Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Tiše a v bolestech nás opouští kdysi proslulý blog Jiné právo. Jeden z jeho zakladatelů, Michal Bobek, to popsal v červnovém postu na rozloučenou. Resuscitační operace mladí sekáči a ještěrky se nezdařila, pacientovi se ulevilo jen nakrátko a nyní opět upadl do komatu: příspěvků je několik do měsíce, těch, co stojí za přečtení, několik do roka (přeháním: jeden až dva do roka).

Vinni jsou podle Bobka samozřejmě nikoli ti, kdo blog tvořili a spravovali, ale všichni ostatní, zejména pak nezodpovědní komentátoři, kteří místo o problémech interiéru slonovinové věže české justice a jejího establishmentu chtěli diskutovat (považte tu opovážlivost!) o právu.

To je, domnívám se, velký problém české justice: je naplněna lidmi, kteří se o problémy skutečného práva – a ovšem také skutečného světa kolem nich – fakticky nezajímají. Kdokoli vybočí (a mám na mysli třeba Vojtěcha Cepla ml.), je okolím deptán a udoláván.

Justiční prostředí v této zemi je monokulturou prostřednosti, a zrcadlem této prostřednosti bylo i Jiné právo: na srážku s realitou reagovalo nejprve podrážděně (ostudný Bobkův text tam dodnes visí), poté se logicky dostavila frustrace a konečná, neléčitelná ztráta motivace.

Nechť tedy Jiné právo odpočívá v pokoji.

36 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 8226

Tento problém se objevil v souvislosti s emulátory starých osmibitových počítačů, jimž se věnuji na svém třetím blogu. Povšiml jsem si, že někteří autoři emulátorů se snaží získat k emulaci souhlas tehdejších vývojářů, původců firmwaru a operačních systémů, a pokud ho nedostanou, publikují své dílo bez obsahu pamětí ROM s tím, že tyto soubory si musí opatřit a do příslušného adresáře nakopírovat uživatel sám, na své risiko.

Takový přístup pokládám za důsledek neznalosti práva. Ochrana počítačových programů byla totiž do českého práva zavedena až novelou autorského zákona, provedenou zákonem č. 89/1990 Sb. s účinností od 1. června 1990. Starší software žádné ochrany nepožíval. Stejně pošetilé je chodit za vývojáři, protože ti by stejně nemohli licenci k užití díla udělit, neboť svá díla vytvořili v rámci pracovního poměru pro své tehdejší zaměstnavatele, Teslu, ZPA Haida (chci říct Nový Bor) apod.

Práva jednou v dobré víře nabytá, iura quæsita, nemohou být v právním státě odňata, aniž by k tomu byl legitimní a ústavně aprobovatelný důvod, a musí se tak stát zákonem: příslušná novela AutZ však žádné takové přechodné ustanovení neobsahuje.

Ten samý problém jsme ostatně řešili v případě autorských práv k Hitlerovým projevům. Protože jeho smrtí tato práva zanikla, nemohl si je následně bavorský stát zákonem se zpětnou účinností osobovat.

31 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 5894

Vzpomínáte si, jak skončil exekutor Karel z mého námětu na seriál? Jeden z inspirátorů seriálu, ten nejbrutálnější, nejbezohlednější, a proto nejúspěšnější a nejbohatší z českých exekutorů Tomáš Vrána ohlásil ukončení své živnosti za okolností, jež nemohou mého fiktivního exekutora Karla nepřipomenout.

Problém soudních exekutorů ukazuje dysfunkčnost práva v České republice v té nejplastičtější podobě. Problém není ani tak v exekučním řádu, ten je novelisován snad každé dva měsíce, jako v celkovém nastavení systému.

Exekutoři, ačkoli vykonávají činnost, jaká je v právním státě vyhrazena soudům a kvasisoudním orgánům, jsou podrobeni zcela nedostatečné kontrole. Dohled jejich Komory nepočítám, ta je účinná zhruba stejně jako dohled České advokátní komory nad advokáty nebo komory lékařské nad lékaři, kontrola ze strany ministerstva je náhražková a nesystémová (a nefunguje rovněž): hovořím především o kontrole ze strany soudu. A protože čeští soudci jsou převážnou měrou osoby málo vzdělané, hloupé, bezcharakterní, za své chyby neodpovědné a až na výjimky nekonečně líné, vypadá stav na exekuční frontě tak, jak jsme toho denně svědky.

