Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Začalo to obyčejně – tedy ne, jak zpívá Radůza, na půjčeným kanapi, ale v revolučním Federálním shromáždění počátkem r. 1990, kdy skupina poslanců ve složení Leo Dvořák, Vladimír Janočko, Miroslav Jansta, Jiří Medřický, Jozef Olej, Vlasta Parkánová a Petr Toman (životní osudy některých z nich by, mimochodem, vydaly na román) navrhla změnit ustanovení § 13 ObčZ tak, aby bylo napříště možné vyplácet za zásahy do osobnostního práva zadostiučinění v penězích. Protože šlo o poslanecký návrh, nebyla k němu připojena žádná důvodová zpráva, ani neproběhlo meziresortní připomínkové řízení, takže jediné, co se o pozadí schvalování novely dozvíme, je obsaženo ve stenoprotokolu.

Zákon prošel jednomyslně; jen málokdo mohl tušit, že se tehdy zrodila jedna z největších bizarností polistopadového práva.

Běží o formulaci § 13 odst. 3 ObčZ, podle něhož výši relutární satisfakce stanoví soud. Zjevně šlo toliko o legislativně-stylistickou neobratnost; její důsledky jsou však dalekosáhlé.

Jak dovodila judikatura, zatímco v případě náhrady škody vzniká škodní pohledávka už vznikem škody a případné soudní rozhodnutí je deklaratorní, zcela analogická pohledávka satisfakční se od rozsudku teprve odvíjí: rozsudek je konstitutivní, před jeho právní mocí se žalobce nemůže po žalovaném ničeho domáhat, protože povinnost poskytnout zadostiučinění v penězích sice vzniká ex lege, ale výše příslušné částky musí být autoritativně stanovena soudem.

Tento nesmysl pak výkladově gradoval, když Nejvyšší soud dovodil, že nárok na relutární satisfakci je nepromlčitelný – samozřejmě, pohledávka, která ještě nevznikla, se nemůže promlčovat! Korunu všemu pak nasadil velký senát NS, který na konci r. 2008 svou dosavadní rozhodovací praxi změnil a dovodil, že jako všechna ostatní majetková práva se promlčuje i tento nárok, aniž by se však obtěžoval tento svůj názor uvést do souladu se specifickým charakterem satisfakční pohledávky. Výsledkem je ovšem bizarnost v kvadrátu – podle velkého senátu taková pohledávka nejprve existuje v jakési larvální formě, neboť není známa její výše a je tedy neurčitá, přesto se již může promlčet. Ve skutečnosti se tu simuluje prekluse: tu judikatorně ovšem založit nelze, prekludují se jen ta práva, o nichž to stanoví zákon.

Oním pochybením dávných zákonodárců založený stav má mnoho praktických důsledků. Např. nelze požadovat úrok z prodlení, protože dlužník není až do vykonatelnosti rozsudku v prodlení. Rovněž tak nelze pohledávku-larvu uplatnit v odpůrčí žalobě nebo v insolvenční přihlášce a nemůže se stát ani předmětem dědění. Předpokládám – jist si ovšem nejsem, příslušnou judikaturu neznám a nemám ani povědomost, že by existovala – že možné nebude ani postoupení takové pohledávky.

Věřitel, který má/nemá takovou pohledávku, je proti věřitelům, kteří měli to štěstí, že jim vznikla pouze škoda hmotná nebo škoda na zdraví, značně znevýhodněn např. v insolvenčním řízení. O svou pohledávku se totiž během něj nemůže ani soudit (v incidenčním sporu by neuspěl), a tak musí trpně čekat, až řízení skončí a z rozvrhu budou uspokojeni ostatní, neosobnostní věřitelé.

Z tohoto civilistického zajetí není cesty ven, protože Ústavní soud je zjevně neochotný intervenovat, a tak bude zřejmě nutné počkat na nový občanský zákoník, který konečně stanoví pro tyto pohledávky preklusivní lhůtu a především nebude obsahovat formulaci o tom, že výši relutární satisfakce stanoví soud.

Do té doby je třeba přežít – tedy doslova, protože nárok na relutární satisfakci podle stávající úpravy smrtí poškozeného zaniká.

Aktualisováno.
Dodatečně jsem si uvědomil, že jsem Ústavnímu soudu poněkud křivdil: ústavní stížnost proti rozsudku velkého senátu NS o promlčování tohoto druhu pohledávek nebyla odmítnuta a byla postoupena plénu (sp. zn. Pl. ÚS 35/09). Jen aby výsledkem jeho rozhodovací činnosti nebyla nakonec absurdita ve třetí mocnině!

Komentáře   

0 # Michal Ryška 2010-05-06 22:59
Situace je možná ještě horší, než si myslíte - viz: is.muni.cz/th/31388/pravf_r/Rigo.pdf
s. 75-76 a zejména s. 85-94
0 # Tomáš Pecina 2010-05-07 11:00
Hezké, užitečné (v Plzni by to stačilo na habilitaci), ale o charakteru satisfakční pohledávky jsem tam nic nenašel.
0 # Michal Ryška 2010-05-07 12:33
Díky za uznání, o kvality práce ani Plzeň ale nešlo. Šlo o to, že o "pohledávku" v právním slova smyslu se nejedná a při kontroverzním propojení práv a poviností ani přežití "poškozeného" neznamená vítězství - stačí, když zemře (NS) či zanikne (VS) původce zásahu. V práci již není uvedeno, že v mezidobí byl potvrzen rozsudek KS Brno vylučující u právnické osoby - původce zásahu ten osobní charakter povinnosti.
0 # Jakub Moc 2010-08-17 12:14
No, tak tu máme II. ÚS 3168/09 a nějak nevím, co si z toho vybrat. Po zběžném přečtení mi z toho vychází "pro zjednodušení" ještě třetí režim, týkající se náhrady nemajetkové újmy u poškozených trestným činem, tam by se to opět nepromlčovalo, zatímco jinde stále ano (s možnými výjimkami - dobré mravy, individuální okolnosti, zásady spravedlnosti, blabla). On v tom byl asi doteď ještě malý chaos, tak ať je to složitější ještě víc. Nějak nevím, jaké legitimní očekávání z toho mám vyvodit, když neopomenutelnou komponentou principu právní jistoty je předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jak nám tam ÚS zopakoval.
0 # Tomáš Pecina 2010-08-17 12:19
Více o tom najdete v mém čerstvém postu.
0 # Jakub Moc 2010-08-17 12:31
Jojo, už jsem si ho všiml, takže jsme se v podstatě shodli.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se