Na tiskové konferenci, jejíž záznam je k disposici na serveru Romea, byla mimo jiné vznesena otázka, kdo advokátce zaplatí za úsilí, které musela do opravných prostředků proti nezákonnému rozhodnutí o svém vyloučení z obhajoby investovat.
Současný výklad zákona o odpovědnosti za škodu vychází z
blokového přístupu, tzn. stát nahrazuje účelně vynaložené náklady obhajoby pouze v případě zproštění, případně zastavení trestního stíhání, a to v celém rozsahu. V případě, že dojde k odsouzení – což se v tomto případě jeví jako mnohem pravděpodobnější eventualita – si náklady celé obhajoby, včetně těch úkonů, které směřovaly ke zrušení nezákonných rozhodnutí, nese obviněný sám.
Je to obdobný přístup, jaký je uplatňován v civilním řízení, a je otázkou, zda je ústavně konformní, jestliže přímo z Listiny (čl. 36 odst. 3) vyplývá, že za nezákonné rozhodnutí náleží poškozenému náhrada. Na druhé straně, jestliže by se blokový přístup opustil, muselo by se zkoumat, které úkony právní služby (procesní úkony), za něž je účtováno v případě úspěšné obhajoby, uspěly a které nikoli, a odškodňovat je selektivně. Praktici přitom dobře vědí, že největší faktický účinek mohou mít právě ty návrhy, jimž soud nevyhověl nebo které nikdy do fase projednání nedospěly, a vice versa. Spor o to, které úkony byly účelné, by pak mohl být značně delší a složitější než samotná obhajoba nebo samotný civilní proces.
Číst dále...