Důležité upozornění!

Policie České republiky se zajímá o IP-adresy osob, které komentují tento blog. Ve vlastním zájmu zde proto nic nepopírejte, nezpochybňujte, neschvalujte, neospravedlňujte, nikoho a nic nehanobte, nepodporujte a nepropagujte, a pokud se přesto rozhodnete komentář přidat, pak se, prosím, ničemu nedivte.

Takto zábavná byla politika v této zemi naposledy za normalisace; vzpomínám si, jak komunisté, zděšeni Gorbačovovou perestrojkou a glasností, vydali někdy kolem r. 1987 směrnici, jíž mediím zakázali mj. užívat slovo změna. Dnes se totéž opakuje, ovšemže, dodejme s Marxem, spíš jako fraška.

Představuji si to živě: v centrále Agrofertu velký flipchart, na něm tlustou červenou fixou přeškrtnuté PODVOD, a šipka ke stejně výrazně vyvedenému slovu NESROVNALOST. Před flipchartem Marek Prchal s dlouhým ukazovátkem, poněkud připomínajícím rákosku, v obecenstvu zaměstnanci Agrofertu na posicích ministrů a hejtmanů. Nikdo ani nedutá, Prchal vysvětluje.

Tato představa mi vytanula, když jsem sledoval nepředstíraný úlek ministryně financí Aleny Schillerové, které se moderátor v České televisi zeptal, zda se ve zprávě OLAFu hovoří o podvodu. Zábavné, poněkud přízračné, a následující den korigované ministryniným kolegou Danem Ťokem, který v tomtéž pořadu – naoko rebelsky – vyjádřil přání, aby zpráva byla zveřejněna.

Pomineme-li, že anglický termín irregulatities lze jako nesrovnalosti překládat toliko eufemisticky a přesnější by v daném kontextu bylo hovořit o nedostatcích, celé trapné odtajňování zprávy per partes se jeví jako katastrofálně nezvládnutý úkon krisové komunikace, a lekce, proč stát nelze řídit jako firmu. Snaha neznelíbit se šéfovi vede k alibismu, který je, pozorován zvnějšku, nejen směšný, ale i kontraproduktivní.

Babiš nemá dostatek politické síly k tomu, aby svoje stíhání zametl pod koberec, a pokud nehodlá respektovat, že moderní demokratický právní stát je vybudován tak, že do jeho ústavního základu je vložena celá řada brzd a protivah, systém se dříve nebo později obrátí proti němu. V tuto chvíli tu není nic, co by svědčilo o tom, že trestní stíhání za Čapí hnízdo je nedůvodné, a obrana jeho účelovostí, kterou patrně nelze popřít, nemůže k vyvinění postačit. Kompromitovat státní orgány a myslet si, že pod vlivem zastrašování nebudou plnit své povinnosti, povede jedině k reakci, která by mohla mít např. velmi nepříjemnou formu vazebního stíhání.

Ještě je čas, aby Babiš svůj problém začal řešil věcně, tedy nechal zprávu kontrolního orgánu EU zveřejnit a poté veřejně uplatnil svou obhajobu. Je-li tato obhajoba tak chabá, že se mu prima facie jeví jako neudržitelná, pak je tu druhá možnost: resignovat. Volební výsledek jeho hnutí nikdo neupírá a nikdo mu nevezme právo vládnout, arci jen za předpokladu, že ono vládnutí nebude připomínat nechvalně známý komunistický třídní boj, jak se bohužel zatím děje.

53 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Čapí hnízdo
Počet zobrazení: 6444

Všechny kultivované evropské národy, co jich znám, mají prastaré, poněkud vulgární, rčení; nejmalebněji zní patrně ve francouzštině: Plus on remue la merde, plus elle pue. Ano, čím víc tou věcí mícháte, tím víc zapáchá.

Přesně to se nyní děje kolem utajované vyšetřovací zprávy OLAFu. Panika, která po jejím doručení do centrály Agrofertu (aka ministerstvo financí) několik dnů před Vánocemi vypukla, je nefalšovaná a obsah zprávy je výbušný – o tom svědčí zkroušený výraz Andreje Babiše v den, kdy se se zprávou seznámil.

