledávku vymáhat. Model prosazovaný Ústavním soudem (náklady = jistina) znamená, že vymáhat nikdo nebude, tak jako nevymáhal v 90. letech, a proto s názorem ÚS nesouhlasím, přestože chápu jeho ratio.

      Vymazat
    10. TP: podle toho co jsem viděl, je soud prostě přizná a nezkoumá. Takže si tam může každý napsat co chce.
      V tomto konkrétním případě šlo o to, že advokát, jehož pohledávka byla, ji nevymáhal sám, ale prodal inkasní agentuře, kterou následně zastupoval jako advokát a tím získal dalších X tisíc.

      Vymazat
    11. A co je na tom špatného? Je snad advokát povinen vymáhat si pohledávky bezplatně? Podotýkám, že nezískal dalších X tisíc, ale pouze odměnu za svou práci.

      Vymazat
  4. K příkladu s oknem: Je to pár dní, co mi policie tvrdila, že výše škody odpovídá pouze ceně skla, práce se prý do škody nepočítá. Docela mi tím paní policistka vyrazila dech.

    (V mém případě nešlo o sklo v okně, ale o krádež pár metrů elektrického kabelu, která fakticky znamenala likvidaci elektrické přípojky, neboť oprava mj. zahrnuje: zásah do zapečetěné části rozvodné skříně EONu, provedení výkopových prací, provedení revize revizním technikem. Ale podle PČR je škoda jen dva metry kabelu). Jestli má šílený názor ohledně bezcennosti práce oporu u ústavního soudu, tak by bylo na čase, aby si soudci zkusili aspoň půl roku živit se prací, která vytváří hmatatelné hodnoty.

    OdpovědětVymazat
  5. FIKCE NÁHRADNÍHO DORUČENÍ souhlas 100%
    Jen bych dodal, dokazovat,že adresát doložitelně odepřel převzetí může být pracnější než doložit pomocí svědků, že mu zásilka byla vložena do ruky.

    PODVODNÉ ARBITRÁŽE jsou určitě podvod i teď a eliminovat je zcela nelze určitě ani zákonem.
    Je myslím lepší podvedenému umožnit rychlou a srozumitelnou právní safisfakci.

    Mirek Vorlický

    OdpovědětVymazat
  6. Ekonomické výpočty (viz pan Pecina, 29.7., 18:27) jsou možná pochopitelné, nicméně z hlediska právního úplně bezpředmětné. Těžko lze považovat za správnou tezi, že jeden konkrétní dlužník musí zaplatit vysokou náhradu nákladů řízení jenom proto, aby se nějaké firmě, co pohledávky nakoupila, vyplatilo je vymáhat. Někde jsem k tomu četl příhodný komentář - stěží souhlasit s tím, že dlužník, který nějaký majetek má (z tohoto pohledu smolař, který se majetku nestihl zbavit), ho musí být v co nejvyšší míře zbaven, aby tak dotoval vymáhání dluhů proti dlužníkům, kteří nemají nic.
    Ekonomické výpočty tu jsou nerelevantní.
    Jak řekl Ústavní soud, náhrada nákladů řízení nesmí sloužit k tomu, aby na ni někdo vydělával. A když někdo skupuje a žaluje pohledávky proto, aby vydělal na nákladech řízení, jde o zneužívání (procesní šikanu) a náhrada mu musí být odepřena. S tím nelze než bezvýhradně souhlasit.
    Jinak, když vymahačská firma skoupí třeba 10000 tisícíkorunových pohledávek za nominál, zaplatí za ně 10 milionů Kč. Dle statistik jich vymůže max. 30 %, tj. 3,33 milionu Kč. I kdybyste jí na náhradě přiznali vždy 1000 Kč (shora bylo uváděno "pár stovek"), je to pořád 3,33 milionů ztráta. To nejde, oni potřebují ty nehorázný peníze za advokáta (pro sebe, ne pro advokáta), pár stovek je totiž položí úplně stejně jako nic.
    Nemají ty pohledávky kupovat. Když si je bude standardně vymáhat původní věřitel, náhrada za advokáta mu bude přiznaná (na něj ten aktuální nález totiž nedopadá, ten se týká jenom skupovačů dluhů) a to, že nevymůže všechno, to je jeho podnikatelské riziko, tak to holt chodí. Však si za většinu těch dluhů dneska věřitelé mohou sami - viz překotné poskytování úvěrů, podbízení různých pojištění, telefonů atp. I dopravní podnik by mohl důsledněji kontrolovat a ztráty tak omezit. je ale rizikem každého podnikatele, že nevymůže všechny pohledávky, je jeho problém, jak se zařídí.
    JB

