Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Začalo to obyčejně – tedy ne, jak zpívá Radůza, na půjčeným kanapi, ale v revolučním Federálním shromáždění počátkem r. 1990, kdy skupina poslanců ve složení Leo Dvořák, Vladimír Janočko, Miroslav Jansta, Jiří Medřický, Jozef Olej, Vlasta Parkánová a Petr Toman (životní osudy některých z nich by, mimochodem, vydaly na román) navrhla změnit ustanovení § 13 ObčZ tak, aby bylo napříště možné vyplácet za zásahy do osobnostního práva zadostiučinění v penězích. Protože šlo o poslanecký návrh, nebyla k němu připojena žádná důvodová zpráva, ani neproběhlo meziresortní připomínkové řízení, takže jediné, co se o pozadí schvalování novely dozvíme, je obsaženo ve stenoprotokolu.

Zákon prošel jednomyslně; jen málokdo mohl tušit, že se tehdy zrodila jedna z největších bizarností polistopadového práva.

Běží o formulaci § 13 odst. 3 ObčZ, podle něhož výši relutární satisfakce stanoví soud. Zjevně šlo toliko o legislativně-stylistickou neobratnost; její důsledky jsou však dalekosáhlé.

Jak dovodila judikatura, zatímco v případě náhrady škody vzniká škodní pohledávka už vznikem škody a případné soudní rozhodnutí je deklaratorní, zcela analogická pohledávka satisfakční se od rozsudku teprve odvíjí: rozsudek je konstitutivní, před jeho právní mocí se žalobce nemůže po žalovaném ničeho domáhat, protože povinnost poskytnout zadostiučinění v penězích sice vzniká ex lege, ale výše příslušné částky musí být autoritativně stanovena soudem.

Tento nesmysl pak výkladově gradoval, když Nejvyšší soud dovodil, že nárok na relutární satisfakci je nepromlčitelný – samozřejmě, pohledávka, která ještě nevznikla, se nemůže promlčovat! Korunu všemu pak nasadil velký senát NS, který na konci r. 2008 svou dosavadní rozhodovací praxi změnil a dovodil, že jako všechna ostatní majetková práva se promlčuje i tento nárok, aniž by se však obtěžoval tento svůj názor uvést do souladu se specifickým charakterem satisfakční pohledávky. Výsledkem je ovšem bizarnost v kvadrátu – podle velkého senátu taková pohledávka nejprve existuje v jakési larvální formě, neboť není známa její výše a je tedy neurčitá, přesto se již může promlčet. Ve skutečnosti se tu simuluje prekluse: tu judikatorně ovšem založit nelze, prekludují se jen ta práva, o nichž to stanoví zákon.

Oním pochybením dávných zákonodárců založený stav má mnoho praktických důsledků. Např. nelze požadovat úrok z prodlení, protože dlužník není až do vykonatelnosti rozsudku v prodlení. Rovněž tak nelze pohledávku-larvu uplatnit v odpůrčí žalobě nebo v insolvenční přihlášce a nemůže se stát ani předmětem dědění. Předpokládám – jist si ovšem nejsem, příslušnou judikaturu neznám a nemám ani povědomost, že by existovala – že možné nebude ani postoupení takové pohledávky.

Věřitel, který má/nemá takovou pohledávku, je proti věřitelům, kteří měli to štěstí, že jim vznikla pouze škoda hmotná nebo škoda na zdraví, značně znevýhodněn např. v insolvenčním řízení. O svou pohledávku se totiž během něj nemůže ani soudit (v incidenčním sporu by neuspěl), a tak musí trpně čekat, až řízení skončí a z rozvrhu budou uspokojeni ostatní, neosobnostní věřitelé.

Z tohoto civilistického zajetí není cesty ven, protože Ústavní soud je zjevně neochotný intervenovat, a tak bude zřejmě nutné počkat na nový občanský zákoník, který konečně stanoví pro tyto pohledávky preklusivní lhůtu a především nebude obsahovat formulaci o tom, že výši relutární satisfakce stanoví soud.

Do té doby je třeba přežít – tedy doslova, protože nárok na relutární satisfakci podle stávající úpravy smrtí poškozeného zaniká.

Aktualisováno.
Dodatečně jsem si uvědomil, že jsem Ústavnímu soudu poněkud křivdil: ústavní stížnost proti rozsudku velkého senátu NS o promlčování tohoto druhu pohledávek nebyla odmítnuta a byla postoupena plénu (sp. zn. Pl. ÚS 35/09). Jen aby výsledkem jeho rozhodovací činnosti nebyla nakonec absurdita ve třetí mocnině!

