Dnes tu máme skutečnou lahůdku, usnesení, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zastavil trestní stíhání samolepkových teroristů, aka protistátní ideodiversní skupiny Vondrák, Rodová a spolupachatelé. Soudkyně Dana Šindelářová se pokusila proklouznout mezi Skyllou bojující demokracie a Charybdou zdravého rozumu a zbytkové slušnosti, komodit v české justici pohříchu kriticky nedostatkových, a nevedla si vůbec špatně.

Z odůvodnění vyjímáme:

Demokracie se od totality liší právě tím, že i lidé s kontroverzními názory mají právo je projevovat, pokud svými projevy neporušují zákon, jenž by měl být nastaven pro všechny stejně.

A dále:

Soud dodává a opakuje, že pokud by měli obvinění skutečně sklony k tomu, vyzdvihovat svým projevem nacistický režim, Adolfa Hitlera a jeho nacistické maniakální nohsledy, nebo popírat holocaust, či nabádat k represáliím vůči určité skupině obyvatel nebo jinak obdobně šířit nenávist a útlak, bylo by jejich jednání jistě trestné, i pokud by je chtěli případně kamuflovat za simulovaný národně-socialistický postoj svých hnutí. V odmítnutí multikulturalismu, projevu vlastenectví a v ryze národnostním postoji však dle názoru soudu nelze a priori generálně bez ohledu na kontext a detaily činnosti takto se prezentujícího hnutí i jeho přívrženců spatřovat podporu nacistické či jiné zločinné myšlenky anebo trestnou činnost, ač lze takový názor označit za politicky extremistický. Je samozřejmé, že humanističtěji a řekněme pragmatičtěji nebo opatrněji založené jedince mohou tyto postoje znepokojovat a nemusejí s nimi souhlasit a plně se s nimi ztotožňovat, třeba právě s poukazem na zmíněné historické i aktuální přehmaty, jež jsou s extremismem spojeny – v případě neúměrného ohrožení demokracie by však měl ihned nastoupit shora zmíněný koncept obranyschopné demokracie a zamezit takovému útoku a ochránit principy svobody proti těm, kdo tyto svobody zneužívají. Principy obranyschopné demokracie by pak měly být aplikovány i v případě, že nějaký subjekt bude simulovat svou názorovou korektnost a kamuflovat, že se aktivně staví k podpoře toho, aby byla nějakým způsobem omezována lidská práva, ať už generálně, nebo ve vztahu k určité skupině lidí. K takovému obrannému aktu ve smyslu ochrany demokracie by však mělo dojít s tím, že bude individuálně, citlivě i v celkovém kontextu posouzeno, je-li skutečně nějaké konkrétní těleso hnutím, jež podporuje či hlásá filosofii potlačující práva a svobody osob, nebo jde-li pouze o projev odnože či jednotlivce, který své neonacistické, nenávistné nebo jiné podobné názory reálně a veřejně hlásá zastřešen tím, že jedná v rámci hnutí, jež svou podstatou vlastně ani hnutím směřujícím k potlačení práv určité skupiny osob nemusí být. Jen takto se dá zajistit názorová svoboda i stran názorů kontroverzních a jen tak se dají praktiky exekutivních a justičních složek v právním demokratickém státu odlišit od praktik těchto složek v rámci státu nedemokratického, který represi užívá k tomu, aby zakořenil mezi obyvateli strach, všudypřítomnou hrozbu perzekuce a generalizoval trestní odpovědnost v rámci kolektivní viny nebo v rámci upozornění na odlišný a více či méně kontroverzní názor některých subjektů a označení takového názoru za vadný.

To je v rámci místního justičního systému zřejmě poprvé, kdy se našel jedinec schopný reflektovat Fischerovu populistickou protiextremistickou kampaň kriticky, byť k tomu, aby bylo vysloveno, že jde o politickou objednávku, takovou, jaké justice demokratické země nesmí a nebude plnit, chce-li sama zůstat demokratickou, ještě malý krůček chybí. Přesto tleskáme, v nesvobodné zemi je i malý kus projevené odvahy hoden úcty.

Počkejme, co s tím nyní udělá Zdeňka Galková a nadřízený Krajský soud v Praze.

Aktualisováno.
Usnesení zůstává nepravomocné, státní zastupitelství proti němu podalo stížnost.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)