Autorem blogu je 
Má smysl zabývat se propagandou? Má, minimálně tou dobrou a účinnou, protože – dovolíte-li mi bonmot – propaganda nelže. Stejně jako reklama: a propaganda není ničím jiným než politickou reklamou. Tak jako reklama, ve které se chorvatský číšník vyjadřuje o Češích, že jsou chytří jako delfíni, přesně cílí na český komplex méněcennosti, jsou sceny z Třiceti případů majora Zemana popisující proradnost katholických kněží nebo životní ztroskotání emigrantů zaměřeny na výčitky svědomí, které jedna generace v době vzniku seriálu ještě pociťovala: lidé věděli, že to je, resp. bylo, jinak, ale Sequensův seriál jim poskytoval omluvu a výmluvu pro jejich vlastní selhávání. Propaganda lže o tom, co popisuje, ale nikdy nelže o svém publiku: cílové skupině.
Řeč arci nebude o propagandě obecně, ale o jejím zcela konkrétním exempláři, jímž je mimořádně zdařilý a zábavný čtrnáctidílný seriál ruské televise NTV nazvaný Посольство, který byl právě odvysílán (v podobě čtyř filmů je ke zhlédnutí na YouTube). Ten nezapře, že je reakcí na norský seriál Okkupert, v němž jsou ruští diplomaté podáni velmi přesvědčivým způsobem jako bezcharakterní, cyničtí okupanti, kteří využívají slabin demokracie a postupně si podrobují původně nezávislou západní zemi.
Skutečnost – v podání NTV – je pochopitelně diametrálně odlišná. Místem děje je fiktivní východoevropská země Kaledonie, což je svého druhu kombinace České republiky, Ukrajiny a Srbska. Česká jsou jména postav, jejich fysiognomie, mentalita a některé další detaily, srbská převážná část exterierů (záběry z fiktivní metropole Calenburg se z největší části točily v Novém Sadu), a Ukrajinu připomíná probíhající boj o orientaci země: přímo volený president Karel Urbánek je prozápadní, avšak existuje i silná proruská parlamentní oposice. Protože v Kaledonii mají presidentský systém, je vláda podřízena presidentovi, a to včetně tajné služby, jejíž parlamentní kontrola, pokud vůbec existuje, není v seriálu thematisována.
Kolem aktivit tajné služby se rozehrává hlavní zápletka. Jejím šéfem je bezcharakterní intrikán Šulc, bývalý emigrant, který pathologicky nenávidí Rusko a může-li mu ublížit, je schopen každé podlosti. Šulc je Žid, avšak v seriálu je zdůrazněno, že ne všichni Židé jsou nutně zlí: jeho protihráčem je policejní vyšetřovatel Šubrt, muž rovněž židovského původu, jehož otec přišel o život jako jedna z obětí stalinských čistek, avšak Šubrt přesto vůči Rusku nezahořkl a vidí je objektivně
: tedy objektivně z pohledu tvůrců seriálu.
V den státního svátku, kdy kaledonský národ oslavuje 16. výročí nezávislosti (na Rusku, arci tento fakt není explicite zmíněn a divák si ho musí domyslet), je zadržen první tajemník ruské ambasády Геннадий Веденеев, u něhož tajná služba – která může v Kaledonii i zatýkat a vyšetřovat – nachází kufřík pro dopravu diplomatické pošty obsahující čtyři kilogramy heroinu. Divák od prvního okamžiku ví, že jde o komplot, do něhož je zapojena mj. atraktivní kaledonská agentka Mařenka, avšak veřejnost se spolu s medii domnívá, že důkazy proti diplomatovi, včetně otisků prstů na diplomatickém zavazadle, jsou nezvratným důkazem jeho viny. A protože president s oposicí právě bojuje o prosazení tzv. protiruského legislativního balíčku, jenž by měl vést k postupnému začlenění země do NATO, je incident cennou municí v tomto zápase.
Vyšetřování zprvu vede Šulcova služba, s použitím všech prostředků, které by v putinovském Rusku byly nemyslitelné, ale v Kaledonii se běžně praktikují: zadržený nemá přístup k advokátovi ani k nikomu z velvyslanectví a je podroben psychickému i fysickému týrání ve snaze přimět jej k doznání. Karta se obrací až poté, co je vyšetřováním pověřen Šubrt. Ten zjišťuje, že s důkazy bylo manipulováno a závěr o Rusově vině není dostatečně podložen.
