Bývalý soudce-fetišista Jan Kašpar, který si nemohl pomoci a když viděl cizí peněženku, musel ji ukrást, jest nám znám již z doby svého coming-out-u. Zapuďme chuť lacině si zavtipkovat poukazem na to, že podobné úchylky jsou ve veřejném životě častější a že známe i takové, kteří když vidí dotaci, jsou zachváceni obdobnou kompulsivní poruchou a musejí čerpat, třebaže dobře vědí, že na ni nemají právo (a že jsou takové případy chorobné čerpavosti ve vyšších společenských vrstvách rozšířenější než chřipka!), a věnujme se jiným než medicínským aspektům věci. Kašparův případ měl totiž pokračování před Ústavním soudem, u něhož se onen domáhal zastání před zásahem spočívajícím v tom, že mu rejstřík trestů odmítal, přesně v souladu s dikcí zákona, vydal čistý výpis. Kašparovi, jenž nyní působí v advokacii (kde se jeho úchylka ztratí), bylo vyhověno, an Ústavní soud naznal, že je pitomost, když Nejvyšší správní soud jeho žalobu odmítl s odůvodněním, že se měl domáhat nápravy cestou žaloby na ochranu proti nečinnosti, a měl jej poučit, jak správně žalovat. Více než majoritní votum nám konvenuje disent Vojtěcha Šimíčka, a ještě spokojenější bychom byli, kdyby Ústavní soud předložil věc rovnou svému plenu, protože vázat obsah výpisu z rejstříku trestů na ukončení léčby je nesystémový nesmysl.

Než bude znovu rozhodnuto, bude Kašpar jistě již dávno vyléčen, takže případ dospěje ke šťastnému konci, nicméně obecně máme za neblahé, je-li procesní právo vystavěno v podobě labyrinthu, v němž se nemůže orientovat nakonec už ani soud, který jej svou judikaturou vytvořil. Poněkud nám to arci připomíná ony archetypální středoškolské vyučující, již tvrdili, že za jedna neumí nikdo, za dvě oni sami, za tři pan inspektor, za čtyři ti nejlepší ze studentů a za pět všichni ostatní.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v pravém sloupci dole)