(Foto: Jan Šinágl) |
Dnes odpoledne zemřel ve vinohradské nemocnici v Praze na následky nezdařené operace srdce Milan Paumer, ten třetí od Mašínů
.
Milana Paumera jsem poznal před více než pěti lety v souvislosti s přestupkovým stíháním vedeným proti osobám, které byly v říjnu 2004 násilně vyvlečeny z budovy přerovského okresního soudu, kde se domáhaly veřejného procesu s Vladimírem Hučínem. Podařilo se nám prokázat, že výzva justiční stráže k opuštění budovy neodpovídala zákonu, takže přestupková řízení skončila ve prospěch obviněných.
Do té doby jsem o akci bratří Mašínů mnoho nevěděl, a měl jsem za to, že jejich odbojová činnost, při které zahynulo několik osob, byla excesivní a nelegitimní. Právě seznámením s Milanem Paumerem se to změnilo, a to paradoxně navzdory tomu, že jsme spolu o jejich útěku za hranice téměř nehovořili: bavili jsme se o tom, jak to funguje v Americe, proč se Milan rozhodl odejít z Floridy a vrátit se do Čech, a o jeho velké lásce, motorech a automobilech.
Pochopil jsem, že akce Mašínů byla vedena přímočarou a jednoduchou logikou – nenechat se od komunistů terorisovat a udělat to, co bylo přirozené a co měl v té době udělat každý: postavit se zlu aktivně na odpor. Ačkoli jsem s M. Paumerem nesouhlasil např. v tom, že by měla být zakázána komunistická strana – na mou námitku, že v USA se politické strany, včetně těch marxistických, také nezakazují, nedokázal Milan odpovědět – vážil jsem si jeho zásadovosti a velmi nečeské, americké přímosti, otevřenosti, slušnosti a férovosti.
Myslím, že nejsem jediný, komu bude Milan Paumer chybět.
Aktualisováno.
Poslední rozloučení s Milanem Paumerem se koná ve středu 4. srpna 2010 od 12.00 hod. v obřadní síni na hřbitově v Poděbradech.
Aktualisováno.
Změna místa: viz smuteční oznámení.
Komentáře
Když totiž hovořil o tom, že "vražda na tyranu není vraždou", a že "proti ozbrojené moci se nedá bojovat pomocí švestkových knedlíků" nevzpomněl jsem si na žádného tyrana, kterého by zlikvidovali. Vzpomněl jsem si jen na strážmistra, kterého svázali a pak podřezali jak podsvinče, na zastřeleného pokladníka a hasiče, který jel hasit jimi zapálené stohy, a oni mu přitom vystřelili oko. Slyšel jsem o motorce, kterou si koupili za uloupené peníze atd. Klasický boj proti ozbrojenému nepříteli to byl až ve chvíli, kdy je jako kriminální živly začala nahánět naše a německá policie a pohraniční stráž.
Takže když poslouchám zastánce jejich odbojové činnosti, jsou to většinou velké řeči o tom, jací jsou to báječní lidé a emoce, když poslouchám odpůrce (včetně Václava Klause), slyším mnoho pádných argumentů proti jejich heroizaci.
A můj názor? Nechme Paumera a Mašíny spát, život jejich obětem nikdo nevrátí, zdá se, že lidská spravedlnost je na ně krátká, a jejich využívání pro antikomunistické kampaně je dle mého názoru značně kontraproduktivní.
Pokud si někdo myslí, že podřezávání svázaných policajtů je spravedlivý boj, hodný obdivu, tak opravdu nevím. Doufám jen, že si to někdo nevezme dnes jako vzor a nezačne proti stávající elitě bojovat stejnými prostředky:)
Mohl parašutista z Londýna v civilu zastřelit č. policistu, nebo jinou civilní osobu pokud měl jen trochu pocit, že je ohrožen on nebo skupina. Udělali to.
A co hůře v 50.letech bylo daleko více kolaborantů se zločinným režimem (klidně 30-40% národa, třeba podle voleb).
Právnicky si myslím, že je to nepostižitelné, prostě boj proti totalitě ničeho se neštítící může být i takový. Ale je to taková krajnost, jak se dal dělat odboj. Asi jako útoky na sekretariáty v 70. letech.
Morálně je to na každém.
Akce skupiny Mašínů mi připadají nesmírně moc podmíněné dobou, psychikou synů slavného otce, komunistickým násilím. Chybí mi větší profesionalita při zvolené strategii boje, větší selektivita. Pokud se někdo takto vydal v podstatě do role přímého odbojáře, desperáta, měl na to právo, ale nepříjde mi to být vzorovým hrdinstvím. Prostě byli obětí, důsledkem komunistického režimu i v tom JAK bojovali, ale na metál mi to nepřijde.
Ti mrtví za nimi jsou z 95% oběti svého režimu a těch 5% je možná důsledek zvolené formy boje slupiny.
Čest jeho památce.
Karel Vážný
WILLI KRAMER
RSS kanál komentářů k tomuto článku