Poté věci dostávají rychlý spád: kdosi se pokusí Šubrta zabít, a když se ukáže, že stopy vedou k Šulcově službě, ten vytahuje nejsilnější kartu: kompromateriály na ministra vnitra i na samotného presidenta Urbánka. V konfrontaci však prohrává, na videokameru natáčí doznání a poté páchá sebevraždu. Urbánkova administrativa je ovšem kompromitována, ruský diplomat je s omluvou propuštěn a orientace Kaledonie na Západ se odkládá. Na závěr se ukazuje, že vše byla od samotného počátku hra, kterou ruští diplomaté umně rozehráli a po celou dobu kontrolovali. Příběh končí šťastně, Веденеев je očištěn a vrací se do diplomatické služby; závěrečný titulek uvádí, že velvyslanec Прокофьев obdržel za úspěšnou akci státní vyznamenání.
Tolik sujet, traktující jednoduchá, mnohokrát opakovaná cliché. To vůbec nejzábavnější na seriálu je způsob, jakým jsou charakterisovány jednotlivé postavy.
Začněme presidentem Urbánkem. Ten je vylíčen jako primitivní demagog, ve skutečnosti loutka Britů a Američanů, kteří jej kdysi zkompromitovali a nyní ho plně kontrolují. Jeho skutečný charakter vyjde najevo ve sceně, kdy Urbánek a jeho žena sledují v televisi jakýsi slaboduchý, zjevně trapný kaledonský film a oba se jím upřímně baví.
Jeho protihráč, ruský velvyslanec Алексей Прокофьев, je jeho opakem: kultivovaný, vzdělaný diplomat, superman, který, příkladmo, sice roky nestřílel
, ale když se na střelnici utká se Šulcem, hravě nad ním zvítězí. A pozor, drobná variace: není to vášnivý šachista, ale v jedné sceně je zachycen nad gobanem.
Podobně další lidé z ambasády, a to včetně proradného Ивана Никонова, který za nabídku velkého balíku peněz
a amerického občanství zradil svou vlast (tato postava v závěru, jak jinak, bídně hyne, nikoli arci vinou tajné služby a jejích atentátníků, nýbrž při autonehodě). Po všech stránkách ušlechtilá je i milá zadrženého diplomata, krásná a oduševnělá Татьяна; když oba v posledním díle plánují, jak spolu vyrazí na výstavu Tizianových obrazů, nezůstane jediné ruské oko suché.
Výtečně zachyceni jsou ovšem i američtí a britští diplomaté, bezskrupulosní osoby, které se sice na povrchu mohou jevit kultivovaně (příkladmo velvyslankyně UK na jakémsi večírku zpívá Greensleeves, ovšemže ne tak dobře a procítěně, jak hraje na klavír po ní vystoupivší manželka ruského velvyslance!), ale v jádru jsou to zlí a mentálně jednoduší manipulátoři. Z Kaledonců neobstojí téměř nikdo, relativně nejpositivněji, kromě Šubrta, je vykreslen mladý blogger Vilímek a šéfredaktor Nové Kaledonie Winter, arci do morálních kvalit Rusů mají i oni daleko.
Mí čtenáři, kteří se pamatují, jak jsem recensoval filmy Jud Süß, Kolberg a Akce v Istanbulu, jistě chápou, jakou slastí bylo pro mne tento seriál zhlédnout a všechny tyto detaily si vychutnat. Přeji proto i jim u jeho sledování mnoho uměleckých zážitků!
Komentáře
To, co popisujete, mi velmi nápadně připomíná Tovarăşul miliţian. Jako bych ty scény ji jednou viděl ...
Překvapuje mne, jestliže jsem to zatím neudělal; arci zdá se, že nikoli.
seasonvar.ru/serial-18685-Posol_stvo.html
Vláda věcí jeho se lidu tehdy přiblížila.
po kterých se tváří jako by nic a pamatujou si jenom právoplatný odsud, kvůli kterému fňukají jak svíčkové báby.
media.rozhlas.cz/_obrazek/4006963--nadlouho-posledni-vydani-narodnich-listu-18-kvetna-1918--1-300x450p0.jpeg
Proste je fer priznat, ze to neni cernobile.
Propaganda a lži vždy byly a budou standartními politickými nástroji. Nevím, proč by někomu mělo vadit, že Masaryk a Beneš byli opravdoví politici, kteří pro Český národ něco podstatného vykonali.
Vlastně vím, vadí to těm, kteří Čechy nenávidí. Je smutné, že se najdou lidé, kteří díky své nenávisti jsou ochotni donekonečna trollovat diskusní fóra.
A co pro "Český národ" (skutečný vlastenec, znaje tajů jazyka rodného, použil by č malé) Masaryk a Beneš tak úžasného vykonali? Já vidím jen to, že narušili tisíciletou kontinuitu zdejšího zřízení, připravili Čechy o Alpy, moře a říši, která jim jediná dokázala poskytovat skutečnou ochranu před cizími mocenskými vlivy a udělali z Čechů křiváky. Jo a ještě je díky své geniální politice naservírovali Hitlerovi na stříbrném podnosu.
(o tom křivém uvažovaní více třeba na odkazu: www.jamapekelna.cz/wordpress/?p=6)
RSS kanál komentářů k tomuto článku