Náš seriál o únosu Zuzany Vybíralové skončil, ale ještě než tuto kausu definitivně uzavřeme a odložíme ad acta, bude užitečné si rozebrat, kde se stala chyba – jak je možné, že jinak robustní a vícenásobně jištěné bezpečnostní prvky trestní justice nezafungovaly, jak měly, a nikomu z těch, kteří rozhodovali, se nerozsvítilo varovné světélko: Pozor, tohle není pachatel, vždyť takhle se to celé přece nemohlo stát!

Podmínkou úspěchu policejního, resp. policejně-prokurátorského, komplotu bezesporu bylo, že do něj byli zapojeni všichni vyšetřující policisté i oba dozorující státní zástupci, nebyl zde tedy nikdo, kdo by měl zájem na dopadení skutečných pachatelů, přestože cesta k jejich odhalení, jak jsme sami ukázali, nebyla nijak zvlášť komplikovaná. Kromě pplk. Jana Ovčáčka, jehož bratr Tomáš byl osobním nepřítelem nespravedlivě odsouzeného Michala Šnajdra, se ve věci nejvýrazněji angažoval kpt. Pavel Němec. Právě on to byl, kdo objednával cinknuté výsledky pachové identifikace, a jeho jméno figuruje i v protokolu z hlavního líčení. Zmiňuje se o něm spoluobviněný – a posléze zproštěný – Daniel Šprňa. Ten měl jít spolu se Šnajdrem do vazby, ale ráno v den vazebního zasedání ho místo k soudu přivedli do kanceláře, kde seděl státní zástupce Roman Kafka a tento policista, P. Němec. Co se tam událo, popsal Šprňa, duše, řekněme si na rovinu, spíše jednodušší, neschopná náročnějších mentálních výkonů, takto:

Otázka: Byl tam sepisován nějaký protokol?

Odpověď: Ne, to bylo jenom takový rozhovor.

Otázka: O čem?

Odpověď: Ať si vzpomenu, co z té doby vím, že mi to může pomoci, jestli jsem něco z té doby zaznamenal, jestli si něco vzpomenu, co by pro něj bylo důležité. Ať si uvědomím, že jde o mě.

Takže státní zástupce Kafka, spolu s policistou Němcem, aniž by o úkonu sepsali a do spisu založili řádný úřední záznam, chtěli po Šprňovi, ať si uvědomí a vzpomene. A řečený si uvědomil a vzpomněl; ostatně, aby ne, když v opačném případě mu hrozilo okamžité vzetí do vazby.

Onen reminiscenční proces je zachycen v protokolu z hlavního líčení takto; vypovídá Daniel Šprňa:

Tak, jak mi to bylo podané a jak jsem měl čas na zadržovačce jednu noc přemýšlet, některé věci mi nahrávaly, byl jsem zmatený, ale nějak jsem v hlavě hledal cestu, jak se to mohlo stát nebo proč tam vůbec sedím. Vymyslel jsem to, co jsem řekl. Nějaké domněnky, hypotézy, co mě napadly z té doby. Napadlo mě třeba, když jsem četl obvinění, že jsme tam Šnajdr, já, Šprňa, Vlček a nějaký Faltýnek, když jsem četl, že pan Faltýnek je ze Slovenska, ze Skalice, tak jsem věděl, že pan Šnajdr jezdil do Skalice nebo někam na Slovensko. Tak jsem si říkal, jestli to není jeho známý. Pak také jezdil do Prahy skrze firmu a kolikrát jel sám, také bych raději jel s kamarádem než sám, tak moje domněnka byla, jestli nejel za Faltýnkem. Do toho třeba výpověď pana Vlčka, že seděl vzadu, také mě napadlo, proč by seděl vzadu. Když s někým jedu, tak sedím vepředu. To byly takové nějaké věci, které mě vedly k myšlence myslet si, že to udělal pan Šnajdr s nimi.

Otázka: Nyní si to už nemyslíte?

Odpověď: Myslet a vědět je rozdíl. Abych vám pravdu řekl, nevěřím, když se nad tím zamyslím a vím, jaké byly rozbroje okolo, tak tomu nevěřím, jsem z toho zmatený.

Vzpomínání bylo tedy nejen dobře, ba akutně motivované, ale, jak Šprňa přímo u hlavního líčení doznal, notně účelové. Pro soud to měl být signál, aby s jeho původní výpovědí příslušným způsobem nakládal a nikoli aby z ní nekriticky v rozsudku vyšel, leč nestalo se. Soudkyně Iveta Šperlichová je jednak příliš hloupá, jednak – a to především – profesně zcela vyhořelá, bez motivace odhalit pravdu a bez výčitek svědomí v případě, že odsoudí nevinného. Prostě taková justiční zombie, živá mrtvola v taláru, které by ze všeho nejvíc slušela pense.