Nedomníváme se, že by to nejhorší vězelo v konstatování, že došlo k účelovému vyčlenění farmy Čapí hnízdo z Babišova koncernu motivovanému snahou vylákat neoprávněně z ROP Střední Čechy dotaci určenou pro malé a střední podnikatele, to je celkem evidentní a řešit se bude pouze otázka, jaký okruh osob je za tento podvod trestně odpovědný (přičemž výsledky vyšetřování mohou být překvapivé a pro Babiše nikoli nutně tak nepříznivé, jako se nyní jeví: přesvědčit soud, že právě on byl hlavním osnovatelem dotačního podvodu, bude nesnadné, přestože právě tak to nad vší rozumnou pochybnost bylo).

Nejhorší dopad mají patrně pasáže, kde se popisuje proces, jímž OLAF získával pro svoje vyšetřování poznatky. Protože Andrej Babiš byl v té době ministrem financí, každá jednotlivá obstrukce, každá drobná sabotáž, každá snaha o manipulaci s dokumenty nebo záměrné uvedení inspektorů OLAFu v omyl bude mít přímý dopad do Babišovy věrohodnosti i do věrohodnosti země, v čele jejíž vlády nyní stojí. Jinými slovy, zpráva OLAFu je primárně zprávou o obrovské ostudě této země a authentickou reflexí skutečného stavu její správy.

Ne snad, že bychom na ostudy nebyli zvyklí: měli jsme presidenta, který na zahraničních cestách kradl pera, po něm nastoupil muž, kvůli němuž bylo nutné přesunout novoroční televisní projev na jiný termín, protože termín původní nepřijatelně kolidoval s jeho kocovinou po oslavě u řídicích důstojníků na ruské ambasádě, a menší, zato trvalejší ostudu si tato země dělá u všech svých návštěvníků, kteří neprozřetelně v metropoli použijí taxi, rozmění cizí měnu na nesprávném místě, setkají se v metru s revisorem anebo se, nedej Evropo, pokusí o smysluplnou komunikaci s českými policisty příkladmo na thema svého ukradeného automobilu.

Babišův případ není v Evropské unii prvním podobným, avšak precedens, trestní stíhání Silvia Berlusconiho, je stěží srovnatelný, protože italský expremier byl sice viněn z řady skutků, ale žádný z nich nebyl spojen s podvodem spáchaným na úkor rozpočtu Evropské unie. Přes veškerou snahu aeronetů líčit skutečnost opačně není dosud Evropská unie zkažená natolik, aby se v Bruselu dívali na člověka, který je z podobného jednání obviněn, jinak než skrz prsty a aby v něm viděli vhodného partnera k jednání. Není dokonce vyloučeno, že jednat s ním – a tím i s celou českou vládou – tam odmítnou všichni, od vrcholných představitelů Unie po poslední sekretářku, a nepomůže ani nabídka čerstvé koblihy.

Rozhodně, posuzováno optikou evropské diplomacie, ostuda jménem Čapí hnízdo je něčím, co v Bruselu dosud neřešili a není jisté, jak daleko negativní důsledky této malé domů naši zemi – dodejme, že právem – zasáhnou.

Aktualisováno.
Článek – bez odkazu na původní zdroj – převzal Pravý prostor. Oceňujeme: jen je poněkud směšné, jestliže vyňali zmínku o ukradeném chilském peru (jakož i o Zemanově virose).

57 komentářů
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Čapí hnízdo
Počet zobrazení: 6567

Problémem moderní rovnostářské společnosti je nedostatek formální vertikality ve vztazích mezi lidmi. Vezměme příklad z ulice, bezdomovec a úspěšný podnikatel. Ačkoli oba stojí na opačných polech společenské hierarchie, když se podíváte na jejich občanské průkazy, nenajdete nejmenší odlišnost – jsou stejné, s fotografií pořízenou podle stejných předpisů, s identickými rubrikami a s podobně strukturovaným, nerozlišitelným rodným číslem i číslem dokladu. A to samé u voleb: podnikatel se dostaví v novém medvědu (míněn automobil, nikoli poutací systém), bezdomovec se stěží dobelhá, ale oba obdrží stejnou sadu volebních lístků a jejich hlasy pak mají zcela stejnou váhu.