Soudní kontrola je nezastupitelná a klíčová. Probíhá dvojím způsobem, jednak na procesní úrovni, jednak následně formou rozhodování kompensačních sporů.

Každou exekuci nařídil (nebo, po jedné z novel, jejím provedením exekutora pověřil) exekuční soud a ten by měl projednávat spory mezi exekutorem, stranami a dalšími nezúčastněnými osobami. Projednání jejich podání by mělo být především rychlé: k čemu je mi rozhodnutí o excindační žalobě, které trvá byť jen půl roku, když např. počítač exekutorem neoprávněně odňatý jsem si stejně musel pořídit znovu? Nehledě na to, že soudy shodně s exekutory vyžadují, abych měl ke všem svým věcem nabývací doklad, např. fakturu na mé jméno; obecná promlčecí doba je tříletá, avšak exekutor si může podle zavedené praxe (nikoli podle zákona!) v bytě nebo domě, kde má povinný trvalý pobyt, vzít cokoli, a nemám-li o nabytí doklad, vlastnictví před exekutorem ani před soudem neprokážu, i kdyby to byl sto let starý porcelánový servis.

Neméně důležité je rozhodování o kompensačních sporech. Soudy by měly přiznávat nejen náklady na pořízení nové věci bez ohledu na to, že poškozený zvýšil hodnotu svého majetku (ovšem nedobrovolně: toto české soudy roky řešily v případě sporů o zhodnocení poškozeného motorového vozidla po nehodě), ale rovněž by měly odškodňovat transakční náklady a nemajetkovou újmu, která neoprávněným zahrnutím věci do soupisu vznikla. A také by měly být řešeny případy, kdy exekutoři zabavují šikanosně, jen aby povinného přinutili zaplatit, ačkoli je jasné, že hodnota věci nemůže nikdy pokrýt ani dražební náklady. Mobiliární exekuce jsou přitom obecně nedostatečně účinné a měly by být vedeny pouze tehdy, jeví-li se vyhlídky na výtěžek předem jako přiměřeně vysoké.

Nic z toho ovšem soudy nedělají, pro špatného českého soudce je jednodušší žalobu zamítnout a dát za pravdu exekutorovi; přitom tato regulační funkce je v celém systému klíčová: excesy nechť se řeší v kárném řízení, ale běžná pochybení by měla být pod hrozbou exemplární náhrady, jak je tomu v zemích, kde právo skutečně funguje.

Žel, dokud bude justice personálně naplněna tím, čím je naplněna dnes, nic se k lepšímu nezmění, a záplatování exekučního řádu povede pouze k větší obezřetnosti a vychytralosti exekutorů.

47 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 10435

Za nic než poněkud trapnou politickou exhibici není možné označit osobnostní žalobu, kterou na poslankyni Martu Semelovou podal její politický konkurent z Brna Michal Kincl (TOP09). Z opatrnosti zažaloval i stranu, za niž se politička předmětným, značně nechutným způsobem medialně presentovala.

Už tím, že je Kincl sám veřejně činnou osobou, musí být připraven snášet relativně intensivní zásahy do své osobnostní sfery, nemluvě o absurdní představě, že bych mohl jeden občan s úspěchem civilně žalovat druhého za to, že jej jeho politické názory urážejí. Mne příkladmo urážejí názory na poválečnou genocidu sudetských Němců dobrých 80 % místního obyvatelstva, a nepochybuji o tom, že moje názory na totéž stejnou měrou urážejí je, přesto by žaloba v jednom ani ve druhém smyslu nemohla mít naději na úspěch.

63 komentářů
Kategorie: Jiné případy
Počet zobrazení: 6601

Odvolání tří obžalovaných v kause The Plastic People po 40 letech je celkem depresivní četbou: polemika s rozsudkem je možná pouze tehdy, pokud je v rozsudku aspoň rámcově seznatelná konsistentní argumentace, což arci v onom brněnském není, v něm jde toliko o opis obžaloby. Tak jako státní zástupci bývají nezřídka pouhými poslíčky policie, stal se senát soudkyně Lenky Nekudové pouhým poslem, který předává obžalobu další instanci.

Zvláště smutné je, že někteří obžalovaní se vzdali práva na odvolání na místě, jiní patrně odvolání nepodali, smířivše se s poznáním, že tento stát je institucionální obdobou přírodní katastrofy, kterou je potřeba nějak přežít.
4 komentáře
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Power
Počet zobrazení: 3322