Co jsme si popsali u Šprni, se opakovalo u poškozené Z. Vybíralové. Ani ona si nebyla jistá, neustále měnila výpovědi, pokud jde o Šnajdrovu vinu (pochopitelně: nechtěla si uhnat trestní stíhání za křivé obvinění!), a tak, aby soud vůbec měl nějaký důkaz o tom, že ho poznala, vyšel ze svědectví z druhé ruky, z toho, co, jak ví každý čtenář perrymasonovek, se odborně anglicky nazývá hearsay evidence. Přirozeně, jako důkaz procesně absolutně nepoužitelná. Nikoli však ve Zlíně.

Soudkyni Šperlichové přišel na pomoc přítel Vybíralové Tomáš Velík. Ten uvedl: Žádná zmínka, podezření, že by někoho poznala, podle chůze, hlasů od paní Vybíralové nepadla. Jediné podezření, které padlo, tak když potom poznala na rozpoznávání hlasů, tak poznala jednoho nebo dva podle hlasů. To si byla jistá, ale do té doby nechtěla nikoho uvádět ani jako podezřelého. Jméno mi řekla. Byl to 100% pan Šnajdr, druhého nevím.

Jenže tak to nebylo, poškozená při rekognici nikoho s jistotou nepoznala, přesto z toho, co o výsledku rekognice údajně řekla svému příteli, vyšly všechny soudy, až po Nejvyšší, jako z validního důkazu o Šnajdrově vině. Proč říká Velík něco jiného než Vybíralová? To nebylo soudu ani trochu divné?

Korunou dokazování byla ovšem vystoupení tří sedmilhářů, Tomáše Ovčáčka, Miroslava Kolmana a Rudolfa Ciesly. Ačkoli to byli Šnajdrovi osobní nepřátelé, vypověděli, že byli přítomni nejrůznějším situacím, kdy Šnajdr hovořil o tom, jak naloží T. Ovčáčka, případně Z. Vybíralovou, do kufru auta a realisuje Akci Tomáš a Akci Zuzana. Takže Šnajdr chystal násilné přepadení Ovčáčka a Vybíralové, za což nemohl nevědět, že mu hrozí osm až patnáct let, takovým způsobem, aby se o tom dozvěděla trojice lidí, se kterými se navzájem nesnášeli! To už se snad mohl Vybíralové při únosu rovnou podepsat do památníčku! Myslím, že máme právo na lepší příběh; soud arci všem těmto primitivním smyšlenkám uvěřil a dovodil, že se odsouzený na únos dlouhodobě připravoval.

Mimochodem, tato trojice po Šnajdrově propuštění spustila na tomto blogu i na nejrůznějších dalších kanálech – jak bychom to řekli slušně, abychom citlivější ze čtenářů nepohoršili? – tak tedy spustila lejnomety, z nichž vychází příval invektiv a pomluv vůči Šnajdrovi, jeho obhájci a zachránci Robertu Cholenskému i vůči mně, aniž by si ona tři individua uvědomila, že právě tímto způsobem nejpřesvědčivěji dokazují to, co se pokoušejí popírat.

Zpět k soudu. Jak rekapitulováno, nešlo tu o jediné varovné světélko, ale o celý semafor, celou diskotheku, která musela senátům všech tří soudů blikat před očima. Jenže nezablikala, a zvítězila logika, že když státní zástupce Ivan Hrazdira podal obžalobu a navrhl odsouzení, znamená to, že obžalovaní jsou vinni a důkazy dostačují. Bez kritického přehodnocení, bez stopy vlastní, v tomto případě pohříchu zcela jednoduché úvahy, a co je nejhorší, bez stopy sebereflexe a pocitu odpovědnosti.

Dříve jsem se domníval, že odsuzováno do vězení je zhruba 10 % nevinných. Postupem času jsem tento odhad upravil na 15 % a nyní již dávám zapravdu těm, kteří hovoří o 20–25 procentech, tedy o tom, že justiční mašinerie nespravedlivě odsoudí každého čtvrtého až pátého obviněného. Případ Šnajdr ukazuje, že ochranné mechanismy, které jsou do justičního systému zabudovány, jak procesní povahy (in dubio pro reo, rovnost stran a zbraní, povinnost obžaloby přesvědčit soud o vině obžalovaného a právo obhajoby přesvědčit ho o jeho nevině…), tak funkční a systémové (úplný apelační přezkum rozsudku, dozor státního zástupce od počátku řízení, k tomu dohled nadřízeného státního zastupitelství, nezávislá GIBS…), jsou k ničemu, chybí-li dostatečně kvalitní personální substrát a pravomoc poslat nevinného do vězení mají lidé, kteří nikdy neměli dostat právo oblékat talár.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)