Autorem blogu je 
Ne, neschválím, ode mě to razítko prostě nedostanete!
pravil úsečně úředník Botička starostovi Rumpálovi, který, vystav frontu u okénka, přišel konečně na řadu. Rumpál věděl, že se svým podřízeným nic nezmůže, město prostě to krásnou novou osmipatrovou železobetonovou budovu uprostřed renesančního náměstí nepostaví, i kdyby se na hlavu stavělo. Jeho úředníci jsou nezávislí a on, pouhý starosta, s nimi nepohne. A je to tak dobře,
pomyslel si Rumpál spokojeně, a již přemýšlel, jak vysokou mimořádnou odměnou Botičkovi za nestranné a spravedlivé rozhodování na konci měsíce napíše.
Takhle nějak to teď bude vypadat všude, an náš moudrý parlament, prozatím svou dolní komorou, vyslovil souhlas s legislativní předlohou zastupitelstva Pardubického kraje, jež učiní přítrž řádění všech zpupníků a zpupnic, kteří dosavad ve správním řízení drze namítali, že zaměstnanec obce nebo kraje není způsobilý z důvodu systémové podjatosti nestranně rozhodovat v řízeních, kde je příslušný územní samosprávný celek účastníkem, a nestačilo jim, že jim tuto nehoráznost opakovaně vyvrátil Nejvyšší správní soud.
Komentáře
Jenže ČR nemá správní soudy, jen správní senáty a těm trvá vydat rozhodnutí i několik let.
Jeho úkolem, jak to chápu já, je objektivně (a přezkoumatelně) vyhodnotit situaci a zjištěný stav úředně potvrdit, nebo na jeho základě vydat rozhodnutí.
Problémem tedy bude spíše velká nejistota ve vyhodnocování a velký prostor v rozhodování, které se asi blíží více svévoli než neutrálnímu a přezkoumatelnému procesu.
Čím blíž bude úředník v běžných případech roli sice inteligentního, ale přesto jakéhosi automatu a dále od pozice "jeho vysokoblahorodí", tím méně budeme muset řešit korupci , nekonsistentnost rozhodnutí a vlivy zájmových skupin.
Nevím, jak to mají v Německu, ale jejich reálný ultrabordel v posledních letech není zrovna příkladem hodným následování.
Co se týče česka - tak aspoň teoreticky, nebo prostě jen nějak - ten systém/nesystém, který zde máme, není nepodobný německému. Asi před 15 lety jsem žádal o nový český pas. Vrátil jsem úřednici ve stejnou dobu starý. Výsledek byl, že mi úřednice (stejná) pak odmítla nový pas vydat, protože jsem neměl v tu dobu jiný český doklad totožnosti. Nebyl jsem s takovou situací srozuměn (i jsem jí škodolibě navrhl ať mi na chvíli půjčí ten nový, já se jím prokáži, a ona potom, mi ten pas může vydat!!), ale nedala. Musel přijít tajemník s právničkou úřadu. Myslel jsem, že řekne úřednici ať mi pas, třeba proti podpisu, dá. Omyl! To prý on nesmí, ale pas ona musela dát jemu, on mi ho proti podpisu v přítomnosti právničky - v jiné kanceláři - předal. Pak jsem ještě musel podepsat, že ten můj první podpis je můj podpis!!! Asi on a právnička ze mne měli strach a chtěli se sichrovat (nebo sychrovat?).
Co se týče soudů, tak si myslím - po letech přemýšlení - že to, co tu máme, ve skutečnosti žádné soudy nejsou. Jsou to jen jakési státní orgány, které si na soudy hrají. Ústavní soud si ani na to nehraje.
Já ale nechci démonizovat ani tu úřednickou improvizaci, pokud je v souladu se zdravým rozumem, kulturou a odpovídá všeobecnému pojetí spravedlnosti.