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co jste napsal, je důležité, nicméně nesouhlasím s vámi.

      Právo má různé aspekty (rozměry), mj. ethický, sociální a ekonomický. Jestliže budou pravidla pro stanovení přísudku nastavena tak, aby byla sociálně přijatelná, ale ekonomicky se nevyplatilo vymáhat, je výsledkem funkční selhání práva. Klíčovým je zde ethický rozměr: můžeme buď připustit, že majetní deliktní dlužníci musejí dotovat nemajetné, a pak máme sice ethicky sporný, ale funkční model, nebo to ze zásadních důvodů odmítneme, a pak máme stav nevymahatelnosti práva, tedy jeho systemové selhání.

      Technicky se mýlíte v tom, že judikatura činí nějaké zásadní rozdíly mezi primární věřitelem a cesionářem. To je jen akcesorium, resp. jednorázový úlet.

      Vymazat
    2. Pravděpodobnost vymožení pohledávky se přece odrazí v ceně, za kterou si pohledávky koupím. Vymahačské společnosti přirozeně nebudou pohledávky kupovat za nominál, ale klidně za 30, 50 či 70 procent podle druhu atd.

      Vymazat
    3. TP: "funkční selhání práva" je diskutabilní věc. Vycházíte z oblíbené věty, že "dluhy se platit musí". Jistě, za běžných okolností ano. Bohužel okolnosti mnoha případů dluhů nejsou vůbec běžné. Zastávám sice názor, že člověk má být bdělý a půjčit si jen to co dokáže splatit, ale mnohdy má prostě smůlu nebo to neodhadne. A myslím si, že věřitel musí nést svůj díl rizika za to, komu půjčuje. Ve středověku byla možnost dlužit významným privilegiem, známkou důvěryhodnosti osoby. Dnes je půjčeno prakticky každému, protože půjčující má za sebou podporu státu, která jeho podnikatelské riziko minimalizuje. Samotná skutečnost, že značná část dluhů se nepodaří vymoci ani přesto, dokazuje, že věřitelé půjčují zcela nesmyslně a bez jakékoli odpovědnosti.

      Vymazat
    4. Věřitel nese risiko, že pohledávka bude nevymahatelná. Chtít po něm cokoli nad tento rámec, je popíráním autonomie vůle kontrahentů.

      Kruciální otázkou je zjevná nepřiměřenost "premie", s níž se de lege lata pohledávky vymáhají. Bude-li tato premie redukována, problém zanikne, protože přestane být výhodné půjčovat se spekulací na prodlení dlužníka.

