Stav ZOŠ, podle kterého se při odškodňování postupuje, totiž odráží nerealisovaný záměr zákonodárce umožnit podat žalobu ještě před uplynutím šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nároku. Jak je zřejmé z ustanovení § 35 ZOŠ, původní ideou bylo, že řízení u ministerstva nebo jiného ústředního správního úřadu bude formálně skončeno vydáním rozhodnutí o odškodnění, a pokud toto rozhodnutí žadatele neuspokojí, bude se moci obrátit se zbytkem svého nároku na soud. V ustanovení § 15 odst. 2 ZOŠ se však stanoví, že žalovat nelze dřív než po uplynutí šesti měsíců od uplatnění nároku.
Pokud by se tato dvě navzájem rozporná ustanovení uplatňovala vedle sebe (jak učinil městský soud), znamenalo by to, že po odmítnutí nároku počne běžet období, kdy sice ještě nelze žalovat, ale promlčecí doba se opět rozběhla – což je samo o sobě absurdní a zároveň za situace, kdy promlčecí doba u nemajetkové újmy je šestiměsíční, činí to možnost efektivně uplatnit nárok zcela ilusorní: i pokud by poškozený vznesl nárok po týdnu, ministerstvo by dostatečně rychlou odpovědí mohlo docílit jeho promlčení.
Nedomnívám se, že by Kurd dokázal v dalším sporu uspět (jeho
dvorníadvokát Jan Kutěj je svou hloupostí a odbornou inkompetencí vyhlášený; ostatně se mu dostalo nechvalné zmínky i v nedávném usnesení Ústavního soudu), avšak v obecné rovině je zřejmé, že je tu určitý problém, který bude nutno řešit – tedy nechce-li Česká republika prohrávat další spory ve Štrasburku, jelikož tamní Evropský soud pro lidská práva je na podobné procesně-legislativní bizarnosti značně citlivý: připomeňme jeho nálezy ve věci přípustného-nepřípustného dovolání (kausa Zvolský et Zvolská a další).
Číst dále...