6 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 3529

Není příliš obvyklé, aby soudce během své kariéry přešel od vyššího soudu k nižšímu. V případě Karla Podolky, dlouholetého soudce osobnostního senátu Nejvyššího soudu 30 Cdo (tzv. senát tří P: Pavlík, Puškinová, Podolka) se tak stalo a tento soudce byl přidělen k Vrchnímu soudu v Praze, kde se stal předsedou nechvalně známého komunistického senátu 1 Co.

O důvodech můžeme jen spekulovat, zdá se však, že existuje spojitost mezi tímto přesunem a loňským skandálním usnesením senátu vrchního soudu v kause tzv. justiční mafie (takto jsem o ní tehdy psal v Lidových novinách): jako by už i nekonečně tolerantní justiční samosprávě přetekla trpělivost a po této poslední kapce se odpovědní rozhodli, že toho prostě bylo dost a éru tří přadlen z pražského náměstí Hrdinů se rozhodli rázně ukončit.

Přidat komentář
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 1516

Jan Šinágl, českou spravedlností pravomocně odsouzený darebák, podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání.
Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Naše případy
Kategorie: Jan Šinágl
Počet zobrazení: 1968

Kurdský podnikatel Yekta Uzunoglu prohrál další soudní při, tentokrát o náhradu nemajetkové újmy za pobyt ve vazbě a za nepřiměřenou délku trestního stíhání. Jakkoli nemám důvod se tohoto podvodníka, s nímž mám své zkušenosti, jakkoli zastávat, způsob, jak Městský soud v Praze posoudil otázku běhu promlčecí doby, nemohu akceptovat jako správný.

Stav ZOŠ, podle kterého se při odškodňování postupuje, totiž odráží nerealisovaný záměr zákonodárce umožnit podat žalobu ještě před uplynutím šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nároku. Jak je zřejmé z ustanovení § 35 ZOŠ, původní ideou bylo, že řízení u ministerstva nebo jiného ústředního správního úřadu bude formálně skončeno vydáním rozhodnutí o odškodnění, a pokud toto rozhodnutí žadatele neuspokojí, bude se moci obrátit se zbytkem svého nároku na soud. V ustanovení § 15 odst. 2 ZOŠ se však stanoví, že žalovat nelze dřív než po uplynutí šesti měsíců od uplatnění nároku.

Pokud by se tato dvě navzájem rozporná ustanovení uplatňovala vedle sebe (jak učinil městský soud), znamenalo by to, že po odmítnutí nároku počne běžet období, kdy sice ještě nelze žalovat, ale promlčecí doba se opět rozběhla – což je samo o sobě absurdní a zároveň za situace, kdy promlčecí doba u nemajetkové újmy je šestiměsíční, činí to možnost efektivně uplatnit nárok zcela ilusorní: i pokud by poškozený vznesl nárok po týdnu, ministerstvo by dostatečně rychlou odpovědí mohlo docílit jeho promlčení.

Nedomnívám se, že by Kurd dokázal v dalším sporu uspět (jeho dvorní advokát Jan Kutěj je svou hloupostí a odbornou inkompetencí vyhlášený; ostatně se mu dostalo nechvalné zmínky i v nedávném usnesení Ústavního soudu), avšak v obecné rovině je zřejmé, že je tu určitý problém, který bude nutno řešit – tedy nechce-li Česká republika prohrávat další spory ve Štrasburku, jelikož tamní Evropský soud pro lidská práva je na podobné procesně-legislativní bizarnosti značně citlivý: připomeňme jeho nálezy ve věci přípustného-nepřípustného dovolání (kausa Zvolský et Zvolská a další).
Přidat komentář
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Yekta Uzunoğlu
Počet zobrazení: 2702

Před půldruhým rokem jsme se na tomto blogu otázali, zda funkce pátého místopředsedy Senátu, zvoleného toliko za účelem zvládnutí náporu českého předsednictví EU, bude poté, jak by odpovídalo logice věci, opět zrušena.

Pokud snad některý z mých čtenářů ráčí být nepoučitelným naivním troubou a domnívá se, že se tak stalo, může se přesvědčit na stránkách Senátu.

5 komentářů
Kategorie: Úvahy a komentáře
Počet zobrazení: 2295