      Vymazat
  7. Někde jsem k tomu četl příhodný komentář - stěží souhlasit s tím, že dlužník, který nějaký majetek má (z tohoto pohledu smolař, který se majetku nestihl zbavit), ho musí být v co nejvyšší míře zbaven, aby tak dotoval vymáhání dluhů proti dlužníkům, kteří nemají nic.
    tento názor vypadá rozumně, ale jak jej realizovat? Větší snahou o individulaizaci sporu? Už v 90 letech bylo zřejmé, že se touto cestou jít nedá. Protože když máte uzavřený paušál s advokátem, jak určíte účelně vynaložené náklady na konkrétní spor? To, co teď napíšu, asi mě odstřalí. Z hlediska daňových zákonů jste povinen vymáhat všechny dluhu. Tedy advokát by měl chtít peníze i po těch klientech, v jejichž věcech byl neúspěšný. A když nemá smlouvu, tak dle vyhlášky - pokud ovšem smlouvu má, neměl by (resp. jeho klientovi) mu zase soud přiznaz náklady dle vyhlášky, ale měl by zkoumat skutečnost. Myslím, že to není přímo v zákoně o advokacii, ale v kodexu - advokát by se neměl o odměnu dělit, resp. poskytovat úplatu za zajištění případu. Ale pořád je na tom advokát relativně dobře, protože má nárok na zaplacení i angažmá v neúspěšném sporu.
    U soudních exekutorů byl zvolen jiný postup. Odměna jen za vymožené plnění. Vymahatelnost 30 %, tedy 70 % zadarmo, protože vůči oprávněnému se náklady nepřiznávají. Práce exekutora je de facto skončena v okamžiku, kdy nějaký majetek povinného najde. To je podstata činnosti. Probíhá před tím, než je povinný informován o nařízení exekuce. Ve chvíli kdy informován je, je už prakticky po exekuci, pokud nějaký majetek zajištěn je, může se odvolávat, podávat vylučovačky, ale z 99% třeba za dva roky, ale peníze přijdou. A tuto fázi všichni, včetně ÚS ignorují. Pořád jakoby žili v představě VR, že o majetku a příjmech informuje exekutora oprávněný.
    Pak je tady záležitost s náklady exekuce a jejich porovnávání s náklady soudního řízení. Tyto jsou zcela běžně redukovány jen na soudní poplatek. Ale zkuste se podívat na kapitolu SR, podíl vybraných poplatků představuje jednotky procent nákladů soudnictví!
    Jinak mne docela mrzí, že diskuse o tomto článku p. Peciny se stočila jen k poplatkům. Myslím, že je v něm hodně podstatnějších myšlenek. JJ

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Otázka doplácení majetných dlužníků na nemajetné je tak důležitá (a složitá), že se k ní chystám napsat zvláštní post.

      S exekutory máte pravdu jen částečně, mají právo vyžadovat od oprávněného zálohu, takže v zákoně to ošetřeno je a pouze se toho v praxi (z důvodů konkurence mezi exekutory) neužívá.

      Vymazat
  8. Jistě, to já vím. Je to stejná příčina jako u odměn advokátů. Proto říkám, a souhlasím s Vámi, že ten problém je složitější a o některých aspektech se prostě mlčí a mlží. Jenže jak zajistit efektivitu vymáhání, kdyby na tom nebyl exekutor zainteresovaný? Jak zabránit excesům, které vznikají z "přemotivovanosti"? Aji bych těm dlužníkům rád někdy ulevil, ale copak se jako úředník mohu rozhodovat podle toho, jestli se mi někdo líbí nebo ne, nebo vypadá důvěryhodně a tvrdí, že bude splácet? Přijde jiný sekáč, předběhne mě a to si nepřejte pak vidět toho oprávněného. Jinak jsem pro místní příslušnost dle bydliště povinného, ale senátem to neprošlo. Vlastně už dlouho přemýšlím, kdo vlastně vymyslel, že oprávněný má právo si exekutora volit. JJ

    OdpovědětVymazat
  9. Pritom riešenie je podľa mňa veľmi jednoduché. Veriteľ má nárok na náhradu nákladov na vymáhanie v takej výške, v akej si to dohodol s dlžníkom v zmluve. Pokiaľ si nedohodol nič, nemá nárok na nič. Pokiaľ si dohodol milión, má nárok na milión - ale samozrejme nesmie použiť žiadne násilie na vymôženie týchto nákladov, tj. neprichádza do úvahy niečo ako zadržanie políciou a väznenie.

    Súd by tak mal prácu extrémne jednoduchú, resp. bol by úplne zbytočný a stačilo by viesť evidenciu dlžníkov, kde by bola zverejnená zmluva, ktorú dlžník nedodržal a bolo by na ostatných ľuďoch, či s takýmto dlžníkom majú záujem spolupracovať alebo nie.

    OdpovědětVymazat

Kursiva: <i>text</i>
Tučně (když už to musí být…): <b>text</b>
Odkaz: <a href = "http://adresa">název odkazu</a>, tedy <a href = ""></a>