Tohle si ve společnostech, které se svým rovnostářstvím pyšní, dobře uvědomují, a tak například v Sovětském svazu, vedle základní dichotomie plnoprávný komunista – méněcenný nestraník, existovaly různé druhy průkazů, jež občanu zprostředkovávaly nejrůznější privilegia. Nejznámějším byl zřejmě průkaz válečného veterana, jehož držitel nemusel s ostatními stát v obchodě ve frontě, ale mohl rovnou k pultu nebo k pokladně. A ještě o krok dál to dovedli v Číně, kde obyvatelstvo za loyalitu dostává přímo body – kredity (psali jsme o tom krátce před rokem).

Myšlenka ústavního soudce Jana Musila, že právo na informace budou nadále mít jen hlídací psi demokracie, kreativně a do nečekané extense rozvinutá náměstkem ministra vnitra Petrem Mlsnou a jeho podřízenými Adamem Furkem a Tomášem Jirovcem, dovoluje navázat na cenné sovětské a čínské zkušenosti. Je jasné, že aby se o privilegiu hlídacího psa rozhodovalo ad hoc případ od případu, to by bylo v krajní míře nepraktické a neekonomické. Daleko jednodušší by bylo, kdyby ministerstvo vnitra vydávalo oprávněným žadatelům o informace zvláštní druh osvědčení-průkazu a evidovalo je v centrálním registru. Úředník, který obdrží žádost o informace, by pak jen ověřil, že žadatel je v registru hlídacích psů, a pokud ne, poslal by mu místo informací standardní odmítavé rozhodnutí. Ušetřilo by se, a hlavně by každý dopředu věděl, na čem je, a notoričtí kverulanti mého typu by se po několika prvních neúspěších žádat o informace ani nepokoušeli.

Našly by se arci i jiné způsoby, jak Musilovu brilantní myšlenku využít. Již dlouhou dobu zvažuji, že by měly být vydávany, prominete-li ten termín – oficiálně by se to jistě jmenovalo jinak – průkazy blbecké, odstupňované po vzoru TP, ZTP a ZTP/P do kategorií. Držitel takového průkazu by měl výhodu, že by uspěl v každé diskusi, protože příkladmo s blbcem II. stupně debatují jen blbci stupně III, ostatní vědí, že to nemá smysl.

Nebo průkaz zasloužilého plátce daní. Na ten by měl nárok každý občan, který v posledních pěti letech řádně odevzdal daňové přiznání a zaplatil na daních nejméně milion korun. Kdo by na tento limit nedosáhl, mohl by aspirovat aspoň na průkaz zasloužilého účastníka účtenkové loterie: podmínkou je sebrat a přihlásit nejméně sto účtenek měsíčně. Anebo zasloužilý udavač/zasloužilá předzvědná osoba.

Možností je nepřeberně, ale raději úvahu ukončíme, než se tím kompetentní orgány začnou vážně zabývat.

5 komentářů
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Platy a odměny
Počet zobrazení: 3972

Že je po Musilově nálezu Ústavního soudu o platech úředníků zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, klinicky mrtev, jsme psali okamžitě. Proces jeho umírání, jak o něm referuje Jan Horák na Lidovkách, není arci prost některých zábavných prvků. Příkladmo tato pasáž z nového pokynu (ten bychom si podle InfZ vyžádali, ale protože nejsme hlídacím psem demokracie, neuspěli bychom, proto to ani nezkoušíme): Sotva však bude možné takové postavení [tj. hlídacího psa] přiznat osobě, která sice provozuje internetové stránky, jejich podstatou je ovšem pouze nevěcná kritika činnosti veřejné správy bez jakékoli objektivní podoby. Tedy nepůjde-li o aktivitu podobnou aktivitě novinářské, ale o pouhé, a dnes hojně rozšířené, veřejné nepodložené kritizování všeho a všech.

V 60. letech, kdy byl, mimochodem, soudce Musil ještě členem komunistické strany, existoval takový požadavek rovněž: přípustná byla toliko tzv. konstruktivní kritika. A rozumí se samo sebou, že i konstruktivně kritisovat směli jen povolaní, tedy komunisté. Takzvané síly reakce, zejména příslušníci v třídním boji poražené buržoasie, musely držet hubu a krok.

A tak to, milé děti, bude teď i u nás. Děkujeme, Jene, jak praví klasik (klasička), vaše moudrost je nad naše chápání!