Vezměme například takovou citlivou oblast, jakou je nabývání práva vlastnit zbraň. V ČR s tím není problém, protože jsou jasná pravidla a opustilo se bolševické posuzování oprávněnosti komisí, někdy i vícestupňové. Takže u nás OK, kdežto v takové Francii když žádal redaktor Charlie Hebdo o povolení k nošení (on sám byl sportovní střelec a pistoli měl uzamčenou ve sportovním klubu), tak mu úředníci řekli, že to nepotřebuje a že od toho je policie. Za pár dní byl jak řešeto .. tedy multikulturně obohacen.
V Německu zase tyhle komise projíždějí seznamy držitelů zbraní a srovnávají je se seznamy těch, kteří se nevyjadřují konformně s aktuálním režimní propagandou. Těm pod různými záminkami pak zbraně odebírají právě díky gumovým zákonům a možnosti politického vlivu na výklad předpisu.
Policie pořádá razie na lidi na základě jejich textů na FB - něco, co kdyby se dělo v Rusku, budou toho plné noviny.
Proto říkám, že práce zákonodárců by měla spočívat v tvorbě konsistentního a jednoznačně interpretovatelného systému regulí. A nikoliv flikování a vymýšlení specialit na zakázku. A je potřeba říci, že těch 80 procent legislativy, co se prožene přes naši sněmovnu, bývá hnůj pocházející z Brusele.
Tedy nemá cenu se koncentrovat primárně na boj s důsledky bordelu u přepážek, nýbrž hlídat vstupní rouru, kudy legislativní kejda do země přitéká.
Dobře to řekl nedávno Klaus jr. v reakci na Tulamora Kalouska.
Nejlegračnější na tom je, že pokud se rozhoduje o starostově vlastním domě, pak správní úřady podjatost většinou (ne vždy) uznávají, ale pokud jde o účastníka-obec, pak podjatý není. Což znamená, že starosta má mít jiný vztah k něčemu, kde je zainteresován osobně, a k něčemu, kde je "pouhým" statutárním zástupcem: tam je mu to jedno.
Pokud dosáhnete stavu, kdy úředník nebo volený politik začne jednat očividně proti zájmu svých voličů, dostanete se zase k jinému jevu, jímž je kolaborace. Toho bylo dosaženo v podobě spolupracovníků Evropské komise. Komisaři jsou tam sice vysláni státem, ale z definice nesmějí brát zřetel na zájmy své země, i kdyby to mělo znamenat její zkázu.
Ono je proto lepší, když taková dilemata nebudou nastávat vhodně vybudovanou strukturou moci. Dostává-li se opakovaně do protikladu zájem státu (občanů) se zájmem EK, je to známka defektního modelu. Stejně tak na jiných úrovních.
To oddělení, o kterém píšete.. asi máte na mysli delegování státní správy na orgány samosprávy. To by šlo samozřejmě snadno oddělit i personálně, kdy by prostě výkon státní správy byl v rukou cizích úředníků, kteří by rotovali, asi jako katoličtí faráři.
Výkon státní správy prostřednictvím místních údů byl zaveden proto, že to tak má být efektivnější jak úsporou prac. míst, tak synergií založenou na tom, že místní znají lépe situaci. Ale není to jen otázka geografická. Státní správa občas předá část správy i do rukou sdružení a zájmových skupin. Někdy to dává smysl, (např. u LAA), jindy je to absurdní (Jandova OSA)
K tomu poslednímu odstavci - je to dáno i morálkou. Osobní obohacování se je v českých očích zavrženíhodné a považováno za svinstvo. (ale v jiných kulturách ne.. orient takhle nefunguje). Zatímco hájení (skutečného) zájmu obce je považováno za prospěšnou činnost, zejména když jde o konflikt s cizím elementem. Je to o to silnější v případě, kdy osoba přijímající rozhodnutí je též občanem obce.
Tyhle konfliktní případy by pak měly být řešeny jednáním a ne nějakým direktivním rozhodnutím jedince.
Však někdy se stává, že spory dohodou řeší komise z vedlejší obce, aby zastupitelé nebyli podjatí.
RSS kanál komentářů k tomuto článku