Aktualisováno.
Dokument byl objeven. A hned ho tedy vyzkoušíme; hlídacím psem demokracie sice nejsme, ale možná pomůže něco statistiky: od r. 2006, kdy žádosti o informace systematicky evidujeme, jsme vedli s ministerstvem vnitra celkem pět soudních sporů týkajících se žádostí o informace. Ve čtyřech jsme byli úspěšní, jeden – týkající se zakázky na prolomení kryptografických šifer – dosud trvá, jednání u Městského soudu v Praze je nařízeno na konec ledna. V dalších třech případech ministerstvo žádosti vyhovělo bez nutnosti podat žalobu, jeden případ byl postoupen jinému povinnému subjektu.

Aktualisováno.
Žádost o informace jsme rozšířili; kde dřív stačil jeden odstavec, jsou nyní potřeba čtyři strany – inu pokrok.

17 komentářů
Nadřazená kategorie: Informační právo
Kategorie: Platy a odměny
Počet zobrazení: 5563

Zkuste si, vážení, pro začátek představit nějakou průměrnou, řádně spravovanou africkou zemi: řekněme Nigerii, Somálsko nebo Středoafrickou republiku. Díky zmíněné řádné správě bývá ona země čas od času postihována hladomory, k jejichž řešení jsou oním směrem vypravována letadla s potravinovou pomocí. Z těchto zásilek, jak je experimentálně ověřeno, se určitá část dostane hladovějícím, ale většina, spíše drtivější než méně drtivá, pravidelně končí ve skladech společností, vlastněných tamním establishmentem, nebo, můžeme-li to tak říci, místní elitou. Nemá nejmenšího smyslu pomáhat těmto zemím popsaným způsobem, protože bychom pomáhali toliko zcela zkorumpované vládě a na ni napojeným místním Agrofertům.

Podobně jako v Africe potravinová pomoc fungují v Evropské unii Regionální operační programy (ROPy). Evropský daňový poplatník pošle peníze na konkrétní projekty, ty jsou v cinknutých výběrových řízeních vysoutěženy, přičemž konečným příjemcem peněz jsou – opět pravidelně spíše ve většině spíše drtivější než méně drtivé – místní politici a jejich rodiny: jedná se, smíme-li si vypůjčit termín jistého bývalého politika ODS, o loupež za bílého dne. Nevěříte-li, proč nepoužít Google a nevyhledat příkladmo ROP Severozápad?

Leč zpět do Afriky. I v řečených zemích mají pravidelně volby, a portrety kandidátů v předvolebním období zdobívají líbeznou krajinu mezi junglí a slumy. A určitě tam mají i politiky, kteří z billboardů volají, že nejsou jako ti před nimi, protože nekradou, ale makají, a nelze pochybovat, že prostodušší část elektorátu je těmito jedinci oslovována, přestože informací o tom, že pretendent je ve skutečnosti daleko větší zloděj a korupčník než všichni před ním, je k disposici dost: tedy pokud si náhodou politik své postavení nepojistí nákupem rozhodujících medií v zemi, ale to by bylo, domníváme se, i na africké poměry přílíš, protože i nepříliš gramotní Afričané vědí, že mediální a politická moc musejí zůstat odděleny.

A teď si, moji milí, představte, že dárcovská země se nakonec namíchne a vytvoří forensní zprávu o tom, co se s předchozí dodávkou beden s jídlem stalo, a zašle ji do Afriky ministerstvu financí a prokuratuře. Myslíte si, že ji tyto orgány dají k disposici novinářům, aby si každý mohl přečíst, že ten sympaťhák z billboardu je lump a lapka, jemuž není na jih od rovníku rovno? Tůdle-nudle, vážení! Ministerstvo i prokurátoři budou zatloukat a zatloukat, a když nějaké informace přece jen prosáknou ven, vysvětlí, že oni odporní postkolonialisté jsou asi součástí planetární mafie, která se pokouší vším pracujícím africkým lidem milovaného výtečníka sesadit. A za pár dnů už po zprávě nikdo ani nepátrá, protože v průměrné africké zemi i ten největší skandál vyšumí za 3–5 dní.

My, naštěstí, v Africe nežijeme.
3 komentáře
Nadřazená kategorie: Jiné případy
Kategorie: Čapí hnízdo
Počet zobrazení: 3334